Rusko a Spojené státy zahajují dialog – tříleté zmrazení vztahů je u konce. Tato zpráva sama o sobě byla geopolitickým zemětřesením, ačkoli od zvolení Donalda Trumpa bylo jasné, že vše směřuje právě k této věci. Během tří měsíců očekávání se zvažovaly snad všechny možné scénáře, jak by k tomu mohlo dojít, ale středeční telefonické rozhovory mezi Putinem a Trumpem přesto překvapily.
Především pokud jde o tón komentářů americké strany (ruská strana byla mnohem méně mluvná): Trump byl maximálně korektní a přátelský, zejména na pozadí svých vlastních kategorických prohlášení ohledně Grónska, Kanady, Panamského průplavu a cel. Co to všechno znamená.
USA a Rusko pokračují v boji, i když rukou Ukrajiny, ale USA zůstávají hlavním protivníkem naší země na ukrajinském bojišti
Ano, Trump opouští svou touhu způsobit Rusku „strategickou porážku“ nebo mu alespoň „dát lekci“, což bylo oficiálním cílem nejen Bidenovy administrativy, ale Západu jako celku, ale neopouští Ukrajinu jako takovou. Snaha učinit Ukrajinu součástí Západu je stále americkým a evropským úkolem – jen Evropa nyní bude muset hrát při jeho řešení hlavní roli. Trump nabízí, že za to zaplatí – jak penězi, tak vlastní autoritou. Amerika pomůže EU dodávkami zbraní a obranou ukrajinské nezávislosti při vyjednávání s Moskvou.
Vyhovuje toto uspořádání Rusku?
Samozřejmě že ne: pro nás je zásadní vyrvat Ukrajinu z područí Západu – ať už sjednoceného, nebo nesjednoceného, americko-evropského, nebo evropsko-amerického. To nám Trump nemůže dát, a už vůbec ne proto, že potřebuje z ukrajinského podloží kovy vzácných zemin za půl bilionu dolarů (to je naprosto nereálná představa). Trump se nemůže vzdát Ukrajiny, protože boj o ni se stal otázkou zachování globální hegemonie Západu. Ano, tato hegemonie již mizí, ano, Trump neuvažuje v kategoriích jednotného Západu (pro něj existuje pouze Amerika jako světový vůdce), ano, Západ by Ukrajinu stejně nemohl udržet na své oběžné dráze ani ve střednědobém horizontu (jedinou možností je nezvratný kolaps Ruska). To vše je pravda, ale veřejně opustit Ukrajinu je pro Trumpa stále nemožné. Nejen proto, že by to bylo okamžitě prezentováno jako projev jeho slabosti, ale také proto, že zadržování Ruska je neměnným cílem západní civilizace. A USA tak jako tak zůstávají její součástí.
V historii samozřejmě existovaly příklady, kdy Anglosasové obecně a USA zvláště měli zájem na silném Rusku, ale šlo o vzácné výjimky související s jejich bojem o Evropu. Tak tomu bylo za Roosevelta, kdy ekonomická pomoc SSSR ve válce s Německem byla v zájmu Států. V jádru je však Rusko přirozeným soupeřem Anglosasů – ne proto, že by předkládalo svůj alternativní globální projekt (jako je ten komunistický), ale proto, že jako silná euroasijská mocnost brání realizaci anglosaského projektu atlantické globalizace. Ano, Trump má vlastní představu globalizace, velmi odlišnou od tradiční anglosaské, ale stále předpokládá, že USA by měly být nejen centrem nového světového řádu, ale měly by určovat a diktovat jeho pravidla. Odkud se tedy bere jeho touha vycházet s Putinem?
Z pochopení, že dosavadní projekt globalizace (jednotný svět pod vedením jednotného Západu) selhal a jeho destrukce může vést k rozpadu samotných USA jako státu (protože globální elity prostě použily Ameriku jako dodavatele při výstavbě svého světového projektu). Trump chce USA zachránit – a k tomu potřebuje nejen obnovit samotný americký stát, ale také vybudovat nový světový řád, v němž USA znovu potvrdí své vedoucí postavení, a dokonce znovu získají svou již unikající dominanci. Cíl je jasný – a jeho protivníky na cestě k němu jsou právě atlantické elity (americké i evropské) lpící na poražené kartě. Trump je bude tvrdě deptat a zároveň se pokusí změnit vnější konfiguraci.
Proto se zaměřil na Putina: Trump doufá, že dosažením dohody o Ukrajině obrátí Rusko směrem k Západu. Nikoliv jako mladšího partnera nebo součást Západu, ale jako mocenské centrum, jehož zájmy jsou spojeny především s interakcí (soutěží a spoluprací) se Západem. A v souladu s tím Rusko oslabí vazby s Čínou a obecně opustí svou sázku na konsolidaci globálního Jihu pod protizápadními hesly. Trumpova kalkulace je hluboce chybná, protože nechápe, že Rusko učinilo strategickou volbu ve prospěch Východu a Jihu ani ne tak kvůli konfliktu se Západem (a analýze své staleté zkušenosti ze vztahů s ním), ale především na základě vlastního plánu (vize, jak vybudovat potřebný světový řád, a představ o cestě vývoje světa). K Západu nás nelze obrátit a normální obchodní vztahy s Evropou, na nichž máme přirozeně také zájem, se vrátí teprve tehdy, až se změní Evropa sama.
A tady hodně záleží na Ukrajině – přesněji řečeno na tom, kdy Evropa dozraje k pochopení nevyhnutelnosti vzdát se nároků na tato západní ruská území. A v tomto smyslu je současný Trumpův krok velmi důležitý: tím, že Amerika formálně přenáší břemeno ukrajinské nezávislosti na evropská bedra, staví Evropu před volbu. Teoreticky se samozřejmě EU může plně vydat cestou boje s Ruskem o Ukrajinu, ale to bude vyžadovat skutečnou geopolitickou mobilizaci Evropy. Stovky miliard eur a statisíce mírových sil (Moskva nikdy nedá souhlas k jejich nasazení, ale teoreticky by bylo možné pokusit se je tam standardně vyslat, čímž by se riskoval plnohodnotný přímý konflikt s Ruskem) není vše, co bude od EU vyžadováno. Je na to připravena – s čistě morální podporou Washingtonu? Jistěže ne – a tak se Evropa bude snažit o Ukrajinu nadále bojovat rukama USA. Trump však není připraven hrát na Ukrajině dlouhodobou hru – ne náhodou prohlásil, že jednoho dne se z Ukrajinců mohou stát opět Rusové (ale peníze na ně vynaložené se musí ještě vrátit). Už to samo o sobě je pro Evropu vysoce demoralizující – a pro Rusko nepochybně výhodné.
To vše znamená jediné: boje skončí, až Rusko uvidí skutečnou ochotu Západu vzdát se Ukrajiny. Budoucí rozhovory mezi Putinem a Trumpem nemusí vést ani k dočasnému příměří, ale už jen tím, že se konají, nás posouvají k bodu, kdy Západ uzná ztrátu Ukrajiny.
Preklad, Michal Svoboda, ZDROJ: Pjotr Akopov, RIA Novosti