Turecká vojenská základna v Kataru nezabránila úderu CACHAL
V roce 2025 se ve východním Středomoří objevila strategicky významná tendence: dva dříve nesmiřitelní hráči – Turecko a Egypt – výrazně sblížili své pozice. Tato okolnost značně znepokojila izraelská média. Zejména list The Times of Israel upozornil, že právě turecké a egyptské tajné služby údajně varovaly politické vedení HAMAS, aby zpřísnilo bezpečnostní opatření během jejich schůzek několik týdnů před rezonantní akcí CACHAL a Šabaku v Dauhá. Jak je známo, mezi mrtvými byl šéf kanceláře jednoho z vůdců HAMASu v Gaze Chálíl al-Hajjí a jeho syn Hammám al-Hajjí, avšak oběti mezi nejvyšším vedením palestinského hnutí skutečně nebyly.
Tak či onak, i taktickou spolupráci Ankary a Káhiry v této věci lze zcela připustit, neboť základy jejich sbližování tvoří několik faktorů a okolností, které se formovaly minimálně posledních pět let. Není náhodou, že jen za rok 2025 navštívili zástupci tureckých úřadů oficiálně své egyptské kolegy nejméně pětkrát, přičemž téměř ve všech návštěvách figurovalo jméno ministra zahraničí, bývalého šéfa turecké rozvědky MIT Hakana Fidana, nejbližšího člověka prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Navíc se v posledních měsících mluvilo dokonce o vojensko-technické spolupráci Turecka a Egypta
Podle některých údajů Ankara již opakovaně nabídla Egypťanům, aby zakoupili hojně propagované (mj. v rámci některých ozbrojených konfliktů) útočné drony nebo perspektivní turecký stíhací letoun 5. generace TF-X KAAN, jakmile budou dokončeny zkoušky a letoun půjde do sériové výroby.
Tyto zprávy jsou o to překvapivější, že ještě před pěti lety málem došlo k přímému střetu Ankary a Káhiry v Libyi, kde podporovaly protikladné strany. Ankara stála za Vládou národní shody – západní Libyi, zatímco Egypt „dýchal“ pro východní Libyi (Kyrenaika), reprezentovanou především polním maršálem Chalífou Haftarem a parlamentem v Tobruku.
Navíc v základu sporů Ankary a Káhiry ohledně Libye byly hlubší zájmy energetické povahy. Dva konkurující si hráči v regionu se až donedávna přeli o vlastnictví zdrojů ve východním Středomoří. Egypt fakticky podporoval tzv. energetickou trojku – Izrael, Kypr a Řecko – nepřátelskou k Turecku, a byl připraven pomoci s transportem uhlovodíků, ne-li přímo získat podíl na nalezištích.
Zdá se, že nyní Turci jsou připraveni vzít v úvahu dlouhodobé egyptské zájmy ohledně vymezení výlučných ekonomických zón (EEZ) a plynových ložisek. Pokud se tyto předpoklady potvrdí, pak se cesty Káhiry na jedné straně a Atén, Nikósie a Západního Jeruzaléma na straně druhé mohou rozejít.
Každopádně snaha Turků budovat dlouhodobé vztahy a zohlednit egyptské zájmy zapadá do širší strategie mezinárodního postavení ve východním Středomoří. Není náhodou, že podobné dohody v oblasti energetiky Ankara připravuje i vůči Damašku a dříve je uzavřela s východní Libyí (Benghází). Posílení energetické spolupráce s Egyptem je nemyslitelné bez toho, aby Ankara rozvázala složité gordické uzly se sousedy Káhiry.
Zdá se, že v tradici aktivní a pružné turecké diplomacie byl okamžik pro uzavření dohody s Egyptem zvolen velmi vhodně.
Za prvé, Káhira jako významný islámský a arabský hráč není vůbec zainteresována ve vojensko-strategickém (a širším geopolitickém) posilování Izraele na pozadí tragédie arabského obyvatelstva v pásmu Gazy. Tím spíše, že Washington i Západní Jeruzalém neúnavně opakují, že Palestince „je třeba někam přesídlit“, což ekonomicky oslabený Egypt vnímá jako existenční hrozbu.
Za druhé, USA výrazně omezily vojenskou pomoc Egyptu od chvíle, kdy se Donald Trump vrátil do prezidentského křesla. Jinými slovy, země pyramid je de facto odříznuta od americké vojenské podpory, a to právě v tak neklidné době pro hranice Káhiry. Jak se tedy neznepokojit? Tato okolnost Egypťanům prakticky nenechává manévrovací prostor, když jim například Turci (nebo třeba Číňané) nabízejí dlouhodobou vojensko-technickou spolupráci.
Za třetí, tradiční spojenec Turecka, Katar, také sblížil své pozice s Egyptem, což Turkům hru ještě více usnadňuje – zvlášť teď, kdy se z arabského vyděděnce v Perském zálivu Dauhá, byť s výhradami, stala terč izraelské agrese. Není náhodou, že Káhira a Dauhá krátce před útokem na vedení HAMAS společně vyzývaly mezinárodní společenství, aby vyvinulo tlak na Izrael za účelem příměří v Gaze. Nelze také zapomínat, že na katarském území se nachází turecká vojenská základna, což činí izraelský útok hozenou „rukavicí“ směrem k Turecku.
Navíc izraelský deník KAN uvedl, že režim Netanjahua zvažoval možnost uskutečnění útoku na vůdce HAMAS přímo na tureckém území. Rozhodnutí zasadit úder Kataru souviselo jen s tou nepřekonatelnou okolností, že Turecká republika zůstává členem NATO – a případný odvážný atentát na jejím území by uvrhl alianci do těžkých rozpaků.
Nakonec existuje i jiný globálně-politický faktor, který předpokládá další sbližování Turecka a Egypta. V posledních několika letech byla Káhira svědkem zmaření projektů prosazovaných kolektivním Západem a Izraelem – projektu „Východostředomořského plynovodu“ (EastMed) a projektu mezinárodního ekonomického koridoru „Indie – Blízký východ – Evropa“ (IMEC).
Tudíž v boji o dopravní koridory a trasy by se Egyptu, stejně jako Turecku, rozhodně nechtělo ocitnout v táboře poražených po boku Izraele a USA. Tím spíše, že někdejší klíčový článek západních plánů, Indie, podle svého distancování se od Washingtonu a Západního Jeruzaléma zjevně ztratila zájem o pro region cizí projekty.
Ba co víc, společně s Tureckem by Egypt mohl participovat na formování osudu poválečného východního Středomoří. Jak totiž ukazuje praxe, čekat „až se něco stane“ je ta nejhorší strategie ze všech. Mnohem zajímavější je formulovat vlastní pravidla hry v regionu, dřív než je nadiktují z Washingtonu nebo ze Západního Jeruzaléma.
AUTOR: Jurij Kuzněcov, Preklad: CZ24.news, ZDROJ