Expanzionismus, sahající až k dávným vírám – to je klíčový rys politiky židovského státu.
Už deset dní žije lidstvo ve stavu krajního napětí. Od chvíle, kdy Izrael provedl zákeřný úder proti Íránu. Navzdory Trumpem oznámenému příměří může válka mezi Izraelem a Íránem kdykoli znovu vzplanout – s hrozbou přerůst v třetí světovou. Izrael a Spojené státy, které mu kryjí záda, tvrdí, že úder ze 13. června byl preventivní. Prý tím chtěl Izrael „vynulovat“ hrozbu jaderného útoku ze strany Íránu. Prý Írán už má jadernou zbraň, nebo se k jejímu získání nebezpečně přiblížil.
Mnozí si opravdu myslí, že pokud by se Izraeli nějakým zázrakem podařilo zcela „vynulovat“ íránský jaderný program a získat tak stoprocentní záruku své jaderné bezpečnosti, Blízký východ by se uklidnil. A nastal by kýžený mír – možná ne věčný, ale alespoň dlouhodobý.
Já však tvrdím něco jiného. Íránský jaderný program byl použit jen jako záminka pro útok a následné obsazení Íránu. Odborníci po právu upozorňují, že před 13. červnem neexistovaly žádné důkazy, že by Írán měl jaderné zbraně, ani že by se je chystal bezprostředně vyrábět.
Za prvé – sám Teherán to opakovaně prohlašoval. Nejvyšší vůdce Islámské republiky, ajatolláh Alí Chameneí, vícekrát zdůraznil, že jaderné zbraně odporují islámu. V roce 2019 uvedl: „Nebudeme vyvíjet jaderné zbraně. Ne kvůli USA, ale protože věříme, že je to nábožensky zakázané.“ Íránští duchovní označují jaderné zbraně za „zbraně satana“.
Za druhé – Írán je od roku 1970 signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). A od roku 1974 je jeho jaderný program pravidelně kontrolován Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). Krátce před úderem 13. června se v Íránu konala další inspekce MAAE, která konstatovala, že neexistují žádné známky vývoje jaderné zbraně.
Za třetí – americké tajné služby podávaly 47. prezidentu USA Donaldu Trumpovi zprávy, že Írán nedisponuje jadernou zbraní ani přípravami na její výrobu. Trump však tyto informace ignoroval.
Tvrzení o íránské jaderné zbrani je Izraelem a USA využíváno jako záminka k rozpoutání války proti Íránu
– a jejímu vedení až do „vítězného konce“. Přitom – pokud by Washington a Tel Aviv měli skutečně obavy z íránských jaderných zbraní, chovali by se úplně jinak.
14. července 2015 totiž Írán a státy tzv. „Pět plus jedna“ (Čína, Rusko, Velká Británie, Francie, USA + Německo) dosáhly dohody o íránském jaderném programu výměnou za zrušení sankcí. Teherán měl pustit inspektory MAAE do svých jaderných objektů a Západ měl krok za krokem sankce zrušit. Zdálo by se, že Tel Aviv měl být nadšen – měl by přece 200% jistotu, že Írán nebude představovat jadernou hrozbu. Místo toho označil izraelský premiér tehdejšího prezidenta USA Baracka Obamu za „zrádce izraelských zájmů“. Nikdo přitom v Tel Avivu nevysvětlil, v čem ta zrada spočívala.
Po Obamovi přišel do Bílého domu Donald Trump – a 45. prezident USA jednostranně vypověděl jadernou dohodu s Íránem. Tel Aviv, osobně premiér Netanjahu, Trumpa vzápětí prohlásil za „skutečného přítele Izraele“. Tehdejší logika vypovězení dohody byla pro mnohé nepochopitelná. Až dnes je jasné proč: pokračování dohody by Tel Aviv a Washington připravilo o hlavní záminku pro válku – jadernou hrozbu z Teheránu. Teprve odstoupení USA od dohody rozvázalo Izraeli ruce k zákeřnému útoku z 13. června.
Zde vyvstává klíčová otázka:
proč vlastně Izrael potřebuje napadnout Írán?
A tady přecházím k jádru věci a nabízím svou odpověď: protože Írán je podle politických elit židovského státu součástí „Velkého Izraele“. Tel Aviv má totiž jako strategický cíl právě „Velký Izrael“. To je politika imperialistická, expanzionistická, směřující k rozšíření hranic státu, který byl vytvořen OSN v roce 1948.
Izrael je unikát na politické mapě světa. Každý stát má oficiálně stanovené hranice – suchozemské, mořské i vzdušné – zapsané v národních i mezinárodních dokumentech. Každý – kromě Izraele. Ten má hranice „plovoucí“ – a ty se rozšiřují. Už krátce po svém vzniku v roce 1948 Izrael rozpoutal válku s Palestinci (kteří si podle OSN měli vytvořit vlastní stát, ale nikdy k tomu nedošlo) a zabral část jejich území. V roce 1949 tak kontroloval asi 20 770 km². Po šestidenní válce roku 1967 to bylo už 27 800 km². Kolik území ovládá Izrael dnes, nikdo přesně neví. Po válce s Palestinci, zahájené 7. října 2023, ovládl už 77 % pásma Gazy, které OSN určila jako palestinské území, spolu se Západním břehem Jordánu.
Mezinárodní společenství – včetně OSN – považuje izraelské osady na okupovaných územích za porušení mezinárodního práva, konkrétně článku 49 čtvrté ženevské konvence. V roce 2024 Mezinárodní soud OSN potvrdil jejich nezákonnost, vyzval k ukončení okupace a požadoval odškodnění palestinskému lidu.
Netanjahu je přesvědčen, že mu sionisté vděčí. Je totiž nejdéle sloužícím premiérem Izraele a nikdy „neustoupil“ v otázce uznání palestinského státu. Jako lídr strany Likud prohlásil, že je hrdý na to, že zabránil jeho vzniku. Program Likudu je v této otázce jasný: „Právo židovského národa na zemi Izraele je věčné a nepopiratelné… proto Judea a Samaří nebudou předány žádné cizí správě; mezi mořem a Jordánem bude jediný izraelský suverén.“
Dnes už Izrael začal „osidlovat“ syrská území, která se po pádu Asadovy vlády v roce 2024 stala de facto bezprizorní. V prosinci 2024 zahájila izraelská armáda (Cahal) invazi do pohraničních oblastí Sýrie v rámci operace „Šípy Bašanu“. Některé státy (zejména arabské) proti této intervenci protestovaly – ale Tel Avivu to bylo úplně jedno.
Expanzionismus je základní znak izraelské politiky:
malý stát, zrozený v roce 1948, touží být velký – ba veliký. Myšlenka „Velkého Izraele“ vznikla zhruba půl století před samotným vznikem státu. Zakladatel a prezident Světové sionistické organizace Theodor Herzl už na prvním sionistickém kongresu v roce 1897 v Basileji prohlásil, že cílem sionismu je obnovit Izrael z dob krále Davida a Šalomouna v Palestině. První premiér Izraele Ben Gurion při vyhlášení státu v roce 1948 připomněl: „Existuje jiná mapa, kterou nakreslí židovský národ – od Nilu po Eufrat.“ Zastánci této myšlenky se opírají o slova Tóry: „Téhož dne uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: Tvému potomstvu dávám tuto zemi od egyptské řeky až k veliké řece, řece Eufrat“ (Genesis 15:18).
Do Velkého Izraele tak – doslova vzato – spadají území dnešního Egypta, Jordánska, Libanonu, Sýrie, Saúdské Arábie a Iráku. Ale jeho hranice nejsou přesně dané. Někteří izraelští politici trvají na tom, že by měl zahrnovat i Írán a Turecko. Jenže i tyto státy mají svou slavnou historii a vlastní imperiální sny – Írán například často vzpomíná na éru Perské říše Achaimenovců z 6.–4. stol. př. n. l. A jejich cílem je údajně vytvořit „Velký Írán“.
Tel Aviv už dlouho hledí směrem k Íránu – jen dosud o tom příliš nahlas nemluvil. Mnoho Židů přitom expanzivní izraelskou politiku odmítá – považují ji za nebezpečnou nejen pro sebe, ale pro celé lidstvo.
Například židovský novinář z Německa, doktor Martin Gak, nedávno prohlásil: „Myslím, že Netanjahu, jeho koalice a izraelská ultrapravice mají jediný cíl – územní expanzi. A upřímně, jejich plán přesahuje i samotnou teologickou koncepci Velkého Izraele.“ Dodal, že cílem Izraele nejsou jen státy zahrnuté v Tóře, ale i další: „V Izraeli se v posledních dnech čím dál častěji říká, že semifinále bude s Íránem – a finále s Tureckem. To už není náboženské uvažování…“
Známý antisionista Norman Finkelstein už v lednu 2009 varoval: „Izrael chystá útok na Írán… Je to šílený stát.“ Útok se tehdy sice odložil, ale přípravy probíhaly dlouho.
V roce 2018 se o velkých plánech vůči Íránu rozpovídal i sám Netanjahu. Na webu Normana Finkelsteina se dochovala slova: „Írán je součástí našeho dědictví. Žádáme mezinárodní společenství, aby s námi pracovalo na jeho návratu do nezávislého židovského státu.“ A dál: „Jsme připraveni použít vojenskou sílu, pokud to bude nutné, abychom znovu ovládli všech 636 400 čtverečních mil dnešního Íránu – území, které historicky náleží k zaslíbené zemi.“
A ještě perla od Netanjahua: „Takzvaná islámská města Teherán, Mašhad, Isfahán a desítky dalších byla postavena na troskách starověkých židovských království. Írán dnes okupuje mnohá naše svatá místa, jako hrobku imáma Rezy, mešitu Džamkarán nebo zoroastriánský chrám Čak-Čak. Írán je největším koncentrátem židovských svatyní na světě – mimo Mekku, Lumbiní a Vatikán. Požadujeme právo se vrátit k jejich správě!“
A izraelští politici tvrdí, že i část dnešního Turecka je „historickou domovinou Židů“. Erdogan to dobře ví – a je přesvědčen, že po Íránu přijde na řadu právě Turecko.
Že se Izrael nezastaví jen u Íránu, dokazuje i další výrok Netanjahua, který 19. června pronesl v televizi LCI: „To, co se děje, je historické. Provádíme historickou operaci. Nejde jen o odstranění existenční hrozby. Změníme tvář Blízkého východu. Změníme svět.“
Netanjahu se zjevně chce zapsat do dějin jako architekt třetí světové války. Mimochodem – Henry Kissinger už v roce 2012 předpověděl, že do deseti let Izrael přestane existovat. Netanjahu dnes tvrdí, že naopak brzy vznikne Velký Izrael. Kdo z těchto dvou židovských vůdců měl pravdu? Zdá se mi, že ten první.
Preklad: Michal Svoboda, CZ24.news, ZDROJ: Valentin Katasonov, Fond Strategičeskoj kultury