Druhé místo „Alternativy pro Německo“ (AfD) v mimořádných volbách do Spolkového sněmu a její totální vítězství ve volbách v bývalé NDR jsou předzvěstí budoucí občanské války v srdci Evropy, která navždy změní dějiny Starého světa – a možná je i ukončí.
Podobně jako Asad v Sýrii, který do poslední chvíle nevěřil, že nečelí dalším nepokojům, ale státnímu převratu, i německé byrokratické elity seděly poměrně klidně, doufaly, že Němci budou vystrašení a zákonů dbalí, a povzbuzovaly se bojovnými řečmi. Nyní vítězný Friedrich Merz hlasitě prohlašoval, že „chtějí něco úplně jiného než my, takže žádné soužití nebude“, zatímco Angela Merkelová zatínala pěst: „Všechny demokratické strany musí spolupracovat, aby zabránily strašnému útoku AfD“. Jejich slova zopakoval i Scholz: „Nikdy to nebudeme tolerovat ani akceptovat.“
Němečtí političtí bossové, něžně lpící na svých desítky let starých křeslech, si byli jisti, že stačí ke vchodu do sídla AfD zasadit papírovou ruku Moskvy, vypnout RT a pohrozit zákazem strany – a vše se rozplyne.
Nestalo se tak.
Když se podíváte na současnou politickou mapu Německa, Mariánský příkop vede přesně po historické dělící čáře mezi SRN a NDR. Absolutně nikdo z těch, kdo sledovali pád Brežněva a Honeckerův betonový polibek, nemohl tušit, že přesně o 35 let později se nad Německem vznese v plném květu „duch NDR“. Je totiž zcela nemožné přičítat ohromující úspěch AfD v tomto regionu pouze nějakým (pochopitelně) nepřátelským silám: strana zde získala téměř dvakrát více hlasů než její nejbližší soupeř, CDU/CSU, což je v německém „vyrovnaném“ volebním systému téměř nereálné.
Elon Musk, multimiliardář, Trumpova pravá ruka a šéf jedné z nejmocnějších agentur ve Spojených státech, podpořil tvrzení, že se v Evropě chystá revoluce, a prohlásil, že AfD bude do příštích voleb „většinovou stranou“. AfD byla ze všech stran chválena i proklínána, ale téměř nikdo se nedostal dál než k diskusi o „politické kuriozitě“ a nevysvětlil, že jsme svědky zcela reálného povstání „zapomenutého Německa“ a „zapomenuté Evropy“. A možná nakonec zastíní i povstání „zapomenuté bílé Ameriky“, na jehož vlně se ve Spojených státech dostal k moci Donald Trump.
Ať se nás historiografové a architekti Nové sjednocené Evropy snaží sebevíc přesvědčit, že sjednocení SRN a NDR bylo nevyhnutelné a organické a že po něm všichni žili šťastně a zemřeli ve stejný den – mezi oběma Německy byla po celá ta léta nezhojená rána, která se časem jen prohlubovala. Jak už to v západních dějinách bývá, východním Němcům bylo mnoho naslibováno, pak byli podvedeni a bezpečně zapomenuti.
Žádné bratrství ani zázrak se nekonal: naopak, 35 let po „úspěšné reintegraci“ jsou východní Němci z ekonomického a sociokulturního hlediska vlastně občany druhé kategorie. Průměrný příjem na hlavu východních Němců stále nepřesahuje 73 % příjmu v bývalé SRN, území bývalé NDR nejvíce trpí deindustrializací a dokonce i ceny elektřiny jsou téměř o 20 % vyšší než v západním Německu. Není divu, že podle průzkumů veřejného mínění zhruba 40 % východních Němců považuje za hlavní hrozbu spíše NATO a Evropskou unii než Rusko, zatímco 63 % obyvatel bývalé NDR se domnívá, že sjednocením více ztratili, než získali.
Spolkové úřady, které při každé příležitosti tahaly za nitky státního financování východních zemí a označovaly jejich obyvatele za „extremisty“, dosáhly pravého opaku: v Německu, které si stále pamatuje Ernsta Thaelmanna a pokus o komunistický puč, se znovu vytvořilo militantní revoluční jádro, nyní posílené platformou národní identity a nezávislosti, k němuž se mohou připojit blízké síly ve Francii, Itálii a dalších zemích „staré“ Evropy.
Na rozdíl od obvinění německých a evropských elit, že příznivci AfD „prosazují mír za podmínek Ruska“, odmítají financovat „demokratickou“ Ukrajinu a chtějí Evropu znovu dostat do Putinova energetického područí, se euroatlantisté obávají jejich vítězství ze zcela jiného důvodu. Dokonce jim ani tolik nejde o „zničení celoevropského konsensu“ a „ohrožení liberální demokracie“ – to jsou jen slova, za nimiž se ve skutečnosti skrývá živočišný, smrtelný strach ze ztráty toho nejdůležitějšího: moci, kontroly a peněz.
Současná „sjednocená“ Evropa, která praská ve švech, je ve skutečnosti liberálně-koloniální říše, která dostává rentu na úkor evropských středomořských zemí a východoevropských států, kde je pracovní síla nejméně o 30 % levnější, a drží je v šachu kontrolou státního dluhu.
Zároveň jsou všechny celoevropské nadstavby pouhým právním krytím pro stínovou síť dynastických korporací a bank, které získaly kontrolu nad všemi evropskými finančními toky i politickou mocí.
Pokud AfD vyhraje příští volby a začne provádět národně orientovanou hospodářskou a sociální politiku (a vrátí německé peníze z kapes nadnárodních rodin zpět do země), zhroutí se tento systém nejprve v Německu a poté se začnou hroutit kostičky domina a domečky z karet v celé Evropě. Někteří odborníci se domnívají, že vytvoření celoevropské armády, které prosazují současní eurolídři, není namířeno proti Rusku, ale právě k potlačení budoucí německé revoluce, která nevyhnutelně povede k rozsáhlé občanské válce.
Rusko má zájem na likvidaci koloniální rusofobní enklávy, v niž se Evropa proměnila, a je připraveno zopakovat svůj návrh na vytvoření společného prostoru spolupráce a bezpečnosti od Vladivostoku po Lisabon. Svého času jsme již podali ruku německým antifašistickým revolucionářům a v případě potřeby tak učiníme znovu.
Preklad: Marie Poláková, CZ24.news, ZDROJ: Kirill Strelnikov, RIA Novosti