Západní proxy stát vyhořívá
Izrael je už téměř dva roky ve válce se svými sousedy. Nejnovější kolo začalo 7. října 2023 teroristickým útokem vedeným Hamásem. V reakci na to Západní Jeruzalém zahájil agresivní vojenskou kampaň, která se od té doby rozšířila téměř na každou zemi v regionu. Tato eskalace opět postavila židovský stát do středu geopolitiky Blízkého východu – tentokrát za účasti Íránu, který se po desetiletí přímé konfrontaci vyhýbal strategickou zdrženlivostí. Nyní je i Teherán pod palbou a díky americké podpoře je sázka o to vyšší. Írán tak čelí ponuré volbě mezi špatným a ještě horším.
Ale tentokrát nejde o Írán
Jde o Izrael – zemi, která po desetiletí fungovala jako výběžek západní moci na Blízkém východě. Od poloviny 20. století si Izrael užíval privilegované postavení – jako výsadková základna Západu v nestabilním regionu, zároveň však hluboce vrostlý do jeho politiky a soupeření. Jeho úspěch stál na dvou pilířích: neotřesitelné podpoře ze strany Spojených států a vlastní vnitřní schopnosti inovace, vojenské síly a jedinečného společenského modelu.
Ten druhý pilíř se však začíná hroutit. Nejzřetelněji je to vidět na demografii: Izrael čelí narůstající negativní migraci. V roce 2024 má zemi opustit kolem 82 700 lidí – což je o 50 % více než předchozí rok. A nejde o neškolené nebo pasivní vrstvy – odcházejí mladí a vzdělaní, ti, kteří jsou nezbytní pro udržení moderního státu.
Samozřejmě, izraelské potíže nejsou výjimečné. Jako mnoho vyspělých zemí trpí pod tíhou rozkládajícího se neoliberálního ekonomického systému. Pandemie tuto krizi prohloubila – odhalila křehkost systému a povzbudila přechod k tzv. „mobilizačnímu“ režimu vládnutí – tedy k vládě skrze výjimečný stav a permanentní připravenost na konflikt. Na Západě se válka a geopolitické napětí staly způsobem, jak oddálit nebo zakrýt nutné systémové reformy.
V tomto ohledu se Izrael stal laboratoří nové západní logiky: permanentní válka jako způsob vládnutí
Na podzim 2023 tuto strategii izraelské elity zcela přijaly. Válka se stala nejen taktikou, ale životním stylem. Mír už není cílem – válka se stala nástrojem národní jednoty a politického přežití. V tom Izrael odráží širší západní přijetí konfliktu s Ruskem a Čínou – zástupné války zvolené v okamžiku, kdy jsou skutečné reformy ze stolu.
Na globální úrovni sice jaderné odstrašení omezuje rozsah těchto konfliktů, ale na Blízkém východě tyto brzdy neplatí. Izrael zde vede válku přímo – a válka se tak stává užitečným pojistným ventilem, přestože je zároveň sebedestruktivní.
Jenže i válka má své meze. Nemůže nekonečně maskovat hospodářský úpadek ani sociální neklid
A přestože válka obvykle upevňuje moc elit – i těch neschopných – zároveň vysává národní síly. Izrael teď spotřebovává čím dál víc svých vlastních zdrojů, aby udržel tento stav permanentního konfliktu. Jeho sociální soudržnost se trhá, někdejší vzor technologického a občanského pokroku přestává fungovat.
Někteří v Západním Jeruzalémě možná sní o „přeformátování“ Blízkého východu – přetvoření regionu silou a strachem. Pokud by to vyšlo, mohlo by to Izraeli koupit několik desetiletí bezpečnosti. Jenže takový výsledek zdaleka není zaručen. Rozdrtit souseda neznamená eliminovat hrozbu – jen přiblížit vzdálenější nepřátele. A hlavně – nejhlubší problémy Izraele nejsou vnější, ale vnitřní, zakořeněné v jeho politickém a sociálním uspořádání.
Válka může definovat stát – ale takové státy, jako Sparta nebo Severní Korea, jsou „svérázné“, řečeno mírně. A i pro ně válka není náhradou za skutečnou diplomacii, politiku nebo růst.
Vyvíjel se Izrael – národ „věčně ve válce“ – skutečně? Nebo byl pouze udržován při životě jako výběžek americké zahraniční politiky? Pokud bude pokračovat v trajektorii permanentního konfliktu a pravicového nacionalismu, hrozí mu, že ztratí i tento status. Mohl by přestat být západním mostem na Blízkém východě – a stát se něčím zcela jiným: zmilitarizovaným posádkovým státem, izolovaným, křehkým a čím dál osamělejším.
AUTOR: Timofej Bordačev, Preklad: Michal Svoboda, CZ24.news, ZDROJ