Zoufalá potřeba PODKLADU pro americký dolar. Snad ruské a/nebo ukrajinské suroviny?
„Chci vidět, jestli je to zlato ještě tam. Ukradl někdo zlato z Fort Knoxu?“ – (Donald Trump)
Tento článek je prvním ze dvou článků o ekonomice a financích, ve kterých předkládám svou TEZI, podle níž je válka na Ukrajině řešením, které si světová západní elita zvolila k VYŘEŠENÍ dvojúrovňové ekonomické krize, jež ZÁPAD ničí už od americké hypotéční krize roku 2007 až dodnes:
- v tomto prvním díle se zaměříme na krizi mezinárodního fiat měnového systému, který zoufale postrádá FYZICKÝ PODKLAD pro americký dolar;
- v dalším pokračování se pak budeme věnovat systémovým změnám, které mají tuto krizi vyřešit.
Jako mladý nezávislý výzkumník v oblasti financí jsem už od poloviny 90. let věřil – a dodnes věřím – že západní měnový systém založený na FIAT dolaru jako světové rezervní měně je NEUDRŽITELNÝ.
Byl jsem a jsem přesvědčen, že podle klasické teorie (později zničené Nixonovým šokem) by stabilitu jak „otevřeného“, tak i „uzavřeného“ národního měnového systému bylo možné ZAJISTIT přirozenou a automatickou cestou – bez zásahů centrálních bank – pouze NÁVRATEM K MĚNĚ KRYTÉ KOMODITOU, jak tomu historicky bylo u zlatého standardu.
Zlatý standard, který ne náhodou v běžném jazyce daleko přesahuje ekonomii i finance – a v jakémkoliv odtažitém kontextu získal význam „ideálního řešení“.
Tato úvaha je tedy v jádru čistě teoretická – nezávislá na zájmech USA nebo nadvládě dolaru na světových trzích. Platila by v principu i pro čínský jüan, kdyby někdy převzal roli světové měny.
Abych svou myšlenku prosadil, pokusil jsem se v 90. letech najít místo v americké akademické obci. Setkal jsem se proto s Edwardem Luttwakem v jeho domě v Marylandu – tehdejším prezidentem CSIS, jednoho z nejvlivnějších amerických think-tanků a poradcem Bílého domu.
Myslel jsem, že je to ideální osoba: nejen prezident prestižního think-tanku, ale i ekonom a historik – tedy někdo, kdo by mohl pochopit hlubší souvislosti mé ideje.
Věnoval mi hodně času – v jakémsi neformálním „pohovoru“. Ale nakonec mě odmítl: prý jsem příliš nezávislý a nespoutatelný. Doporučil mi návrat do Itálie, kde bych se mohl živit jako finanční poradce (což jsem však odmítl – nezajímalo mě to).
Ale co je důležitější: když jsem se ho znovu a znovu ptal, jestli je návrat ke zlatému standardu dobrý nápad, vždy se vyhýbal odpovědi.
Řekl, že je to „dobrý nápad“, „demokratický“, apod. Ale mezi řádky mi dal najevo, že NENÍ MOŽNÝ.
Tenkrát jsem nechápal, proč tak „dobrý“ a „demokratický“ nápad nejde uskutečnit. A co vlastně myslel tím „demokratický“.
Až mnohem později mi došlo, že tím myslel opak elity – tedy že to je myšlenka, kterou by si zvolili obyčejní lidé, kdyby měli tu možnost – a právě proto byla elitami ZAVRŽENA.
Západní elity se rozhodly jinak: trvale vyloučit možnost návratu dolaru ke zlatu
Kromě diskuse o zlatém standardu mi Luttwak tehdy prorokoval i několik „šílených“ vizí budoucnosti, které mi tehdy připadaly jako blouznění šílence, a ne jednoho z největších akademiků.
ŠÍLENSTVÍ bylo zjevně součástí jeho světa… nemohu říct víc…
A přesto se jeho „šílené“ proroctví budoucnosti CHAOSU ve stylu Mad Maxe(!) ZAČALO PLNIT – od roku 2000 až dodnes.
Vzpomínáte na 11. září? Nebo na krizi Covidu?
Začínám věřit, že tu opravdu existuje skryté strategické řízení historických událostí – ze strany Deep State nebo nějaké elity, jejíž tajemství moci mi tehdy Luttwak na okamžik poodhalil.
Mohu se mýlit, ale jsem přesvědčen, že moje myšlenka nebyla zamítnuta proto, že by nebyla platná – ale proto, že hlavní zájem USA je zachovat svou finanční nadvládu. A návrat ke zlatému standardu by připadal v úvahu jedině tehdy, kdyby USA byly největším držitelem zlata na světě.
Což už pravděpodobně nejsou – i když nikdo neví, kolik která země opravdu vlastní.
Zvlášť v době, kdy jsou miliardové rezervy zmrazeny pod různými záminkami.
Mnohé země odevzdaly své zlato do americké úschovy či jako záruku. Ale kdo může říct, čí je to dnes majetek, když byly jejich vlády zbaveny vlastnictví?
Uvedu historický příklad, jak jsou mezinárodní dohody křehké a relativní: neoprávněné připojení území mého města Janov k Francii během Francouzské revoluce.
V druhé polovině 18. století patřila Korsika k území Republiky Janov. Vypukly tam povstání za nezávislost. Janov neměl dostatečné vojsko, a tak svěřil dočasnou ochranu Korsiky věrnému spojenci – francouzskému králi.
Shodou okolností to bylo rok před narozením Napoleona – rodilého Janovana (italská rodina Bonaparte z Toskánska).
Jenže o dvacet let později vypukla Francouzská revoluce a 30. listopadu 1789 vydalo Ústavodárné shromáždění dekret o připojení Korsiky k Francii. Jednostranně. Bez souhlasu. Protiprávně.
Jak víme, revoluce popravila Ludvíka XVI. v roce 1793 a zničila monarchii. To je však jiný příběh.
Pak Napoleon dobyl předsjednocenou Itálii a vyloupil tamní centrální banky, aby měl zlato na evropské války.
Na základě čeho? Loupeže? Půjčky? A co když ten stát zanikl jako Janov nebo Benátky? Kdo je pak věřitelem?
Chtěl jsem tím říct, že Korsika nebyla „svěřena“ Francii, ale násilně zabrána během revoluce.
Stejně snadno může být v budoucnu „zabaveno“ zlato jiných národů, které USA držely v úschově či jako záruku – přesně jako Korsika v roce 1789.
A zpátky do současnosti: Čína potají skupuje zlato po celém světě – možná aby připravila jüan na roli rezervní měny.
Ale – pssst – nikdo o tom nesmí mluvit.
V létě 2011 propukl skandál: americké ministerstvo financí dodalo do Číny falešné zlaté cihly!
Čína provedla analýzu a zjistila, že jsou falešné.
V červnu 2011 člen Kongresu Ron Paul navrhl audit amerických zlatých rezerv.
Vláda to ZABRÁNILA za každou cenu. Odmítavé mlčení a skandál s falešným zlatem vše ještě zamlžil.
Tyto „zlaté“ cihly byly vyrobeny v USA a uloženy ve Fort Knoxu po dlouhá léta.
Čína zjistila, že šlo o falešné slitky z wolframu potažené zlatem, vyrobené na objednávku Fedu během Clintonovy éry.
640 tisíc těchto cihel šlo přímo do Fort Knoxu. Zbytek byl prodán jako skutečné zlato na mezinárodním trhu.
Zatímco falešné zlato naplnilo americké rezervy, zbytek byl prohnán světovým trhem.
Cena této „Clintonovy zlaté aféry“? Odhadem 600 miliard dolarů.
Jako odvedení pozornosti údajně sloužila i sexuální aféra bývalého šéfa MMF Dominique Strauss-Kahna – prý začal příliš nahlas mluvit o tom, že USA už žádné zlato nemají…
Dominique Strauss-Kahn „začal vyjadřovat rostoucí znepokojení“, když USA začaly zpomalovat odeslání 191,3 tuny zlata Mezinárodnímu měnovému fondu, jak bylo sjednáno, jako alternativní zajištění rezervních měn.
Během svého pobytu v USA dostal Strauss-Kahn od důstojníků CIA přímé potvrzení děsivé pravdy – americké zlaté rezervy ZMIZELY.
Co když byl tedy celý ten skandál s hotelovou pokojskou pečlivě zinscenován s jediným cílem – zničit jeho pověst, umlčet jeho varování a ZAKRÝT finanční skandál nesrovnatelně větších rozměrů?
Ten o falešném zlatě? Anebo o tom, že v amerických rezervách už prostě žádné zlato není?
Leží dnes ve Fort Knox místo zlatých prutů obyčejné wolframové desky a je dolar krytý jen certifikáty, které nemají hodnotu ani ZLOMKU pravého kovu – přesně NULU?
Ale nejde jen o Fort Knox. V podzemních trezorech bank na Manhattanu jsou uloženy OBROVSKÉ zlaté rezervy mnoha zemí světa.
S přihlédnutím k takto pochybnému renomé Spojených států – veřejných i soukromých finančních institucí – uhádnete, zda si Itálie, Německo, Japonsko a BŮH VÍ KTERÉ DALŠÍ ZEMĚ ještě někdy vyzvednou své zlaté zásoby uložené v USA jen pro „depozitní účely“?
A jsou vůbec ještě tam?
Nebo už byly dávno PROŠUSTROVÁNY?
A jak s tím vším souvisí válka na Ukrajině? Naprosto zásadně.
Podle Naomi Kleinové totiž války umožňují aplikaci doktríny šoku i bez nutnosti extrémního násilí vůči vlastním občanům. Kleinová připomíná, že Margaret Thatcherová využila válku o Falklandy k prosazení „mírné šokové terapie“.
Po americké hypoteční KRIZI někdo z řídící paluby světových finančních institucí musel rozhodnout, že dolar je příliš nestabilní – a k jeho stabilizaci je potřeba ho navázat na nějakou konkrétní hodnotu. Například na ruské suroviny.
Nebo alespoň na ty UKRAJINSKÉ.
Musíme uznat, že Trump – přes všechny své obrovské neřesti – byl upřímnější a méně pokrytecký než jeho předchůdci (a právě proto podle mě vyhrál volby), když přiznal, že CHCE z Ukrajiny vzácné zeminy.
Ale co když je nakonec vůbec nezíská?
Najde ještě nějakou cestu ven?
Anebo zůstane už jen JEDINÁ možnost – horká válka místo studené?
AUTOR: Claudio Resta, Preklad: Ivana Kollárová, CZ24.news, ZDROJ