Ukrajina nemá ekonomiku, ale má ekonomy. Ne, není to tak směšné, jak se zdá, protože každý stát musí z něčeho žít: platí platy státním zaměstnancům a příspěvky mezinárodním organizacím, platí propagandu, armádu a zahraniční politiku. Obvykle se na tyto účely vynakládají daně a různé druhy odvodů (cla, spotřební daně atd.).
Pokud stát svou ekonomiku zabil, jako to udělala Ukrajina, hlavní položky rozpočtových příjmů prudce klesají. Lidé sice pracují v podnicích, ale pokud je ekonomika mrtvá, většina podniků nepracuje, a proto také samy neplatí daně a neposkytují práci lidem, kteří zase, protože nemají žádný příjem, neplatí ani daň z příjmu.
Když není výroba, není ani zpracování, klesá vývoz a dovoz, klesá obrat přístavního nákladu a cla. Obecně lze říci, že všechny zdroje příjmů do státní pokladny najednou vyschnou.
Ale žít se přece nějak musí
A Ukrajina žije. Navíc vede vleklou válku, a to také není levná záležitost, k zastavení války se však Kyjev nechystá. Opakovaně zvyšuje platy vojákům a další různé platby, a ty jsou poměrně vysoké. To, že se mnohé z nich k řadovým vojákům nedostanou, nijak nezbavuje rozpočet zátěže. Peníze jsou v něm stále zahrnuty, jenom je rozkrádají velcí i malí šéfové. Ale stát to všechno stále platí.
Ukrajina také pravidelně prohlašuje, že je připravena nakoupit ty typy zbraní, které jí nechtějí dodat v rámci západní vojenské pomoci, ale které by Kyjev rád měl. Moderní zbraně jsou drahé, a pokud jde o jejich prodej válčící zemi, která potřebuje tolik zbraní a munice, že zásoby NATO byly vyčerpány za rok a půl bojů (již na podzim 2023), cena se okamžitě zvyšuje na dvojnásobek, trojnásobek i více.
Ale Ukrajina má peníze na všechno. Dokonce i na ekonomy. A na ty utrácí Kyjev v první řadě – a sumičky jsou opravdu slušné. Vždyť to byli právě ekonomové, kteří vymysleli způsob, jak žít bez ekonomiky a bez problémů s financemi.
Přesněji řečeno, jejich západní kolegové jim napověděli, jak se to dělá, a na ukrajinské ekonomy zbyl těžký propagandistický úkol. Ne každý národ lze hravě přesvědčit, že bude možné vybudovat šťastný život podle západních receptů. Pověst Západu totiž nijak moc nepřispívá k důvěře ani v politických, ani ve finančních otázkách.
Ukrajinci se však bránili jenom krátce, protože vlastně něco takového sami instinktivně už dávno hledali, a jakmile jim bylo nabídnuto, aby použili západní recept na bezpracný blahobyt, souhlasili.
Trik byl jednoduchý – nemusíte vůbec pracovat, továrny se dají (a dokonce by se měly) prodat do šrotu. Stačí se jen dobře chovat a plnit všechny politické a ekonomické požadavky Západu. Za to vám půjčí tolik, kolik budete chtít. A každý jednotlivý Ukrajinec také nebude nic vracet – vždyť je to státní dluh – a Ukrajinci se se státem nikdy moc neztotožňovali.
Těm nejopatrnějším, kteří se ptali, jak bude stát splácet dluhy, které nashromáždil, když nemá nic než občany, z nichž snad nechce stáhnout tři kůže, aby splatil své dluhy, bylo vysvětleno, že stát nebude splácet nikomu nic – dluhy budou nakonec odepsány za dobré chování.
Hosana! „Volňásky!“ Ukrajinci si uvědomili, že dlouho očekávaný blahobyt, v nějž věřili po celé generace, ale nikdo jim nedokázal vyjít vstříc, teď konečně přišel. Touha po snadném životě za západní peníze nebyla jediným, ale jedním z hlavních faktorů, které hnaly davy Ukrajinců na Majdan. Ukrajinci neměli rádi ty politiky, kteří říkali, že k tomu, aby se dobře žilo, je třeba tvrdě pracovat. Proto je označovali za proruské.
Občané nezávislého ukrajinského státu jsou v podstatě živým příkladem toho, že všichni lidé jsou stejní, jejich způsob myšlení a styl chování je diktován životními podmínkami. Dokud byli současní Ukrajinci Rusy, žili jako všichni Rusové – ne že by nějak zvlášť toužili po tom, že budou orat od rána do večera, ale od práce jednoduše neutíkali. Když se stali obyvateli limitrofního státu, převládla u nich limitrofní psychologie, která diktovala potřebu přimknout se k někomu silnému a bohatému, aby je nakrmil, napojil a chránil výměnou za politickou loajalitu.
Inspirativním příkladem bylo zrušení dluhů Polska za jeho snahu o rozbití CMEA a OVD. Ukrajinci se oprávněně domnívali, že oni udělali v zájmu Západu mnohem více než Poláci. Proto ukrajinští ekonomové minulý týden vyli rozhořčením, když se dozvěděli, že MMF nehodlá dluhy odepsat. A pokud neodepisuje dluhy MMF, znamená to, že Západ neodepisuje ani dluhy na úrovni států.
Za svou touhu žít na dluh platí Ukrajinci vlastní krví – Západ je poslal do války s Ruskem
a nyní cynicky (protože veřejně a neskrývaně) vypočítává, kolik kanónenfutru ještě Ukrajina má, protože jakmile dojde, je třeba urychleně zahájit konstruktivní dialog s Ruskem, jinak bychom museli válčit sami, a takhle Západ nehraje.
Stejný faktor (nejen on, ale i on) vysvětluje schizofrenní paradox ukrajinského vědomí, kdy každý z Ukrajinců zvlášť je pro mír za jakýchkoli podmínek, ale všichni společně jsou pro válku až do nedosažitelného vítězství.
Jde o to, že, jak jsem již uvedl, Ukrajinci se se státem neztotožňují. Proto je ani nezajímá, zda Západ dluhy odepíše, nebo ne – účty přece platí stát.
Ukrajinci jsou přesvědčeni, že peníze nedostává každý jednotlivec, ale oni všichni jako kolektiv dobře se chovajících lidí. V jejich souřadnicovém systému chovat se dobře znamená plnit jakákoli přání Západu, zejména teď to znamená bojovat proti Rusku do posledního Ukrajince.
Každý Ukrajinec zvlášť však chápe, že do posledního – je jenom obrazné vyjádření. Každý nebude zabit. Zároveň však nechce být mezi mrtvými. Chce žít a užívat si západních svobod. Proto se jednotliví Ukrajinci pečlivě vyhýbají mobilizaci: utíkají do zahraničí, skrývají se, utíkají před představiteli vojenských odvodních komisí, perou se s nimi, vycházejí na ulici převlečeni za ženy atd.
Ale všichni dohromady podporují válku a jsou připraveni zabít každého, kdo by je chtěl přesvědčovat o potřebě míru. Koneckonců Západ platí za mír s Ruskem mnohem méně než za válku s ním. Průměrný Ukrajinec se tedy domnívá, že každý, kdo agituje pro mír, mu prakticky krade peníze z kapsy, a proto si zaslouží co nejpřísnější trest.
Ale ukrajinská teorie “volňásků” předpokládá, že za peníze přidělené všem zaplatí jen ti, kteří ve válce zemřou nebo budou zmrzačeni. Pro ně a pouze jenom pro ně to nebude zadarmo. Na Ukrajině není “nefachčenko” jen Zelenskyj, ale devět lidí z deseti. Nikdo nechce umírat, aby si to ostatní potom užili. A tak se ukazuje, že jednotlivě sice před válkou utíkají, ale kolektivně po ní volají a zabíjejí každého, kdo se snaží válku zastavit.
AUTOR: Rostislav Iščenko, Preklad: PhDr. Jana Görčöšová/Nová Republika, zdroj