Petr Fiala měl vždy zajištěné zaměstnání. Nikdy se nemusel starat o to, jestli příští měsíc dostane plat, který mu byl z veřejných peněz vždy vyplacen v termínu, a nemusel tak být vystaven existenční nejistotě, zda bude mít z čeho platit domácí náklady.
Náklady s jeho pracovním zázemím, veškeré pracovní pomůcky, všechny jeho kanceláře na rozličných místech republiky byly vždy placeny z veřejných peněz. Vždy bylo úplně jedno, jak drahé jsou energie nebo zda a o kolik rostou ostatní náklady na služby, jak vysoká je inflace, nebo jak vysoké jsou úroky úvěrů v bance, protože cokoliv bylo zaplaceno z rozhodnutí jeho nebo jím řízeného orgánu, vždy to bylo z veřejných peněz.
Když stálo cokoliv v průběhu doby kvůli vnějším vlivům oproti původním předpokladům a rozpočtu na akci víc, bylo to vždy dodatečně dorovnáno z veřejných peněz. Nikdy se nemusel starat o zajištění práce lidem, sehnání zakázek, nemusel se účastnit soutěží na volném trhu, ve kterých by musel v konkurenci ostatních uspět, aby měl práci pro jím zastupovaný subjekt. Nikdy nemusel řešit otázku ziskovosti, protože nikdy nedělal nic, co by zisk ke zdanění do společné pokladny přineslo. Neziskové organizace, kterých byl spoluzakladatelem nebo členem řídících orgánů, obdržely desítky milionů korun dotací z veřejných peněz.
Nedivte se proto, že daleko víc rozumí lidem placeným státem, než by kdy opravdu chápal vás, kteří se živíte prací zaměstnaní v továrnách, na stavbách, ve skladech, v dopravě, prodejnách či rozličných službách, živnostenskou činností, nebo podnikáním v různých oblastech, z čehož platíte daně do společné pokladny, aby prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. mohl dál dělat to, co ho baví.
Napíšu to sem i vám: Nehledejte u žádné vlády principy svobodomyslného pravicového řešení čehokoliv, když většina občanů prostě, ať chcete, nebo nechcete, uvažuje v mantinelech většího či menšího socialismu a kolektivismu, s nataženou rukou volá po nárocích, odmítá maximální osobní odpovědnost, které se bojí, přisvojuje si úspěchy jiných, z vlastních neúspěchů viní ostatní a myslí si, že má právo na to, aby její problémy vyřešili úplně cizí lidé.
Skutečně svobodomyslných, dobrovolně akceptujících maximální možnou svobodu, vyváženou stejně silnou osobní odpovědností, připravených nejen užívat si kaviáru z výsledků své práce, nýbrž i jíst jen kůrku od tvrdého chleba, když něco podělají, aniž by k ní chtěli sousedovu šunku, je asi tak 5%. Většina z nich pak tuší, že volební systém, založený na rovném volebním právu bez zohlednění jakékoliv formy zásluhovosti, kdy síla hlasu nikdy nepracujícího desetkrát odsouzeného bezdětného recidivisty, který okrádá ostatní, je stejná, jako u člověka, který má tři děti, zaměstnává sto lidí a odvádí miliony na daních, nic nezmění.
Prostě se hraje jen o více či méně levicová řešení. Čím dříve si to pravicově a konzervativně smýšlející lidé připustí jako společensky neměnné status quo, tím klidnější život prožijí.
Vím, ta úvaha se čte hrozně, viďte…
* zdroj