Situace kolem blokády Hormuzského průlivu se nadále vyostřuje. Včera Donald Trump prohlásil, že jej „konečně otevírá“, přičemž zdůraznil, že tak činí pro Čínu a pro celý svět. To jen potvrzuje, že takzvaná dvojitá blokáda Hormuzského průlivu je ve skutečnosti mýtus: Írán jej blokuje pouze částečně – umožňuje průjezd těm, kterým to uzná za vhodné – zatímco Spojené státy údajně blokují veškerou dopravu spojenou s Íránem. Washington tvrdí, že zablokoval Írán: žádná loď vyplouvající z íránských přístavů ani do nich směřující prý Hormuzem neprojde.
Totální blokáda – vztahující se nejen na ropu a plyn, ale na jakýkoli náklad – bývá v dějinách zpravidla záminkou nebo předehrou k válce
Téměř bez výjimky. Bílý dům však zde postupuje svou vlastní cestou a zavádí blokádu až po válce – nebo přinejmenším v přestávce mezi dvěma jejími dějstvími. Poté, co se mu nepodařilo přinutit Írán ke kapitulaci vojenskou silou, chce jej srazit na kolena ekonomicky: odříznutím jeho schopnosti prodávat ropu a omezením přístupu k devizám, potravinám a dalším zásobám. Podle washingtonských stratégů se pak Írán nevyhnutelně vzdá.
Tento výpočet je přinejmenším podivný. Írán právě prošel masivním bombardováním a smrtí svého nejvyššího vedení a čeká jej dlouhá konfrontace se Spojenými státy. Hladomor zemi nehrozí – dodávky pšenice přicházejí například z Ruska a v případě potřeby mohou být navýšeny, sója potřebná pro živočišnou výrobu pak může být dovážena po souši. Inflace sice dosáhne rekordních hodnot a ekonomika i obyvatelstvo budou pod obrovským tlakem – ale vydrží. A to i přesto, že účinky blokády se neprojeví okamžitě: aby přinesly skutečně citelné výsledky, musela by být udržována několik měsíců. A právě tam spočívá Trumpův problém – tento čas jednoduše nemá.
Několik měsíců blokády Íránu by vyvolalo krizi nejen íránské, ale i globální ekonomiky. Uzavření Hormuzského průlivu výhradně pro Teherán prostě fungovat nebude – Íránci odpoví zachováním vlastních omezení průjezdu tankerů. Výsledkem bude, že průliv přestane fungovat řádně: globální nedostatek ropy a plynu bude přetrvávat, ceny porostou a následná recese světové ekonomiky – včetně té americké – bude nevyhnutelná. Je to skutečně to, co Trump chce?
Samozřejmě že ne. Žádnou blokádu nechce. Je to jen další bluf, demonstrace odhodlání hrát dlouhou hru. Jenže tak to nefunguje – zaprvé proto, že Íránci jsou ochotni vydržet déle než Bílý dům, a zadruhé proto, že si jsou prakticky jisti, že Amerika již hledá cestu, jak se dostat z patové situace, do níž se sama zahnala.
Skutečnost, že jednání v Islámábádu nevedla k dohodě, by neměla mást: příměří stále platí a „něco se může stát během příštích dvou dnů.“ Sám Trump to naznačil poté, co úniky informací naznačily, že nové kolo jednání by se mohlo uskutečnit již v nejbližších hodinách. Viceprezident Vance prohlásil, že Spojené státy by mohly vojenskou operaci omezit, neboť dosáhly svých cílů – a nyní pouze čekají, až Írán souhlasí s předáním veškerých zásob obohaceného uranu Americe a otevřením Hormuzského průlivu. Je to však pořád tentýž příběh o bílém býkovi: mělo být dávno jasné, že Írán uran nepředá. Zvláště poté, co Trump nechal zavraždit ajatolláha Chameneího – muže, který jadernou bombu výslovně zakázal – a to pod záminkou, že ji údajně plánoval vyrobit. Nejde přece o uran ani o průliv. O co tedy doopravdy jde?
Jde o to, poskytnout Spojeným státům přijatelnou záminku k odchodu z války, kterou samy rozpoutaly. Trump k tomu potřebuje vyhlásit USA za vítěze s odůvodněním, že Írán souhlasil se zastavením svého jaderného programu. Washington sice původně požadoval jeho úplné zrušení, nyní však přistupuje na dvacetileté pozastavení. Íránci by byli ochotni přistoupit na pět let – jenže to Američanům nestačí, protože i ten nejnaivnější pozorovatel by začal pochybovat o americkém vítězství. Patová situace? Bezpochyby. Pokud však ani jedna strana skutečně nechce pokračovat v boji, řešení se dá najít vždy.
Íránci válku od začátku nechtěli – byli napadeni pod falešnými záminkami. Nechtěli ani vyvíjet bombu, ačkoli nyní k tomu zřejmě nebudou mít jinou možnost. V případné dohodě se Spojenými státy by proto mohli zakotvit své odmítnutí jaderných zbraní – a dokonce souhlasit se snížením úrovně obohacování uranu – neboť to vždy veřejně deklarovali. Co se však skutečně stane za pět nebo deset let, je úplně jiný příběh a záležitost jiné administrativy ve Washingtonu. Ta současná potřebuje především argument pro odchod z tohoto dobrodružství. Trump bude trvat na tom, že „Írán se vzdal bomby“, a zavře oči nad tím, že žádný uran do amerických rukou nepřešel. Bílý dům ostatně ani nemá jinou alternativu: obnovení bojů nechce a dlouhodobou blokádu Íránu sám ufinancovat nedokáže.
Tak tedy vpřed – tedy spíše zpět – do Islámábádu. Vyjednávat s Íránci o zachování tváře.
ZDROJ: Petr Akopov, RIA Novosti