Bitva u Stalingradu byla jedním z největších vojenských střetů druhé světové války. Sovětské vítězství přineslo obrat ve vývoji války na východní frontě a nakonec se stalo jedním ze symbolů německé porážky.

Německá ofenziva kvůli ropě

Útok na Stalingrad (nyní Volgograd) byl součástí širší německé ofenzívy zahájené koncem června 1942. Jejím hlavním cílem bylo získat kontrolu nad ropnými poli na Kavkaze a také odříznout Rusko od dodávek americké a obecně spojenecké pomoci z Perského zálivu, hlavně z Íránu. Spolu s tím měl být dobyt také Stalingrad, průmyslové město a důležitý dopravní uzel ležící na Volze.

Německé síly postupující ulicemi Stalingradu; Foto: Wikimedia Commons

Do značné míry prestižní úkol obsadit město nesoucí jméno samotného ruské vládce Josifa Stalina byl svěřen 6. armádě vedené generálem Friedrichem Paulusem. Aby si pojistil výhru, nechal Hitler ke Stalingradu povolat ještě 4. tankovou armádu generála Hermanna Hotha, jež se měla původně účastnit tažení na Kavkaz. Do bojů byly na německé straně nasazeny i italské, chorvatské a rumunské jednotky.

Příslušníci Wehrmachtu v ruinách Stalingradu; Foto: Deutsches Bundesarchiv / Wikimedia Commons

Boje kolem města, ze kterého sovětská generalita vytvořila centrum obrany, začaly 17. července 1942 a trvaly půl roku. Obránci Stalingradu pod velením generála Vasilije Čujkova byli nejprve zatlačováni stále hlouběji k řece Volze, za kterou nesměli podle Stalinova rozkazu ustoupit. V době největšího německého postupu držel Čujkov z celého města pouze malý pruh země, široký v nejužším místě jen několik set metrů.

Listopadový obrat

V listopadu 1942 však Rudá armáda zaútočila na severní a jižní křídlo nepřátel a po čtyřech dnech tuhých bojů obklíčila německou 6. armádu. Německé letectvo nedokázalo pro obklíčené vojáky zajistit zásoby, vojáci přežívali v krutých podmínkách třicetistupňových mrazů, trpěli i nedostatkem zdravotnického materiálu a chybělo jim zimní oblečení.

Sovětští vojáci při obraně budovy ve Stalingradu; Foto: Deutsches Bundesarchiv / Wikimedia Commons

Velení wehrmachtu marně žádalo Hitlera o povolení k provedení vyprošťovacího manévru. Přišel naopak rozkaz z Berlína udržet město za každou cenu a vytvořit uprostřed obklíčené zóny „pevnost Stalingrad“, jež měla být přechodně zásobována ze vzduchu a nakonec vysvobozena úderem vedeným zvenčí. Prosincový pokus maršála Ericha von Mansteina o prolomení ruské blokády ale ztroskotal.

Osvobozené centrum Stalingradu; Foto: Георгий Зельма / RIA Novosti / Wikimedia Commons

Navíc Rudá armáda postupnými útoky utahovala smyčku. Počátkem ledna 1943 se příliv zásob zmenšil natolik, že denní dávka jídla pro obklíčené německé vojáky byla 50 gramů chleba. Umírali tak na následky podchlazení, podvyživení, nemocí i zranění. Sověti vyzvali německého generála Pauluse ke kapitulaci už 8. ledna 1943. Slibovali lékařskou pomoc a potraviny, ale Paulus se nevzdal. Teprve několik dní před kapitulací požádal Paulus Hitlera o souhlas. Hitler odmítl se slovy: „Šestá armáda musí splnit svou svatou povinnost.“

Kapitulace

Hitler také přikázal, aby „armáda setrvala na svých pozicích až do poslední patrony“. Pauluse Hitler „pro jistotu“ 30. ledna povýšil do hodnosti polního maršála, což znamenalo v podstatě příkaz k sebevraždě. Očekával totiž, že se Paulus raději zastřelí, než aby se vzdal, neboť nikdy předtím se žádný pruský či německý polní maršál nevydal nepříteli bez boje.

Zajatí němečtí vojáci procházejí kolem stalingradské sýpky (1943); Foto: Sovětský vojenský personál / Wikimedia Commons

Paulus ale přenechal iniciativu nástupci jednoho z divizních velitelů, kterým se stal Fritz Roske. Ten pak jednal s Rudou armádou, která netrvala na formální kapitulaci, ale souhlasila s Němci navrženou formulací, že Wehrmacht „zastavil boje“. Po uzavření dohody se Paulus a další lidé z německého vedení vydali sovětským vojákům.

Mrtví vojáci ve Stalingradu (1943); Foto: Georgi Zelma / RIA Novosti / Wikimedia Commons

Tato kapitulační listina z 31. ledna 1943, kterou sám Paulus nepodepsal, měla ukončit dosavadní boje v jižní části stalingradského kotle. Menší část německých jednotek, jež byla odříznuta v severní části města, pokračovala v odporu ještě dva dny. Úplnou kapitulaci pak 2. února 1943 podepsal generál pěchoty Karl Strecker, čímž bitva o Stalingrad skončila.

Miliony mrtvých, zraněných či nezvěstných

Během urputných bojů utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty; počet mrtvých, zraněných či nezvěstných podle všeho překročil jeden milion, na straně agresora pak bylo přes 800 tisíc mrtvých, zraněných či zajatých. Podle jiných údajů historiků bylo v tehdejším Stalingradu zabito, zraněno nebo zajato dokonce 1,5 milionu německých vojáků a sovětské ztráty dosahovaly 1,2 milionu lidí.

Nekonečný zástup Němců zajatých u Stalingradu; Foto: Wikimedia Commons

Do ruského zajetí padlo asi 91 tisíc německých vojáků. Tisíce jich následně zemřely při pochodu do zajateckých táborů, další desetitisíce v důsledku totálního vyčerpání a nemocí v zajateckých táborech v okolí Stalingradu. Tam přežilo pouze 33 tisíc mužů, kteří byli později Sověty transportováni na Ural a na Sibiř, kde pracovali v uhelných a uranových dolech. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo pouze šest tisíc. Porážka německých vojsk znamenala obrat v do té doby převážně úspěšném tažení wehrmachtu Ruskem. Rudá armáda poté převzala iniciativu a zastavila se až v květnu 1945 v Berlíně.

Spracoval Rudolf Hruboň, ZDROJ

By ARCHA

Secured By miniOrange