Spojené státy tlačí na své spojence v Evropské unii, aby se připravili na třetí světovou válku. Nemají jinou možnost než ji vést, pokud chtějí vyjít vítězně z „Thukydidovy pasti“. Ledaže by všechen tento rozruch byl jen inscenací, která má spojence „udržet“ na jejich straně, zatímco mnohé státy v Jižní Americe, Africe a Asii se prohlásí za „neutrální“. Hluk holínek zároveň rozdmýchává japonské militaristy, kteří se vracejí, podobně jako „radikální nacionalisté“ na Ukrajině.
Tváří v tvář pokroku, jehož dosáhli zastánci multipolárního světa, obhájci „amerického imperialismu“ neotálejí s reakcí. Zde chci analyzovány dvě operace: přeměnu společného evropského trhu ve vojenskou strukturu a reformaci Osy z druhé světové války. Tento druhý aspekt přivádí do hry nového aktéra: Japonsko.
Změna v Evropské unii
V roce 1949 vytvořily Spojené státy a Velká Británie Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO). Jejich součástí se stala Kanada a státy, které osvobodily v západní Evropě. Nešlo jim o obranu, ale o přípravu útoku na Sovětský svaz. Sovětský svaz odpověděl vytvořením Varšavské smlouvy.
Ve francouzském parlamentu se Charles De Gaulle spojil s komunisty, aby porazil Evropské obranné společenství (EDC)
Když v roce 1950 začala korejská válka, Spojené státy plánovaly rozšířit konflikt také na Německou demokratickou republiku. K tomu bylo nutné přezbrojit Spolkovou republiku Německo a to i přes odpor Francie, Belgie a Lucemburska. Z toho důvodu tak navrhli vytvoření Evropského obranného společenství (EDC), ale neuspěli kvůli odporu gaullistů a francouzských komunistů.
Současně pomohly obnovit západní Evropu prostřednictvím Marshallova plánu. Tento plán obsahoval mnoho tajných ustanovení, včetně vybudování společného evropského trhu. Washington chtěl západní Evropu ekonomicky ovládnout a politicky ji uchránit před komunistickým vlivem a sovětským imperialismem. Evropská hospodářská společenství – a později Evropská unie – tvoří civilní stranu amerického žetonu, jehož vojenskou stranou je NATO. Evropská komise není administrativou hlav států a vlád Unie, ale prostředníkem mezi nimi a Severoatlantickou aliancí. Evropské normy nejen pro výzbroj a konstrukci, ale také pro výstroj, oděvy a potraviny atd. stanovují útvary NATO, nejprve v Lucemburku, později v Belgii. Jsou předávány Komisi a poté je schvaluje Evropský parlament.
V roce 1989, kdy se Sovětský svaz zhroutil sám do sebe, si francouzský prezident François Mitterrand a německý kancléř Helmut Köhl představovali, jak osvobodí západní Evropu od americké péče, aby byla schopna konkurovat Washingtonu. Jednání o této smlouvě probíhala současně s ukončením čtyřstranné okupace Německa (12. 09 1990), sjednocením obou Německých států (3. října 1990) a rozpuštěním Varšavské smlouvy (1. července 1991). Washington akceptoval Maastrichtskou smlouvu, pokud uznala jeho vojenskou nadvládu. Západoevropané tento princip přijali.
Washington však dvojici Mitterrand-Köhl nedůvěřoval a na poslední chvíli požadoval, aby Evropská unie zahrnovala všechny bývalé členy Varšavské smlouvy, a dokonce i nové nezávislé státy, které vznikly z bývalého Sovětského svazu. Tyto státy nesdílely aspirace maastrichtských vyjednavačů. Ve skutečnosti jsou vůči nim spíše podezřívavé. Chtějí se vymanit z německého i ruského vlivu. Při své obraně spoléhají na „americký deštník“.
V roce 2003 využil Washington španělského předsednictví EU (Felipe Gonzáleze) a vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany k tomu, aby byla přijata nová „Evropská bezpečnostní strategie“ po vzoru Národní bezpečnostní strategie amerického prezidenta George W. Bushe. Vysoká představitelka EU Federica Mogheriniová tento dokument v roce 2016 revidovala.
Emmanuel Macron se během francouzského předsednictví EU pokusil o obnovení EDC pod záminkou „strategického kompasu“ EU. Ale tentokrát, projekt není předložen národním parlamentům. Jedná se pouze o rozhodnutí výhradně hlav států a vlád, které nikdy nebylo projednáno a předloženo jejich voličům.
V roce 2022, během války na Ukrajině, Spojené státy, stejně jako v korejské válce, opět pocítily potřebu vyzbrojit Německo proti Rusku (nástupci SSSR). Proto transformují EU, tentokrát značně opatrně. Během předsednictví Francouze Emmanuela Macrona navrhly „strategický kompas“. Ten byl přijat pouhý měsíc po ruské intervenci na Ukrajině. Členové Evropské unie jsou o to více ohromeni, že stále přesně nevědí, zda mají spolupracovat, nebo se integrovat („konstruktivní nejednoznačnost“, jak říkal Henry Kissinger).
V březnu 2023 uspořádal současný vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell první „Fórum Roberta Schumanna o bezpečnosti a obraně„. Zúčastnila se ho řada ministrů obrany a zahraničí členských států EU. Kromě proamerických evropských států, které nejsou členy EU, byla na ministerské úrovni taktéž zastoupena řada dalších, například Angola, Ghana, Mosambik, Niger, Nigérie, Rwanda, Senegal, Somálsko, Egypt, Chile, Peru, Gruzie, Indonésie a Japonsko. Kromě NATO byly zastoupeny také ASEAN, Rada pro spolupráci v Zálivu a Africká unie. Především však Liga arabských států, která vyslala svého generálního tajemníka.
Výslovným cílem fóra byla obrana „multilateralismu a mezinárodního řádu založeného na pravidlech“; elegantní způsob, jak odsoudit rusko-čínský projekt „multipolárního světa založeného na mezinárodním právu“.
V souvislosti s epidemií Covid si EU v oblasti zdravotnictví již přisvojila pravomoci, které Smlouvy nepředpokládaly. Na začátku této epidemie jsem vysvětlil, že opatření spočívající v uzavírání zdravých lidí nemá v historii obdoby. Ale na žádost bývalého šéfa společnosti Gilead Sciences a bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda jej vymyslel Dr. Richard Hatchett, který se stal ředitelem CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations) a jako takový iniciátorem tohoto opatření na celém světě [1]. Podle jeho utajované zprávy z roku 2005, kterou bohužel známe jen z reakcí, jež vyvolala, mělo uzavření zdravých lidi v jejich domovech umožnit identifikaci pracovních míst, jež by bylo možné přemístit, uzavřít průmysl spotřebního zboží na Západě a soustředit pracovní sílu v obranném průmyslu. Tak daleko ještě nejsme, ale Evropská unie, která se zmocnila pravomocí v oblasti veřejného zdraví, s nimiž Smlouvy nepočítaly, aniž by vzbudila jakékoli rozhořčení, si nyní vykládá texty tak, aby se stala vojenskou mocností.
Josep Borrell na Fóru Roberta Schumanna o bezpečnosti a obraně
Na fóru představil Josep Borrell svou první zprávu o provádění „strategického kompasu“. Jde o koordinaci sdružování národních armád včetně zpravodajských služeb, a to spíše v duchu integrace než spolupráce. Nyní tak projekt Emmanuela Macrona pohřbívá projekt Charlese De Gaulla a francouzských komunistů. Cílem projektu „Evropa obrany“ tak je nejen podřídit operační síly členských států EU vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě (SACEUR), kterým je nyní americký generál Christopher G. Cavoli, ale v poodstatě převzít kontrolu nad všemi rozhodnutími o financování, která spadá do kompetence národních parlamentů, ale dokonce i nad rozhodnutími o vyzbrojování a organizaci, která byla též v kompetenci výkonných orgánů členských států. Unie tak organizuje společnou armádu, aniž by věděla, kdo jí bude velet.
Rekonstituce nacistické a nipponské osy
Když se řekne druhá světová válka, vybaví se nám v Evropě roky 1939 a 1945. To je naprosto špatně. Válka začala v roce 1931 poté, co japonští generálové napadli čínské vojáky v Mandžusku. Šlo o první překročení japonské civilní moci militaristickou frakcí, které bylo o několik měsíců později umocněno zavražděním civilního premiéra skupinou vojáků. Během několika let se Japonsko změnilo v militaristickou a expanzivní mocnost. Tato válka neskončila ani osvobozením Mandžuska Rudou armádou v roce 1945. Spojené státy totiž použily dvě atomové bomby, aby zabránily kapitulaci Japonska před SSSR a zajistily, že k ní dojde pouze před vlastními generály. Bojovalo se až do roku 1946, protože mnoho Japonců se odmítalo vzdát Spojeným státům, které do té doby v Tichomoří příliš nebojovaly. Druhá světová válka trvala od roku 1931 do roku 1946. Pokud se v těchto datech dopouštíme chyb, je to proto, že se globalizovala až s osou Řím-Berlín-Tokio („trojdohoda“), k níž se brzy připojilo Maďarsko, Slovensko, Bulharsko a Rumunsko.
Základem Osy nebyly jen rozdílné zájmy jejích členů, ale jejich kult síly. Chceme-li ji dnes reformovat, musíme sjednotit ty, kteří tento kult sdílejí.
Jošio Kodama, první kmotr jakuzy, sehrál důležitou roli v japonském militarismu. Po druhé světové válce byl uvězněn a poté těžil ze změny politiky Spojených států. Založil Liberální stranu, z níž vzešli Šinzó Abe a Fumio Kišida. Kodama řídil v utajení mnoho operací CIA ve své zemi. Byl členem Světové antikomunistické ligy v době, kdy byla členkou Národní rady Slava Štětková, (spoluautorka článku 16 ukrajinské ústavy).
USA v roce 1946 okupovalo Japonsko a jednou z prvních myšlenek bylo vyčistit zemi od všech militaristických prvků. Když však vypukla korejská válka, USA se rozhodly využít Japonsko k boji proti komunismu. Ukončily probíhající procesy a rehabilitovaly 55 000 vysokých úředníků. Zavedly Dodgeův plán, obdobu Marshallova plánu v Evropě. Jedním ze šťastných příjemců této změny politiky byl Hayato Ikeda, který se stal premiérem a obnovil ekonomiku země. S pomocí CIA založil Liberálně demokratickou stranu. Právě z této strany vzešli premiér Šinzó Abe (2012-20) a jeho nástupce Fumio Kišida (2020-).
Ten právě uskutečnil nečekanou návštěvu Ukrajiny. Je prvním asijským šéfem vlády, který tuto zemi navštívil od začátku války. Navštívil také masový hrob v Buči a vyjádřil soustrast rodinám obětí ruského zneužívání. Většina analytiků interpretuje tuto cestu jako přípravu na nadcházející summit G7 v Japonsku. Pokud ovšem nepůjde mnohem dál.
Fumio Kišida a Volodymyr Zelenskyj uzavírají 21. března 2023 spojenectví proti Rusku a Číně. Oba rozšiřují vazby, které navázali Jošio Kodama a Slava Štětková.
V závěrečném komuniké Fumio Kišida a Volodymyr Zelenskyj zdůrazňují „neoddělitelnost euroatlantické a indicko-tichomořské bezpečnosti“ a „význam míru a stability v Tchaj-wanské úžině. Podle nich nejde jen o obranu Ukrajiny před Ruskem, ale také Japonska před Čínou. Toto komuniké pokládá základy nového spojenectví mezi nástupci nacistů, kterými jsou ukrajinští „integrální nacionalisté“ [2], a nástupci šódžábského nacionalismu. Dnešní Ukrajina je jediným státem na světě s výslovně rasistickou ústavou. Ta byla přijata v roce 1996 a revidována v roce 2020 a v článku 16 uvádí, že „zachování genetického dědictví ukrajinského národa je povinností státu. Ten článek napsala vdova po ukrajinském nacistickém premiérovi Jaroslavu Štětkovi.
Naproti tomu japonská ústava se v článku 9 zříká války. Šinzó Abe a Fumio Kišida však zahájili boj za zrušení tohoto ustanovení. Mimo jiné jim znemožňuje transfer smrtícího obranného vybavení, a tak pan Kišida nabídl Kyjevu humanitární a finanční pomoc ve výši asi 7,1 miliardy dolarů. Pokud jde o nesmrtící vojenské vybavení, tento týden mohl pouze oznámit dodávku zásob v hodnotě 30 milionů dolarů.
Tuto remilitarizaci Japonska podporuje Washington, který již změnil stranu a podporuje Ukrajinu. Velvyslanec USA v Tokiu Rahm Emmanuel na Twitteru napsal: „Premiér Kišida podniká historickou návštěvu Ukrajiny, aby chránil ukrajinský lid a prosazoval univerzální hodnoty zakotvené v Chartě OSN. Přičemž o 900 kilometrů dál se v Moskvě formuje jiné a mnohem hanebnější partnerství,“ (s odkazem na summit Putin-Si).
Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Weibin naopak v této souvislosti s cestou premiéra uvedl, že „doufá, že Japonsko bude tlačit na uklidnění situace, a ne naopak. Rusko ze své strany vyslalo nad Japonské moře dva strategické bombardéry na dobu přibližně sedmi hodin.
AUTOR: Thierry Meyssan, ZDROJ: 1 / 2, Admin Nekorektní TOP-CZ
* prevzaté
prihláste sa do nášho kanála na TELEGRAMe: https://t.me/spolokarchaoz