Koncept udržitelného rozvoje je již po mnoho let propagován na mezinárodních fórech, především v rámci OSN, kde v roce 2015 193 zemí podepsalo 17 cílů udržitelného rozvoje. Všeobecně se shodly na tom, že svět potřebuje nový model, který bude zohledňovat politické, ekonomické, sociální i ekologické faktory.
Ještě dříve, na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992, byla tato koncepce přijata jako základ pro environmentální a ekonomické programy pod hlavičkou OSN. Cíle tisíciletí OSN také přímo navazovaly na tuto teorii.
Ačkoli nikdo nezpochybňuje nutnost šetrného zacházení s přírodními zdroji a ochranu životního prostředí, je znepokojující, že právě udržitelnost se stala oblíbeným heslem globálních struktur jako je Světové ekonomické fórum v Davosu, založené Klausem Schwabem. Podobně George Soros a Bill Gates, se svými projekty propojenými s OSN (například přes WHO), pravidelně vystupují jako zastánci této agendy. Je tedy nezbytné důkladněji pochopit, co se pod touto teorií a metodologií skrývá – a především, kdo ji prosazuje a proč.
Pohled do historie ukazuje, že koncept udržitelného rozvoje je úzce propojen s ideologií Římského klubu a teorií maltuziánství, tedy přesvědčením o nutnosti snížit populaci planety. V roce 1972 Rímský klub publikoval zprávu „Meze růstu“, která pomocí matematických modelů nabízela scénáře dalšího vývoje lidstva.
Není náhoda, že právě v tomto roce vznikl i Program OSN pro životní prostředí, který položil základy pro globální ekologické strategie. Z něj také vzešla teorie o globálním oteplování, otázky ozonové vrstvy a další ideologické doktríny – mnohdy založené na pseudovědeckých konstrukcích určených pro důvěřivé masy.
Posledním výdobytkem této agendy je Pařížská klimatická dohoda o omezení emisí CO₂ – další krok na cestě „udržitelnosti“, k němuž se připojila řada států.
Autoři koncepce tvrdí, že jejím cílem je racionální využívání zdrojů, prosperita, spravedlivé rozdělení bohatství a současně ochrana životního prostředí – tedy tři pilíře: ekonomika, společnost a ekologie. Ovšem termín udržitelný rozvoj je tak nejasný a vágní, že si jej každý může vykládat po svém. A právě proto je konflikt zájmů nevyhnutelný – nejen mezi ekonomikou a politikou, ale i mezi jednotlivými státy.
Důkazem jsou například státy, které odmítly připojit se k Pařížské dohodě. Ještě předtím, na summitu Skupiny 77 v Bolívii v roce 2014, byla ve společné deklaraci jasně vyjádřena nespokojenost s tlakem Západu na zavádění přísných ekologických standardů v rozvojových zemích.
Zcela oprávněně bylo poukázáno na to, že pod rouškou ekologických opatření a uhlíkových daní se skrývá snaha zastavit rozvoj globálního Jihu. Průmyslově vyspělé státy už dávno prošly svou průmyslovou fází a nyní se snaží vnutit svůj postindustriální model ostatním, bez ohledu na důsledky.
Západ sice slíbil pomoc s technologiemi, ale výměnou za to požadoval zdroje a politickou poslušnost
Skupina 77 přitom sdružuje více než 130 zemí – jde o největší mezinárodní organizaci po OSN. Proč tedy OSN stále přijímá podivná „ekologická“ opatření a propaguje model udržitelného rozvoje? Odpověď může spočívat ve zkorumpovaných praktikách G7, která si podporu rozvojových států kupuje přes pomoc od MMF a Světové banky.
Maskovaná agenda: GMO, Big Pharma a vypalování Amazonie
Jiným příkladem, jak globalisté protlačují své zájmy pod záminkou udržitelnosti, jsou agrochemické monopoly a geneticky modifikované organismy (GMO). Ty jsou prezentovány jako pokroková biotechnologie schopná vyřešit potravinovou krizi a podpořit cíle udržitelného rozvoje.
Jenže za tím se skrývá zánik původních zemědělských kultur, zničení tradičního způsobu života mnoha národů a vynucená závislost na patentech a nákupech osiva od amerických firem. V USA je už polovina zemědělské půdy pod kontrolou GMO korporací, což potvrzují statistiky.
Tento „experiment“ na amerických farmářích může být varováním pro ostatní.
Zastánci GMO tvrdí, že organické zemědělství potřebuje více půdy a přispívá k vyšším emisím CO₂ kvůli hnojení zvířecím hnojem – čímž vytvářejí falešné dilema mezi emisemi a zdravým jídlem.
Ve skutečnosti narrativy globálních elit zneužívají ekologii jako zástěrku pro kontrolu potravin, půdy i lidského zdraví
S tím souvisí i další oblasti – Big Pharma a její úsilí ovládnout globální farmaceutický trh. Skandály kolem covidu, především uvnitř EU, kde Ursula von der Leyen obcházela standardní pravidla při nákupu vakcín, ukazují temnou stránku propojení politiky a farmabiznisu. A přesto – nebo právě proto – farmaceutická oligarchie své úsilí o dominanci ještě zintenzivnila.
Vrchol cynismu lze spatřit v Amazonii, kde po rozsáhlých požárech nastupují biotechnologické firmy s nabídkou „revitalizace půdy“. Místní aktivisté tyto požáry přímo spojují se zájmy těchto firem – požár jako záminka pro byznys.
Závěr: Udržitelný rozvoj jako nástroj moci, ne rovnováhy
Koncept „udržitelného rozvoje“ se tak odhaluje jako politický projekt globálních elit. A v době, kdy globalizace naráží na své limity, snaží se ho přetvořit na dogma – „bezalternativní scénář budoucnosti“. Jde o součást jejich vize „řádu založeného na pravidlech“, který jim umožňuje nadále vykořisťovat a ovládat svět – tentokrát pod rouškou „záchrany planety“.
AUTOR: Leonid Savin, ZDROJ