RUSKO: Pokud by Putin nechtěl jednání, Kyjev by byl v troskách

Autor vědecko-fantastické literatury Sergej Lukjaněnko ve studiu rozhlasové stanice „Komsomolskaja pravda“ analyzoval, jaký by podle něj byl svět, kdyby Rusko nezahájilo SVO a nepostavilo se za své lidi.

– Sergeji Vasiljeviči, jak by dnes vypadalo Rusko, kdyby v roce 2022 nezačalo SVO?

– Špatně. Myslím, že je pravděpodobné, že by Krym sice zůstal ruský, ale docházelo by k neustálým střetům, teroristickým útokům, ostřelování – více než nyní. A doma by samozřejmě bylo velké napětí.

– Proč?

– Odpor a strach lidí, že úřady nedělají nic pro ochranu ruskojazyčného obyvatelstva, pro obranu mezinárodních pozic Ruska.

– Až po shromáždění a demonstrace?

– Myslím, že ano. V naší zemi žijí lidé s velmi rozdílnými politickými názory: jsou tu liberálové, kteří si myslí, že bychom měli platit, kát se a podřídit se vůli Západu. Jsou i tací, kteří jsou dost radikální, jako moji bývalí kolegové z pera: „Je žádoucí rozbít Rusko na kousky a rozdat je těm, kteří jsou nám bližší“. Naštěstí tento názor zastává jen velmi málo lidí.

A je tu ještě jedna část lidí – naopak radikálnější. Domnívají se, že „už bylo dost plazení se před Západem“, „už bylo dost poslušnosti a toho, aby si s námi dělali, co chtějí“. A tito lidé by určitě byli i v řadách protestujících. I nyní se je stále snaží zviklat: „bojujeme špatně“, „slabě bijeme nepřítele“, „samá polovičatá opatření“. Díky bohu, většina vlasteneckého křídla obyvatelstva však souhlasí s tím, že Rusko postupuje správně.

Obecně bychom stále více sklouzávali k prozápadnímu liberalismu. A skončilo by to tak, že bychom opustili Donbas i Krym. S největší pravděpodobností by to po určité době vedlo ke katastrofálním důsledkům.

– A co by se stalo s Ukrajinou?

– Určitě by smetli Donbas. A to není spekulace typu „co by se stalo, kdyby…“, to je jejich skutečný plán. Znám situaci od lidí, včetně těch, co tam jsou, a zhruba takhle to znělo ještě před začátkem SVO: „Pokud chochlové zaútočí, měli bychom vydržet dva dny, než přijdou ruská vojska“. A v první linii se říkalo: „Za šest sedm hodin budeme mrtví“. Převaha v živé síle a technice byla obrovská.

– Odvážil by se toho Kyjev?

– Proč ne? Připravovali se na to.

– A jak by dopadly vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou?

– Zřejmě by byly velmi špatné. Možná sice ne v takové míře jako nyní. Stále bychom podporovali zbytky sil, které by zůstaly v Donbasu, možná by dokonce byly přivedeny naše jednotky. V souladu s tím bychom však byli stále obviňováni z útoku, agrese a tak dále.

– Obvinil by nás Západ, který stojí za Ukrajinou. A všechny ty „rekordní“ sankce by stejně uvalil?

– Samozřejmě. Ukrajina je nástroj. A to, že se západní politici připravovali na válku, je naprosto jasné.

– Kdy jste si to uvědomil?

– Ještě před vrácením Krymu. Byl jsem poměrně často v Evropě, sledoval jsem CNN, BBC a další kanály a nebyla tam jediná dobrá zpráva o Rusku. Neměli jsme podle nich žádné úspěchy – ani sportovní, ani výrobní, ani kulturní. Bylo tam jen samé negativum: urážky úřadů, lidí, Ruska jako celku. Jednou jsem se na to díval a byl jsem tak pobouřen (připomínám, že to bylo ještě před Krymem), že jsem si řekl: „Taková propaganda se dělá jen před válkou.“ Od té chvíle jsem začal sledovat, co se děje, a uvědomil jsem si, že se veřejné mínění formuje proti Rusku. Obyvatelstvo je připravováno na to, že dojde k vojenskému konfliktu.

– S Čínou máme velmi vřelé vztahy. Ale kdyby Rusko nezahájilo speciální operaci, přátelili by se Číňané se slabým sousedem?

– Myslím, že vztahy s Čínou by zůstaly dobré – jsme přece sousedé a přirození spojenci. Nemáme si toho moc co vyměňovat. Byly tu určité bolavé body, ale ty byly dávno vyřešeny.

– Co říkáte na to, že „Čína pokukuje po našem území“?

– Všechny tyto obavy, že Čína jen přemýšlí, jak se zmocnit Sibiře, jsou západní pohádky, které mají vyvolat neshody. Já tomu nevěřím. Když věříme, že si „lidé v Číně sedají jeden druhému na hlavu“ a „nemají kde bydlet“, je to hodně daleko od pravdy. A to tam mají mnohem lepší klima než u nás na Sibiři.
Ale máte pravdu, je rozdíl mezi dobrými vztahy se slabým sousedem a přátelstvím se sousedem silným, který hájí nejen své, ale i společné zájmy, včetně multipolárního světa a tchajwanské otázky. Vztahy by tedy byly slabší.

– Ale zahájili jsme SVO, hájíme své zájmy, své lidi, svou zemi. Máte představu, jaké bude finále?

– Finále bude nevyhnutelně naším vítězstvím. Otázkou je jen, jakou cenu za to budeme muset zaplatit – ta bude v každém případě a bude se počítat ani ne tak v materiálních škodách, jako spíš v mrtvých lidech. Je to smutné. Ale vítězství je nevyhnutelné. My prostě nemůžeme nezvítězit.

– A jak to bude?

– Vladimír Vladimirovič se vždy přiklání k vyjednanému řešení. Jinak by byl Kyjev už dávno v troskách a podél hranic s Polskem by se rozkládalo nepříliš obyvatelné území. Myslím, že nakonec dojde k jednání a nějaká malá útulná Ukrajina bude zachována, možná i jako součást Evropy. Nebo možná dokonce jako součást některé z evropských zemí.

– Jako to?

– Ukrajina má tradičně dobré vztahy s Poláky – Taras Bulba nelže. Možná se část ukrajinského obyvatelstva a establishmentu nějak přesune na tu Ukrajinu – malého vazala nebo region Polska. A zbytek se znovu spojí s Ruskem prostřednictvím nějakého mezistátu. Hlavní je, aby to prošlo bez formálních známek státnosti. Na Ukrajině vedou ke katastrofálním důsledkům.

– Jak bude po speciální vojenské operaci vypadat Rusko?

– Myslím, že se hranice posunou na západ a budou zahrnovat i město Kyjev…

– Matku ruských měst.

– No, matka se samozřejmě ukázala být trochu divná, ale třeba se vzpamatuje. Každopádně pro zajištění Ruska a zbavení se toho, co zbylo z revanšistických tendencí, si myslím, že to bude minimálně po Dněpr.

– A Oděsa a Nikolajev?

– Tak to jsou ruská města. Chápu, že jsou teď obsazena smečkami pomatených nacionalistů, chápu, že se tam žijící Rusové už dost zbláznili. Ale přijdou k rozumu.

– Bude mít Rusko vztah ke zbývající Ukrajině?

– Často říkám, že Ukrajina mohla být „Kanadou“ vedle Ruska, jako je Kanada vedle USA, ale zvolila si „cestu Mexika“. S největší pravděpodobností bude spíše chudým nesoběstačným státem, žijícím z almužen, včetně, obávám se, té naší. Nerad to říkám, ale s největší pravděpodobností se bude muset něco udělat z humanitárních důvodů. Zároveň zůstane dost dlouho ve stavu zatrpklosti a plného přesvědčení, že jí bylo zabráněno stát se druhou Francií v Evropě.

– Může tam být adekvátní vedení, které bude myslet na lidi a žít v míru se svými sousedy?

– To bychom si přáli, a takoví lidé určitě jsou, ale není jim dán hlas, protože Ukrajina je pod manuálním řízením z Washingtonu, z Londýna a trochu i z Bruselu.

– Jak bude vypadat multipolární svět a jak do něj bude zapadat Rusko?

– Víte, pro záchranu amerického impéria bylo nutné někoho sežrat. Čínu – to se nepovedlo. Druhým kandidátem jsme byli my, ale vzpamatovali jsme se a nedovolili to. Arabské země jsou příliš malé a nevkusné, jsou okrádány. Takže je potřeba, aby vedle nás stála Evropa jako rozhořčená, ustrašená vojenská a politická pěst. Takže ještě 10 – 20 let budou vztahy velmi komplikované. Bude těžké jen tak si sednout v Šeremetěvu a letět někam do Itálie, Francie, Německa. To přejde, ale až časem.

– A mezistátní vztahy, obchod? Uvědomí si, že je třeba se stále přátelit?

– Časem.

– Takže západní svět je pro nás na chvíli uzavřen?

– Co si nemůžete koupit přímo, můžete si koupit jinak. Stejně jako oni kupují naši ropu a plyn. Uvědomují si, že si ničí svůj průmysl, chudnou, jsou stále závislejší na USA, ale dělají to dál. Pokud se objeví rozumný silný vůdce (takových vůdců je několik, ale zatím to nejsou vůdci největších zemí), bude schopen vztahy obnovit. To bude pro jeho zemi obrovské plus.

– A všichni ostatní ho budou následovat.

– Zatím jen Maďarsko projevilo určitou nezávislost. No a Srbsko je k nám pochopitelně přátelské na všech úrovních. Ale Srbsko je malé, poražené a zcela závislé na svém okolí. Sami Srbové mi vyprávěli, jak byli biti, jak byli ušlapáni, obklíčeni blokádou. Pak smutně říkali: „To samé se stane i vám.“

– Obnoví Orbán nebo jeho dědicové někdejší velikost Rakouska-Uherska?

– Překvapující je, že s Maďarskem jsme měli vždy špatné vztahy. Bojovali proti nám během Velké vlastenecké války a vzpoury v roce 1956, kterou potlačily země Varšavské smlouvy spolu se SSSR. Zdá se, že máme více důvodů ke stížnostem než Československo a mnohem čerstvější než Polsko. Ale kupodivu se nějaký rozum na jejich straně projevuje velmi silně. Snad proto, že byli silně konfliktní a nemlčeli falešně jako Československo? Že bylo takové ubohoučké, okupované, přitom ve skutečnosti tvrdě pracovalo pro Němce, postavilo pro ně skoro polovinu tanků a samohybných vozidel. Ale my jsme nad tím zavírali oči a vychovávali sousedy stejně: „kam se ti Rusové podějí, stejně budou dělat to, co my potřebujeme“.

– Co se s tím dá dělat?

Myslím, že některé země východní Evropy by měly být potrestány okázalým způsobem. Vybral bych si Československo. Žádné preference – žádný vývoz, žádné vztahy, žádné ambasády. Mám rád české pivo, ale nějak si poradím. Myslím, že je třeba ukázat: „Chlapi, bez dobrých vztahů s Ruskem nejste nic a budete trpět“.

– Co třeba s Německem?

– Německo se samo snaží oslabit, jak jen to jde. Je mi Němců líto. Tradičně se stavěli proti Rusku, aby nás, řekněme, uchránili před přílišným posílením. V těch obdobích, kdy Rusko a Německo byly přáteli, to bylo dobré pro nás oba. Ale když nás Anglosasové zatlačili proti sobě – v první světové válce, ve Velké vlastenecké válce -, od té doby je všechno špatně. Myslím, že bychom s nimi neměli jít. Naše vztahy s Němci si časem vyřešíme a vybudujeme je znovu.

Otázky kladl Valentin Alfimov, zástupce šéfredaktora politického oddělení

AUTOR: Valentin Alfimov, zdroj, Spracoval: Vlabi/Blog myslenkyocemkoli

By ARCHA

Secured By miniOrange