Mikrovlnka nám během pár minut ohřeje jídlo, v koupelně se naložíme do horké vany a v noci uleháme do měkké postele. Budík si nastavíme na mobilním telefonu, a když přece jen náhodou zaspíme, stiskem jediného tlačítka zavoláme šéfovi do práce, že se opozdíme. Co by se ale stalo, kdybyste o všechny podobné vymoženosti moderního světa přišli? Byli byste schopni přežít v divočině? A právě to se vydal zjistit sympatický Jirka, který se přihlásil na kurz Outdoor survival.
Popravdě, nevěděl jsem, co od kurzu přežití očekávat. Sbírání borůvek v lese? Lovení bobříků odvahy? Nebo snad vojenský dril, noční hlídky a kouřové signály? Asi od každého trochu. Vonělo to dobrodružstvím a taky tak trochu výzvou. Takže jsem na nabídku absolvovat první úroveň kurzu Outdoor survival kývnul a vyrazil na víkend s partou neznámých lidí do Českého lesa, abych se naučil přežít. Přežít v přírodě.
Mám rád les. Baví mě chodit na houby, rád se v něm procházím. Ale přespat v něm? Bez stanu, bez jídla? To se mi ještě nikdy nestalo. Na jistotě mi nepřidávala ani komunikace s panem Amarem Ibrahimem, jednatelem firmy Outdoor Survival. Telefonem mi stroze oznámil, že „co nemám, to nepotřebuju“ a že si mám vzít jen něco na sebe a spacák. Sraz v pátek odpoledne v Domažlicích.
Do Domažlic jsem dorazil se zpožděním. Oddíl deseti kolegů, kteří se do kurzu také přihlásili, byl již nastoupen na dvoře. Celkem nás je osm chlapů a tři ženy. Od mladých kluků z Liberce kolem dvaceti let, kteří kurz dostali k narozeninám od rodičů, přes IT specialisty, kteří se chtějí na víkend vytrhnout ze světa jedniček a nul, až po prošedivělé padesátníky, kteří celovíkendový kurz dostali darem od manželek.
Pití pouze na pokyn
Vidíme se prvně v životě, ale automaticky přecházíme na tykání. Naším instruktorem je Dutch. Ostřílený chlapík v bundě barvy khaki a mačetou u pasu, jehož kulatý zelený klobouček připomíná tak trochu strážce Yellowstoneského parku z Médi Bédi. Ale záhy se ukazuje, že Dutch je spíš něco mezi Chuckem Norrisem a MacGyverem, který je v případě nouze schopen vyrobit holýma rukama sečnou zbraň z hromádky bahna a v případě ještě větší nouze je s ní schopen umlátit medvěda.
Vycházíme z Domažlic do oblasti Českého lesa. Místní jsou už na podobné průvody zálesáků zvyklí. Mobil, peněženka, doklady. To vše zůstává zamčené v trezoru. V batohu se mi převaluje pouze spacák, čelovka, nůž, láhev na vodu a nafasované cestovní jídlo.
Den první
První den je zahřívací a seznamovací. Jdeme zhruba pět kilometrů loukami a lesem. Dutch dělá pravidelné zastávky a zprvu nám vysvětluje, co je to vlastně přežití, jak ho můžeme definovat, jak rozdělit na armádní či civilní. Zastavujeme u různých stromů, rostlin či nerovností v terénu, které nám mohou napovědět něco o naší poloze, případně z nich můžeme něco vyrobit, něco ukousnout, něco vypít. Doplňujeme láhve s vodou ve studánce. Voda je základ. Bez vody nepřežije prakticky nic, natož jedenáct lidí, co se ještě cestou po dálnici stavovali v Mekáči. Zatím to připomíná školu v přírodě a pohodový odpolední výlet.
Za chvíli ale přituhuje. Bavíme se o tom, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, kde jsou jeho limity. Kolikrát je člověk schopen vypít a zase vyloučit vlastní moč, než mu selžou ledviny. Kolik krve může ztratit, aby neupadl do bezvědomí. Jak přistupovat ke zřícenému letadlu plnému zraněných nebo mrtvých lidí. Představivost pracuje a na tvářích se objevují první náznaky znechucení.
Cestou kolem malinového keře mimoděk házím do úst několik červených plodů. Dutch to zpozoruje a vojensky zavelí: „Od teď budete jíst jen, co vám řeknu a kdy vám řeknu, a pít budete taky jen kdy vám řeknu. Jasný?“ Sklapneme podpatky.
Nikdy nevíš, které jídlo bude tvoje poslední
Za šera docházíme do tábořiště. Kdo nechce spát v bahně, musí si nanosit větve. Hodně větví. Nejdřív velké, na to menší, navrch už jen drobné chrastí. Skvělá izolace. Po potemnělém lese pobíhá deset čelovek, taháme dříví. Kupičky se vrší, když ale na jednu z nich zalehnu, propadnu se o půl metru a jsem skoro na zemi. „To je pořád málo. Čím víc větví, tím pohodlnější spaní,“ povzbuzuje nás Dutch. Přes provizorní lože natahujeme celty, kdyby náhodou zapršelo nebo padla rosa, a docela utahaní si sesedáme k ohni. Vybalujeme balíčky, které jsme nafasovali na startu, a hltáme vroucí obsah pytlíku. Dutch s Amarem vypráví o důležitosti přísunu energie. Když můžeš, tak jez. Nikdy nevíš, co je tvoje poslední jídlo. Takže žádné syslení, cpeme do sebe vše, co se dá.
Pojďme žvýkat uhlíky
Budíček je jak jinak než vojenský. „Vstáváme, vstáváme a všichni za minutu nástup u potoka. Jdeme se mýt,“ velí Dutch kolem sedmé. Mám pocit, že jsem sotva usnul, ze spacáku se pranic nechce. U potoka nás čeká studená koupel. Hygiena a čistota je podle Dutche nejen půlka zdraví, ale také předpoklad přežití. „Mýt se chodíme alespoň ve dvou, abychom se ujistili, že nikdo nezakrývá třeba zranění či nějaký problém,“ vysvětluje Dutch a rozdává nám hrst vyhaslých uhlíků z ohniště. „Rozkousat. Vyčistit zuby a spolknout,“ velí náš instruktor. Ani uhlí na lačno není žádný skvělý zážitek, ale je to nejsnáze dosažitelná dezinfekce úst i trávicího traktu.
Balíme tábořiště. Každý si smí v batohu ponechat pouze tři věci. Tři věci, které považuje za nejdůležitější. Zbytek schovává Amar do pytlů a odnáší. Láhev s vodou se nepočítá. Vzdávám se rezervního oblečení. Spacák mi přijde jako jasná volba. Večer bez čelovky si taky nedokážu představit a na multitool od Leathermana nedám dopustit. Že je to celé finta, že mezi „tři věci v batohu“ se pochopitelně nepočítá vše, co máme na sobě či po kapsách, jsem jaksi neprokoukl. Útěchou mi je, že ani žádný z kolegů. První velká lekce zní: co máš na sobě, to ti nikdo nevezme.
V dalším díle Jirka poobědvá lučního koníka, vyrobí rybářský prut a musí si poradit i s živou slepicí. Tedy pokud se chce najíst. Jak to dopadne? To se dozvíte již zítra.
Autor: Jiří Hubička
* prevzaté z flowee.cz