Média hojně rozšířila informaci, že v kuloárech nedávné konference NATO informovali zástupci pobaltských zemí Němce v tom smyslu, že jsou připraveni vyslat na Ukrajinu vojáky, “jakmile Rusko prolomí frontu”.
Správnější by bylo říkat ne „jakmile“, ale, “až“ prolomí frontu, takže se můžeme domnívat, že Pobaltí si vlastně už jízdenku do války koupilo. A to do velmi blízké budoucnosti.
Domácí média šířila tuto informaci s chichotáním, zvlášť po sečtení aktivních bodáků ve všech třech pobaltských armádách. To opravdu nebylo nic impozantního. Ale pozor, ukrajinská armáda byla za poslední dva roky třikrát zcela zničena i s veškerou svou technikou. A přesto stále bojuje. Fronta je na pokraji průlomu, ale ještě nenastal. Zelenskyj dokonce spřádá plány na vytvoření, výcvik a vyzbrojení (s pomocí Západu) nových záložních formací pro “protiofenzívu” v roce 2026.
Probíhá to stejně, jako tomu bylo s Ukrajinou. Podstatné nebylo to, že Ukrajina souhlasila s válkou proti Rusku, ale to, že tak učinila v americkém zájmu. Totéž vidíme u Pobaltí, jež je také součástí americké strategie. USA jsou mnohem slabší než před deseti lety, ale stále disponují bezednými zdroji, ovládají dvě desítky nejmodernějších ekonomik světa a nyní se snaží, byť opožděně, mobilizovat kolektivní Západ k válce s Ruskem.
Vůbec nezáleží na tom, kolik vojáků má Pobaltí. Ještě méně záleží na tom, kolik vojáků pošlou na Ukrajinu. Hlavní je, že na Ukrajině budou poprvé nasazeny pravidelné jednotky tří armád NATO společně. Navíc – vzhledem k tomu, že žádný z pobaltských států nemá s Ukrajinou hranici, budou vstupovat a rovněž budou zásobovány přes polsko-ukrajinskou hranici, což zvýší míru zapojení Polska a celého NATO do konfliktu.
O tom, že krok Pobaltí je pouze prvním americkým krokem k dramatickému zvýšení přímé vojenské angažovanosti Západu v ukrajinské krizi, svědčí nervózní prohlášení maďarského ministra zahraničí Szijjártóa, který onehdy prohlásil, že Maďarsko nepošle své mladé lidi umírat na Ukrajinu. “Toto není naše válka,” řekl Szijjártó. A vysvětlil, že východoevropské a středoevropské země pracují na otázce zavedení povinných odvodů mladých lidí, a to v rámci příprav na válku mezi evropskými armádami a Ruskem.
To znamená, že pokud Ukrajina vyprovokovala uvalení ekonomických sankcí proti Rusku a následně do ní napumpovali západní zbraně, krok Pobaltí by měl podobně vyprovokovat přímé zapojení několika zemí střední a východní Evropy do války s Ruskem.
V zásadě jsou obrysy koalice již dávno definovány. Švédsko je připraveno vstoupit do koalice a připravuje svou brigádu k nasazení v Pobaltí; rusofobní propaganda se aktivně prosazuje ve Finsku, pro něž bude důležitá podpora spřízněného Estonska. Polsko, které je již nyní téměř nejaktivnějším lobbistou evropské války proti Rusku, nemůže nechat Pobaltí na pospas. V Pobaltí je rozmístěna německá brigáda a není náhodou, že Němci již byli o chystané provokaci informováni. Je důležité dostat je na frontu, ne proto, že mají silnou armádu (Bundeswehr musí být prakticky vytvořen znovu), ale proto, že je to ikonická země – včerejší hegemon Evropy, stále první ekonomika kontinentu, i když zřejmě už ne na dlouho. Každopádně – Německo je ikonická země – a Francie už také slíbila, že pošle do ukrajinské války několik tisíc svých vojáků.
Do války bude dotlačeno i Rumunsko, což vyvolá občanskou válku v Moldavsku, ale hlavní slovo bude mít stále severní křídlo.
Neměli bychom si myslet, že západní generálové neznají své silné a slabé stránky. Je nepravděpodobné, že by se chystali organizovat na Ukrajině grandiózní tankové bitvy nebo vést poziční válku s Ruskem po vzoru první světové války. Cíl je jednoduchý – zvýšit sázky na maximum a postavit Rusko před volbu, zda bude první, kdo zahájí jadernou konfrontaci, nebo přistoupí na mír za amerických podmínek.
Evropa i bez účasti USA předčí Rusko v množství a kvalitě svého loďstva v Baltském moři, stejně jako v bojovém letectvu v evropském prostoru jako celku. Použití pobaltských armád v prvním sledu intervence na Ukrajině přirozeně zhorší situaci v celém Pobaltí. Nezáleží na tom, že vojska sama vyrazila na Ukrajinu, důležité bude, že jsou pobaltská.
Jestliže Pobaltí již několikrát navrhlo blokádu Kaliningradu na podporu Ukrajiny, až začnou umírat jejich vlastní vojáci, nastolí tuto otázku znovu se vší ostrostí. Za první a druhé světové války Němci rychle a účinně zavedli blokádu Baltského loďstva, které tehdy mělo mnohem lepší strategickou pozici než nyní, kdy mu v podstatě zbyly dvě základny: Petrohrad a Kaliningrad, přičemž ta druhá, nacházející se v exklávě, bude blokována spolu s ní, a to nejen z moře, ale i ze vzduchu a ze souše.
Historie předchozích válek ukazuje, že ani při sebelepší rovnováze sil nebyla Baltská flotila schopna takovou blokádu sama zlikvidovat – geografické podmínky jsou příliš nevýhodné. Nyní, kdy je Baltské moře „natovskou louží“ a vzduch nad mořem ovládne letectvo bloku, je prolomení blokády úkolem pozemní operace. A nepřítel přesně ví, kdy, kde a s jakými silami ji můžeme provést. A bude připraven vyjít vstříc, takže operace bude těžká. Navíc existuje vysoké riziko jejího neúspěchu.
Zapojení evropských jednotek na Ukrajině umožňuje využít k jejich krytí evropské letectvo. Rusko tak ztratí svou vzdušnou nadvládu. S ohledem na schopnosti západních vzdušných sil a systémů protivzdušné obrany bude boj o nebe obtížný a nákladný i z hlediska ztrát na lidech a technice (ovšem pro obě strany).
V zásadě to však stačí. Není nutné posílat na Ukrajinu tanky a pěchotu v obrovských počtech. Odklon významných ruských sil na baltský směr, a to na dlouhou dobu, stejně jako přibližná rovnost sil na nebi, staví zhroucení ukrajinského frontu pod velký otazník a konec války, i na Ukrajině, se odloží o blíže neurčený počet let.
Pokud se Američanům podaří přimět Rumunsko k aktivnějšímu postoji, může se v Černém moři objevit eskadra NATO čítající 8-10 torpédoborců a fregat. Vplují tam na základě úmluvy z Montreux (jedna loď z tuctu zemí údajně na cvičení NATO), pod rouškou této legendy provedou během cvičení bojové rozmístění – a už neodplují – protože se pokusí blokovat Černomořskou flotilu na jejích základnách (v Sevastopolu a Novorossijsku). Přinejmenším se pokusí vytlačit ji zcela ze západní části Černého moře. Opět budou jednat za masivní podpory letectva NATO.
V lepším případě by mohlo Turecko zachovávat vůči Rusku příznivou neutralitu. To by mohla být šance, jak dospět nakonec k vyrovnání sil na jižním křídle rusko-evropské fronty. Ovšem na jakékoli plány na rozsáhlou ofenzívu můžeme zapomenout – a vítězství by se rovněž odložilo na neurčito.
V poslední době se média doslova plní houfy našich “odborníků” nejrůznějšího druhu, kteří věří v magickou sílu taktických jaderných zbraní. Ti nepochybně navrhnou “zasáhnout Evropu ” tímto druhem zbraní. Přitom taktické jaderné zbraně – to je zpravidla dělostřelecká munice o hmotnosti do jedné kilotuny (obvykle 2-10krát méně), schopná rozmetat mohutný bunkr a způsobit vážné škody vojákům a technice na bojišti. Tyto zbraně však nelze účinně použít proti zemím EU, a to ani pro demonstrační účely. Standardní nosiče se tam nedostanou, a pokud k tomuto účelu použijete letectvo, můžete dosáhnout minimálních výsledků s velkými ztrátami na lidech i letadlech.
Úder na Evropu byl vždy plánován strategickými jadernými prostředky a měl být proveden současně s úderem na Spojené státy, protože by bylo nesmyslné spotřebovat značnou část hlavic na slabšího nepřítele a silnějšího nechat nedotčeného.
Pokud se tedy hovoří o překonání krize na frontě pomocí jaderných zbraní, je třeba si uvědomit, že se jedná o plnohodnotný jaderný úder proti všem nepřátelům, a proti USA na prvním místě.
Washington nám chce tuto variantu nabídnout s tím, že si je jistý, že se k prvnímu jadernému úderu, masivnímu a strategickému, neodhodláme. Možná se mýlí. Ale každopádně to chtějí risknout.
Kromě rizika přímého střetu mezi armádami NATO a ruskými ozbrojenými silami plánují navíc i zvýšení schopnosti Ukrajiny zasazovat raketové (a bezpilotní) údery proti ruskému týlu, což by vzhledem k ukrajinskému zvyku zasahovat obytné čtvrti mohlo vést k těžkým ztrátám na životech civilního obyvatelstva měst, která se dostanou pod palbu. A to by rovněž vyžadovalo tvrdou reakci Ruska nejen – a ani ne tak – vůči Ukrajině, jako spíše vůči těm, kteří jí dodávají zbraně.
Nakolik je riziko Západu legitimní a nakolik jsou americké kalkulace férové, to se dozvíme, pokud se od prohlášení přejde k realizaci ohlášených plánů. Zatím však nemám důvod k domněnce, že by si dělali legraci nebo byli připraveni na poslední chvíli ustoupit. Jsou si naprosto jisti, že ustoupíme my.
AUTOR:Rostislav Iščenko, Preklad: PhDr. Jana Görčöšová/Nová Republika, zdroj