Petr Hájek je přece jen trochu překvapen, jak otevřeně už bruselští fašouni volají po nutnosti zakroutit krkem chatrným zbytkům demokracie – a přestože nepochybuje, že se jim k tomu nabídne řada ochotných zkorumpovaných rukou, o to víc věří, že spojení skutečně nepodvolených má šanci
Setrvačník má obrovskou politicko-kinetickou energii. Roztáčí kola předvolebních kampaní hned od prvních lednových dnů nového roku, ačkoli všeobecné volby – pokud na ně vůbec dojde – se odehrají někdy koncem září.
Přesto již nyní začaly žně pro všechny, kdo se tak či onak účastní masáží a mystifikací organizovaných hlavně politickým a mediálním mainstreamem (v tomto případě jde už dávno o jedno a totéž).
Sytí se reklamní a PR agentury, hrnou se milióny do korporátních médií (v případě vládních stran samozřejmě i z vybrakované státní kasy), „soutěží“ se nesmyslné stavby či takzvané služby, aby desátek z nich přes pár kolen skončil nejen v privátních peněženkách, ale také ve stranických pokladnách.
Demokracie jako organizovaný podvod
To vše má vyživit nenasytného molocha propagandy udržujícího iluzi „boje o hlasy“. Opět proto startují i agentury údajně zaměřené na údajný výzkum veřejného mínění, ve skutečnosti však na manipulaci s ním. Kdo se o veřejné dění jen trochu zajímá, samozřejmě ví, že pravidelně (u nás i v západním zahraničí) se tyto prolhané firmy pravidelně „mýlí“ – tedy přinášejí „předpovědi“, které se pak s realitou nemají nic společného.
Chvíli se nad tím pak obvykle rozpačitě přešlapuje a jakoby rozumuje (všichni samozřejmě vědí, o jaké podvody jde) – třeba, že dotazovaní z nějakých důvodů zamlčují, co si skutečně myslí. I kdyby tomu tak bylo, v profízlovaném státě, kde jdete za veřejně vyjádřený „škodlivý názor“ sedět, by nebylo divu. Ve skutečnosti to je však mnohem jednodušší:
Zadavatel průzkumu agentuře rovnou sdělí, jaké chce zhruba výsledky – a agentura se pokouší do toho trochu uvěřitelně „strefit“. A za pár miliónů pak může nějaký (třeba i bezvýznamný) subjekt po celý další měsíc (do příštího „sběru dat“) tvrdit, že třeba „překročil hranici nutnou pro vstup do sněmovny“. A pokud to i zkorumpovaná média hrají s ním (nebo naopak proti němu), ve váhající části „elektorátu“ vznikne dojem, že dotyčný subjekt je volitelný, aniž by riskoval, že hlas pro něj propadne.
Od počátku špatně! Žádný hlas by přece neměl ve skutečné demokracii propadnout! Copak je přípustné, aby jeden hlas znamenal více než druhý? Aby jeden volič byl reprezentován v zákonodárném sboru, zatímco jiný ne? Tuhle nespravedlnost ovšem nezpůsobí „chybná úvaha“ voličova, ale obludná manipulace s volebními systémy. A začalo to už dobách, kdy volby ještě alespoň zčásti skutečně odrážely převažující veřejné mínění v konkrétní zemi.
Epocha fašistických mafií
V čase vytváření obrovských „říší“ – základny pro světovládu uzounkých finančních a korporátních „elit“ (téměř přesná definice fašistické moci) zvané Nový světový řád – se s předstíráním lidovlády tyranská mafie už vůbec nemaže.
To, co bylo kdysi „zastupitelskou demokracií“ (zastupování skupinových zájmů veřejnosti politickými stranami), dávno zdegenerovalo do nechutné řízené volební frašky. Jde už pouze o metody, jak pomocí nastrčených kolaborantských figurek nastolit či udržet totalitní režim diktovaný z mocenských center. V případě „Západu“ (kam nás po posledním převratu „šoupli“) tedy z Washingtonu, respektive z Bruselu.
Do zmrzačených volebních systémů se postupně vnášejí další a další manipulativní prvky. A protože už ani na (většinově zkorumpované) poslance není spoleh, nastupují do rachoty nevolené gangy. Typicky takzvané ústavní soudy – přísně vybraná snadno ovladatelná grémia „zasloužilých“, režimu oddaných figurek jmenovaných vládnoucí mocí. U nás už to z praxe dobře známe – a není od věci to připomínat:
Zásah našeho „ústavního soudu“ pod vedením bezcharakterní obludy jménem Pavel Rychetský (kdo si ale na něj dnes ještě vzpomene, zatímco si za „zásluhy“ užívá v klidu svých prebend luxusního důchodu) to udělal hned dvakrát: V roce 2009, kdy zrušil již vyhlášené volby. Odstavil tak jejich jasného vítěze Jiřího Paroubka (ČSSD) – a zahájil tím likvidaci celé strany (dnes už neexistuje). Požadavek přišel z Německa, takže se nad tím pochopitelně Brusel nepozastavoval. A podruhé, když před čtyřmi lety těsně před volbami změnil pravidla – aby umožnil fialovým koalicím usurpovat moc.
Ani to však už se zdá nebude stačit. Stále větší část veřejnosti se totiž mezitím probouzí ze snů o (nezaslouženém) blahobytu do rychle chudnoucí chladné reality rozkradeného krámu a rozbíhající se války proti Rusku, jež by měla „zamáznout“ všechny politické a hospodářské zločiny vůkol vládnoucích fašistických mafií. Je proto třeba odpárat z iluzí o demokracii její vlastní podstatu:
I zmanipulované výsledky, neodpovídají-li záměrům mafie, najatí justiční žoldnéři dodatečně suspendují. Není to tak dávno, co by takový totalitní akt spustil uvnitř většiny zemí Západu revoluci. Dnes mají však pevně pod kontrolou technologických očí Velkého bratra každé sebemenší hnutí odporu. A tak nemají strach.
A přece se točí!
Vyzkoušeli si to v laboratořích států, které pro válku s Ruskem nutně potřebují. V Moldavsku se to ještě jakž-takž zdařilo. V Gruzii ovšem průšvih: Regulérně zvolení „nesprávní“ se (zatím) udrželi. Nejdůležitější však bylo Rumunsko. Tady ústavní soud nejprve potvrdil výsledky prvního kola prezidentské volby, v níž zvítězil „vzbouřenec“ proti fašistické moci instalované Západem do země. Pak ovšem – na veřejně deklarovaný „nesouhlas“ Washingtonu a Bruselu – po čtyřech dnech volby zrušil.
Proč si to připomínáme? Protože v první chvíli na „novinku“ nevěřícně vytřeštila oči i část mediálního a politického mainstreamu. To tady přece jen ještě nebylo. Dělalo se to přece jinak, méně okatě. K čemu tahle provokace?, ptali se rozpačitě alespoň někteří méně cyničtí. Odpověď dostali brzy:
Thierry Breton, ještě nedávno mocný francouzský eurokomisař z dosluhujícího bolševického spolku Němky Lejnové prohlásil, že vzhledem k aktuální předvolební situaci v Německu (volby tam proběhnou už za pár týdnů) bude muset tamní ústavní soud nejspíš udělat totéž, co jeho kolegové v Rumunsku: Výsledky anulovat.
Je přece vyloučeno, aby v nich Alternativa pro Německo (AfD) získala avízovaných 22 %. A kdo ví, jestli jen to! Vždyť druhé místo jí přisuzují zmíněné zmanipulované průzkumy veřejného mínění. Co když tedy výsledek AfD bude ještě lepší – a nebude bez „vzbouřenců“ možné složit osvědčenou fašistickou koalici?
Naděje? Naši nafoukaní packalové!
Právě v této situaci se rozjíždí mohutný setrvačník předvolební kampaně také u nás. Režim, který se svou tyranskou podstatou už spíše vychloubá, než by ji tajil, spekuluje jak zařídit, aby gang agentem Pávkem najmenovaných patnácti strýců a tet v Brně nemusel po volbách zasahovat „po rumunsku“. Obávají se totiž, že by to mohl zpackat. Zpackají to ale nejspíš sami – to je naše největší naděje.
A tak zatímco Petr Fiala ještě v televizích prohlubuje své náměsíčné žvásty o skvěle fungující zemi, agentury opakovaně aktuálně hlásí, že do parlamentu se dostanou vedle SPD i „noví“, Stačilo! a – Motoristé (Babišova pojistka pro případ, že nezíská ve sněmovně nadpoloviční většinu sám). A varovně dodávají, že kdyby volby byly dnes, nejenže by ANO zcela převálcovalo politickou scénu, ale současná koalice by prý už většinu dohromady nedala. No to je překvapení!
Jde ale přece o něco jiného – rozděl a panuj. A taky jo: Motoristé už oznámili, že po vycucnutí Šlachtovy Přísahy půjdou do voleb bez něj. Samostatně. A vzhledem k tomu, že je (nejen vzhledem k „zázračnému“ kapitálovému vybavení) nadále budou podporovat prakticky všechny agentury (a na ně napojená korporátní média), může u docela podstatné části zmanipulovaných „váhajících“ na straně mimoparlamentní opozice vzniknout přesvědčení, že jejich volbou hlas nepropadne. Jenže on nejspíš propadne.
Bez Šlachty a „jeho“ Turka (komického „čestného předsedy“, jenž ovšem do motoristické strany nevstoupil a chce zůstat v bohatém Bruselu) nemají šanci. Zato mohou vysát určitou část hlasů, které – jako minule – opět skončí v propadlišti. A při konečném účtování mohou k likvidaci fialového marasmu chybět. Pokud právě, jak někteří komentátoři soudí, právě to není nakonec záměr.
Spíše ale jde jen o typické zdejší politické packalství namyšlených amatérů. Ambicióznost je v politice samozřejmě nezbytná. Pokud je však přefouklá – a ještě kombinovaná s příliš viditelnou nemravností (odkopnutí senátora Šlachty, který si jen tiše hořce postěžoval na nedodržování dohod je mimořádně odpudivé) – pak se může snadno stát předčasným hrobem nadějí.
V takových chvílích si obvykle vzpomenu na jeden populární „text“ skvělého básníka Josefa Kainara a jeho „Stříhali dohola malého chlapečka“ (sbírka Mythy): „Učeň se dívá na malého chlapečka / jak malé zvíře se dívává na jiné / Ještě ne chytit a rváti si z cizího / a už přece…“
Ve skutečnosti však politické neumětelství a packalství – jak současných mafií, tak některých z těch, jež je chtějí pod jinými značkami nahradit – je jednou z mála nadějí, které doopravdy máme.
Tedy podaří-li se skutečné propojení menších skutečně opozičních subjektů, které se nad druhými neofrňují. Pak má na podzim nepodvolená veřejnost docela slušnou šanci na první krok ke „slovenské cestě“ (takříkajíc k „trumpizaci“ naší těžce poničené země). Navzdory všemu. Korespondenčními podvody počínaje a velepodvodem brněnského ústavního soudu konče.
Že je zatím brzy o tom spekulovat?
Jak se to vezme. Bretonové a jejich zdejší berlínské (bruselské) paže už našeho chlapečka zase stříhají dohola. A někteří „učni“ jim – vědomě či bezděčně – přidržují otáčející se železnou židli.
Už nám to začlo.
AUTOR: Petr Hájek, ZDROJ