Aneb vyprávění nejen o tom, jak CIA ovládá korporátní média.
„Dnes seženete novináře, kteří jsou levnější než dobrá call girl, již za pár stovek dolarů měsíčně.“ – prohlásil agent CIA v diskusi s Philipem Grahamem, redaktorem Washington Post, o dostupnosti a cenách novinářů ochotných prodávat propagandu CIA a její krycí příběhy. Deborah Davis (New York: Sheridan Square Press, 1991)
„Ústřední zpravodajská služba je dnes skutečným vlastníkem všech významných médií.“ řekl William Colby, bývalý ředitel CIA, citovaný Davem Mcgowanem, Derailing Democracy
„Dochází k neuvěřitelnému rozšíření vztahů. Nemusíte manipulovat například s časopisem Time, protože na úrovni managementu jsou lidé z agentury [Central Intelligence Agency].“ řekl William B. Bader, bývalý zpravodajský důstojník CIA, když informoval členy Výboru pro zpravodajskou činnost Senátu, CIA a médií, Carl Bernstein
„Vztah Agentury s The New York Times byl podle představitelů CIA zdaleka tím nejcennějším mezi novinami. Byla to taková obecná politika Times… poskytovat pomoc CIA, kdykoli to bylo možné.“ v CIA a média, od Carl Bernstein
„Senátor William Proxmire stanovil počet zaměstnanců federální zpravodajské komunity na 148 000… ačkoliv toto Proxmireovo číslo je samo o sobě značně konzervativní. „Zpravodajská komunita“ je dnes oficiálně definována tak, že zahrnuje pouze ty organizace, které jsou členy US Intelligence Board (USIB), ale tento pojem nezahrnuje asi tucet dalších agentur, které jsou přitom rovněž pověřeny různými zahraničními i domácími zpravodajskými činnostmi… Počet zpravodajských pracovníků zaměstnaných federální vládou proto není pouhých 148 000, ale je to spíše nějaký neurčitý násobek tohoto počtu. “ uvedl Jim Hougan, v knize Strašidla
„Již po nějakou dobu mě velmi znepokojuje způsob, jakým dnes byla CIA odkloněna od svého původního poslání. Stala se více operativní agenturou a občas i přímo tvořila politiku vlády… Nikdy by mě nenapadlo, že když máme CIA, tak že bude také zapletena do maskovaných mírových operací .“ řekl bývalý prezident Harry Truman, 22. prosince 1963, jeden měsíc po atentátu na JFK, pro op-ed sekci Washington Post, ranní vydání
Zvrátení špióni a magnáti v operaci CIA MOCKINGBIRD
Bývalý Vydavatel Washington Post Philip Graham, který „věří že funkcí tisku bylo častěji než cokoli jiného mobilizovat veřejnost k souhlasu s politikou vlády“, byl rovněž jedním z architektů toho, co se stalo rozšířenou a běžnou praxí: využívání a manipulace novinářů od CIA“ . Tento skandál je dnes spíše znám pod svým krycím jménem jako Operace MOCKINGBIRD. Bývalý reportér Washington Post Carl Bernstein rovněž uvádí jméno bývalého zástupce ředitele CIA, když řekl: „Bylo všeobecně známo, že Phil Graham byl někoho, od koho byste mohli získat pomoc“ (*82). Nedávno rovněž Post poskytnul krytí Josephovi Fernandezovi, další známé osobnosti od CIA a to tím, že „odmítl zveřejnit jeho jméno po více než rok, a to až do dne oznámení jeho obvinění …za zločiny spáchané v jeho oficiální funkci šéfa pobočky CIA na Kostarice “
Kdo tedy vlastně dnes skutečně ovládá americká média?
Samozřejmě, že je ovládají všechny ty velké a přitom bohužel i zcela bezduché korporace. Korporace, které nám ovšem s úsměvem lžou do ksichtu, druhořadí manažeři, vzájemně propletená ředitelství, pracovní hádky a fluktující kapitál. Korporace jako jsou Dow, General Electric, Coca-Cola, nebo Disney. Noviny by měly mít tiráž, které zrcadlí svět: The Westinghouse Evening Scimitar, The Atlantic-Richfield Intelligentser. Začíná konečně docházet stále rostoucímu počtu křesel ombudsmanů, že americký veřejný tisk dnes přináší pouze zprávy z jakéhosi paralelního vesmíru – takového, který skutečně ještě nikdy neslyšel o všech těch politicky motivovaných vraždách, bankovních transakcích CIA a krádežích mafie , ani o ovládání mysli, o eskadrách smrti nebo snad dokonce o tajných rozpočtech federálních agentur vykrmených zisky z prodeje kokainu – místo přeplněné samotou a ozbrojenci, kde se CIA a mafie obvykle chovají nejlépe. V této fiktivní idylické zemi je tím nejzávažnějším přestupkem, kterého se může úředník občas dopustit, možná tak zaměstnávání služebné v domácnosti bez povolení k pobytu na území ÜSA.
Tato značně nepravděpodobná země samých kouzel a zázraků je ovšem totiž přímo neslavným výtvorem tajné operace CIA pod názvem MOCKINGBIRD.
Vznikla již koncem 40. let 20. století, tedy přímo v tom vůbec nejchladnějším obdobím studené války, kdy CIA zahájila systematickou infiltraci korporátních médií, v tajném procesu, který často zahrnoval rovněž i přímé převzetí prodejních míst hlavních zpráv touto agenturou .
V tomto stejném období, ale třeba také ovlivňovaly americké zpravodajské služby komunistické aktivisty v zahraničí, aby tím ovlivnili evropské odbory a to jak s, nebo ale klidně i bez součinnosti místních samospráv. Frank Wisner, byl tajný úředník ministerstva zahraničí přidělený k zahraniční službě, který pomáhal CIA najít vhodné studenty v zahraničí k tomu, aby přímo vstoupili do tajných operací probíhající studené války a činil tak rovnou jménem svého úřadu pro koordinaci politik. Filip Graham, absolvent Army Intelligence School v Harrisburgu, PA, a rovněž tehdejší vydavatel Washington Post., byl podřízen přímo Wisnerovi a dostal za úkol řídit tajný program s kódovým názvem Operation MOCKINGBIRD.
„Na začátku 50. let,“ píše bývalá reportérka časopisu Village Voice Deborah Davis v Katharine the Great, „Wisner ‚vlastnil‘ respektované členy New York Times, Newsweeku, CBS a dalších komunikačních prostředcích v celkem čtyřista až šestiset různých médií, alespoň podle bývalé analytičky CIA .“ Na celou tuto síť pak dohlížel osobně Allen Dulles, další člen templářů, který ovšem přitom pracoval pro německé a americké korporace, hlavně pro ty, které chtěly mít své názory zastoupené ve veřejném tisku. Počátek operace MOCKINGBIRD tak přímo ovlivnil na 25 novin a agentur, které souhlasili s tím, že budou jednat jako orgány propagandy CIA . Mnohé z nich již řídili muži se správnými reakčními názory, mezi nimi například William Paley (CBS), CD Jackson (Fortune), Henry Luce (Time) a Arthur Hays Sulzberger (NY Times).
Aktivisté zvědaví na fungování MOCKINGBIRD od té doby byli zděšeni například tím, že se v dokumentech FOIA chlubí agenti CIA ve svých kancelářských poznámkách svojí hrdosti ohledně umístění svých „důležitých aktiv“ přímo dovnitř všech hlavních zpravodajských publikací v zemi. Bylo to nakonec ale až v roce 1982 kdy se Agentura již zcela otevřeně přiznala k tomu, že reportéři na výplatní listině CIA mají působit rovněž jako úředníci CIA a dokonce i jako agenti přmo v terénu.
„Třetí světová válka již začala,“ prohlásil Henry’s Luce’s Life již v březnu, 1947. „Je to již ve fázi úvodní šarvátky.“ Problém představoval třeba jeden úryvek z knihy Jamese Burnhama, který zcela veřejně požadoval vytvoření „Amerického impéria světově dominantního ve své politické moci, zřízeného klidně částečně přímým nátlakem (pravděpodobně i včetně války, ale zcela určitě minimálně hrozbou takové války) a ve kterém by jedna jistá skupina lidí … držela převážný podíl na vládní moci.“
George Seldes, známý antifašistický mediální kritik, si na Luce posvítil již v tom roce 1947, když vysvětlil čtenářům„ že ačkoli se vyhýbá typickým hitlerovským frázím, tak jde o zcela stejnou doktrínu o nadřazeném lidu přebírajícím vládu nad světem, která se začala objevovat v tisku, To samotná Wall Street byla mnohem čestnější, když jednohlasně upřednostňovala doktrínu vést zemi do války, pokud by to přineslo větší komerční trhy pod americkou vlajku.“
Na domácí frontě ovšem byl mezi CIA a William Paleym, válečným plukovníkem a zakladatelem CBS vytvořen trvalý vztah a oba pevně věřili ve „všechny formy propagandy“ vedoucí k podpoře a loajalitě vůči Pentagonu. Paley na příkaz jeho blízkého přítele, zaneprázdněné šedé eminence národních médií Allena Dullese na tuto „špinavou“ práci najal agenty CIA, aby pracovali v utajení . Paleyho určeným prostředníkem při jednání se CIA by pakl Sig Mickelson, prezident CBS News od roku 1954 do roku 1961.
Na asimilaci fašistů a nacistů ze staré gardy CIA dohlížela rovněž, a to v rámci Operations Coordination Board řízené CIA ,a to CD Jacksonem, který byl ještě dříve přitom jednatelem časopisu Time a rovněž i Eisenhowerovým speciálním poradcem pro válečné strategie. V roce 1954 jej ve funkci vystřídal Nelson Rockefeller, který ovšem skončil hned o rok později, znechucený politickým bojem uvnitř americké administrativy. Viceprezident Nixon pak rovnou vystřídal Rockefellera v roli klíčového stratéga studené války.
„Nixon,“ píše John Loftus, bývalý právník Úřadu zvláštního vyšetřování ministerstva spravedlnosti, tehdy vzal „malému chlapci radost z tajemných nástrojů zpravodajského světa – ze skrytých mikrofonů, a ‚černé‘ propagandy.“ Nixon si to obzvlášť užil při své návštěvě výcvikového tábora ve Virginii, kde pobýval za účelem pozorování nacistů ve „speciálních silách“ při jejich vrtání se do tajných operací CIA.
Jeden z uprchlíků naverbovaných americkou rozvědkou v utajení byl pašerák heroinu Hubert von Blscher, syn německého velvyslance. Hubert se často chlubil, že je vycvičený v Abwehr, německé vojenské zpravodajské divizi, zatímco ve skutečnosti byl ještě ve svých dvaceti letech civilista . Sloužil v průzkumné jednotce německé armády dokud nebyl ze zdravotních důvodů v roce 1944 podle své válečné doby nucen evidence. Krátce pracoval jako asistent režie pro Berlin-Film film s názvem One Day … a dokončil válečné létání s Luftwaffe, ale ne napadnout nepřítele – jeho úkolem bylo pašování nacistické kořisti ze země. Jeho činy byly zčásti předmět Sayerova a Bottingova nacistického zlata, popis převratu Říšské banky na konci války.
V roce 1948 odletěl se svým družstvem do Argentiny. Vydávajíc se za fotografa jménem Huberto von Bleucher Corell, okamžitě zaplatil soudní výlohy Evě Peronové, a nabídne jí gobelín takřka nevyčíslitelné hodnoty (kus z bohatého výběru artefaktů zabavených SS evropským Židům?). Hubert se však vzápětí sešel s Martinem Bormannem v hotelu Plaza, aby mu přinesl v hotovosti německé marky v hodnotě 80 milionů dolarů. Peníze z nacistické kořisti financovaly zrození Nacionálně socialistické strany v Argentině, což přineslo mimo jiné rovněž jistou formu nacistického obrození.
V roce 1951 se Hubert odstěhoval na sever a přijal práci v Color Corporation of America v Hollywoodu. Živil se psaním scénáře pro c té době velmi vzkvétající filmový průmysl. Jeho věhlas stoupá a film odehrávající se v Amazonii, mu dokonce produkoval Walt Disney. O devět let později se vrátil do Buenos Aires, a hned poté do Dusseldorfu v západním Německu, a založil tam novou firmu, která ale již nevymýšlela filmové scénáře, ale vyráběla antichemické válečné agents pro vládu. V klubu Industrie v Dusseldorfu v roce 1982 se von Blucher chlubil novinářům nad svoji druhou lahví brandy: „Jsem hlavním akcionářem společnosti Pan American Airways. Jsem nejlepší přítel Howarda Hughese. The Beach Hotel v Las Vegas je ze 45 procent financován rovněž mnou. Já jsem tedy největší finančník, který se kdy objevil v pohádkách Tisíce a jedné noci.“
Vlastně ne. Dva největší finančníci klopýtat od opilců sny o blahobytu, který hýbe světem, měl ve své době Moses Annenberg, vydavatel The Philadelphia Inquirer a jeho syn Walter, The Vydavatel televizního průvodce ukotvený CIA/mobem. Jako většina Američanů high-rollers, Annenberg žil dvojí život. Mojžíš, jeho otec, byl a potomek davu Capone. Oba Moses a Walter byli obviněni v roce 1939 za daňové úniky v celkové výši mnoha milionů dolarů – byl to ten vůbec největší případ v celé historii ministerstva spravedlnosti USA. Mojžíš se přiznal a souhlasil zaplatit vládě 8 milionů dolarů a uhradit 9 milionů dolarů na různých daních pohledávky, penále a úroky. Mojžíš dostal tříletý věta. Zemřel ve věznici Lewisburg.
Walter Annenbeg, magnát TV Guide, byl rovněž vznešeným republikánem. V dubnu 1988 odletěl George Bush do Los Angeles pro Reaganovu kuchyňskou skříňku. „Tohle je jen třešnička na dortu,“ řekl Bushův regionální ředitel kampaně v Los Angeles pro týdeník Times. Bushův tým se s ním setkal na Annenbergově luxusním statku Rancho Mirage v Sunnylands, v Kalifornii. Nixonův kabinet byl v Annenbergově sídle mezi zvláště vybranými a státními sociálními a přispěvatelskými rejstříky sestavenými za čtvrtstoletí státní politické dominance Ronalda Reagana, jehož hereckou kariéru zahájila právě operace MOCKINGBIRD.
Komercializace televize, která se přesně shodovala s Reaganovým náborem do strany Crusade for Freedom, další fronty CIA, se představila celému zpravodajskému světu se svým nebývalým potenciálem pro rozsévání propagandy mezi veřejnost v přicházejícím věku Velkého bratra. George Orwell velmi prozíravě odhadl všechny ty možnosti sledovacích technologií, když využil vševidoucí dohledové video technologie, a to dokonce již v roce 1948, ve svém románu nazvaném 1984, tedy podle roku prvního vydání této knihy publikované v USA nakladatelstvím Harcourt a Brace. Operace Octopus, podle k federálním souborům, byl v roce 1948 v plném proudu sledovací program který proměnil jakýkoli televizor s elektronkami ve vysílání vysílač. Agenti dohledu operace Octopus mohli s patřičným vybavením zachytit zvukové a vizuální obrázky na vzdálenost až 25 mil.
Hale Boggs v té době vyšetřoval operaci Octopus a zmizel záhadně uprostřed aféry Watergate.
V roce 1952, v MCA, prezident Actors‘ Guild Ronald Reagan – idol amerických obrazovek, byl naverbován prostřednictvím operace MOCKINGBIRD’s Crusade for Freedom, aby získal finanční prostředky pro přesídlení nacistů v USA, a podle Loftuse – tajně podepsal zřeknutí se pravidel o střetu zájmů s davem ovládajícím toto studio, což mu ve skutečnosti poskytlo pracovní monopol na ranou fázi televizního propagandistického programování. Výměnou za to MCA udělala z Reagana vlastníka části tohoto studia. Ovšem později historik C. Vann Woodward, píšící pro New York Times v roce 1987, uvedl, že Reagan „nakrmil spisy FBI jmény podezřelých lidí a to tajně a hlavně pravidelně, aby mu mohl být přidělen „Kód informátora, T-10.“ Jeho spis u FBI také naznačuje jeho velmi intenzivní spolupráci s producenty na „očištění“ průmyslu od podvratných živlů.“
Na bývalého agenta CIA a bezprostředně po válce i korespondenta UPI v Moskvě Waltera Cronkitea fo té doby ještě nikdo nikdy podezíravě nepohlížel jako na zpravodajského důstojníka agentury . Právě tento Cronkite byl ale přitom nalákán do CBS operací MOCKINGBIRD’s Phila Grahama, alespoň tedy podle vyjádření Deborah Davisové.
Další televizní konglomerát, Cap Cities, povstal jako opice z hororového filmu Hollywoodu ze společných heroinových operací CIA a mafie. Mimo jiné republikáni Thomas Dewey a jeho soused Lowell Thomas ze světa organizovaného zločinu, se společně vrhli do spuštění nechvalně známého Resorts International, korporátní fronty Lanského pobočky federálně sponzorované mafie a vlastně jakéhosi korporátního předchůdce Cap Cities. Další z investorů byl James Crosby, jinak výkonný ředitel Cap Cities, který daroval v roce 1968 celých 100 000 dolarů na Nixonovu prezidentskou kampaň . To byl ten rok kdy Resorts projevil zájem o koupi kasina Atlantic City. Policie v Novém Jersey se neúspěšně pokoušela zvýšit počet licencí na hazardní hry této společnosti s odkazem na své mafiánské vazby.
V roce 1954 úplně stejný okruh investorů, a všichni to byli dobří katolíci, založili vysílací společnost proslulou svojí zcela zjevnou propagandou a vůbec obecným strašením vceřejnosti. Hlavním mediálním poradcem této společnosti byl veterán OSS William Casey, který lpěl na svých akciích této společnosti až tak moc, že je raději skrýval ve své slepé nedůvěře vůči všem a to dokonce ještě i poté co byl Ronaldem Reaganem v roce 1981 jmenován výkonným ředitelem CIA.
„Černé rádio“ byla fráze kritika CIA Davida Wisea v jeho spisku „Neviditelná vláda“,která byla využitá k popisu všech těch vzájemně se prolínajících zájmů agentury se zájmy podnikatelů, které vzal s sebou do éteru v době vzniku tranzistorového rádia . „Denně vysílají na východ i na západ stovky hodin ryzí propagandy v nikdy neutuchajícím proudu blábolení ve k sobě navzájem nekompromisní soutěži o mysl svých posluchačů. Levné tranzistorové rádio dalo této tajné válce o mysl občanů zcela nový význam,“ nadchl se pro věc tehdy jeden cizí korespondent
K financování propagandy CIA později vznikla celá hydra soukromých nadací známá pod zkratkou TAM. Jedna z nich, Operations and Policy Research, Inc. (OPR), obdržela od CIA dokonce stovky tisíc dolarů prostřednictvím různých dalších soukromých nadací a trustů. Výzkum OPR se stal základem televizní série s názvem People and Politics, která se vysílala v New Yorku a Washingtonu DC v roce 1964, mělo jít o jakousi „studii“ amerického politického systému v 21 dílném týdeníku.
V Hollywoodu, kde vizuální pobočka naší „Bestie“, tedy vlastně úplně stejná kombinace CIA a Mafie , která vytvořila Cap Cities, zabořila své drápy do filmových ateliérů a odborů. Johnny Rosselli byl stažen z armády již během války kvůli trestnímu vyšetřování chicagských mafiánů ve filmovém průmyslu. Rosselli, zcela v rukou CIA a pravděpodobně nakonec zavražděný rovněž CIA, hrál třeba po boku Harryho Cohna, filmového magnáta z Columbia Pictures, který navštívil Itala Benito Mussoliniho v roce 1933 a po svém návratu do Hollywoodu předělal svou kancelář po diktátorově vzoru. Jediná poctivá práce Rosselliho byla ta, že vždy byl asistentem nákupního agenta (a tajemným investorem) ve společnosti Eagle Lion productions, kterou vedl Bryan Foy, bývalý producent společnosti 20th Century Fox. Rosselli, Caponeův zástupce na na západním pobřeží, předal Cohnovi malé jmění coby investici mafie. Bugsy Seigel spojil své investice do hazardních her s Billy Wilkersonem, vydavatelem Hollywood Reporter.
V 50. letech se výdaje na globální propagandu vyšplhaly na celou třetinu rozpočtu tajných operací CIA. Nějakých 3000USD v průměru na mzdu na jednu smlouvu. Zaměstnanci CIA se nakonec všichni plně zapojili do propagandistického úsilí. Náklady na takové záměrné dezinformování celého světa stálo americké daňové poplatníky odhadem až okolo 265 milionů dolarů ročně, a to neustále až do roku 1978, což ale byl přitom rozpočet mnohem větší než by byly hypotetické kombinované výdaje agentur Reuters, UPI a všech zpravodajských syndikátů AP dohromady
V roce 1977 Copely News Service přiznala, že úzce spolupracovala se zpravodajskou službou – ve skutečnosti bylo jejich 23 zaměstnanců dokonce na plný úvazek zaměstnanci CIA.
Většina běžných spotřebitelů a konzumentů korporátních médií o tom všem pochopitelně vůbec nevěděla a neví dosud nic o vlivu, který má CIA na veřejné mínění a na jejich vlastní přesvědčení. A každý síťový televizní moderátor v době národní krize je jen nástrojem psychologické války v médiích v nikdy neustávajícím boji o ovlivnění mysli občanů v rámce operace MOCKINGBIRD. Je to stvoření ze síně hrůzy sektoru národní bezpečnosti. Z tohoto důvodu spotřebitelé jakéhokoliv korporátního tisku mají dobrý důvod zkoumat svoje základní přesvědčení o vládě a životě v paralelním vesmíru dnešních Spojených států.
Odkaz na zdroj článku mi wordpress neumožnil publikovat s tím, že nejsem oprávněna k publikování…. fašismus online a v reálném čase….
No a co nám k tématu propagandy a dezinformací uvádí naše slovutné Ministerstvo vnitra korporace Česká republika? Přitom ovšem ono samo je šiřitel propagandy v té nejčistší podobě….(viz prezident Putin v pytli na mrtvoly a podobné úlety)
Definice dezinformací a propagandy podle webu MVČR
Propaganda: cílené šíření informací a myšlenek
Pojem „propaganda“ je odvozen z latinského Sacra Congregatio de Propaganda Fide, což byla kontrolní komise ustavená Vatikánem v roce 1662 pro propagaci římskokatolické víry. V kontextu protireformace slovo brzy pozbylo svou neutralitu a nabylo hanlivý tón, který mu zůstal dodnes. Propaganda je obecně definována jako systematické šíření informací a myšlenek, především neobjektivním nebo zavádějícím způsobem, za účelem prosazování nebo podpory politické kauzy nebo názoru.
V aktuálním kontextu mezinárodního vývoje je pojem propaganda nejčastěji spojován s politickým přesvědčováním a psychologickou válkou – ta je definována jako použití propagandy proti protivníkovi s cílem zlomit jeho vůli bojovat nebo se bránit, případně jej naklonit vlastní pozici. Propaganda může být využívána různými aktéry, v různých kontextech a pro různé účely, přičemž nástroje propagandy se neustále vyvíjejí.
Dezinformace: systematické a úmyslné klamání
Pojem „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského дезинформация [dezinformacija], který byl prvně zaznamenán v roce 1949 (jak uvádí např. Oxford English Dictionary).
Misinformace: neúmyslně nesprávné informace
Misinformace je nesprávná nebo zavádějící informace, která není šířena ani systematicky, ani úmyslně s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří ji přijímají. Ačkoliv se jedná o neutrální jev, mohou misinformace v případech, kdy jsou šířeny ve velkém rozsahu a bez náležité opravy, vést ke stejnému výsledku, jako dezinformace – tedy k přijetí rozhodnutí nebo osvojení názorů na základě nepravdivých informací.
Mezi výše uvedenými kategoriemi může být řada přechodů a mohou se vyskytovat i současně. Tyto jevy jsou také běžnou součástí veřejné debaty demokratické společnosti. Proto většina těchto jevů není v pozornosti demokratického státu a probíhá v rámci výkonu práva na svobodu projevu. To, co je významné z pohledu Ministerstva vnitra, jsou pouze ty dezinformace a propaganda, které mají či mohou mít negativní dopad na vnitřní bezpečnost České republiky.
Goebbelsovy principy propagandy
1. Propagandista musí mít úplný přístup k pravdivým informacím o událostech a o veřejném mínění.
2. Propaganda musí být plánována a prováděna vždy pouze jednou autoritou.
a) ta musí vydat všechny propagandistické směrnice
b) dále pak musí vysvětlovat propagandistické směrnice důležitým úředníkům a udržovat rovněž jejich „správnou“ morálku
c) musí dohlížet rovněž na aktivity jiných agentur, které by mohly mít nebo mají propagandistické důsledky
3. Při plánování každé takové akce je vždy potřeba vzít v úvahu propagandistické důsledky této akce.
4. Propaganda musí ovlivnit politiku a jednání nepřítele.
a) potlačením propagandisticky žádoucího materiálu, který by mohl nepříteli třeba poskytnout užitečné zpravodajské informace
b) otevřeným šířením propagandy, jejíž obsah nebo tón způsobí, že nepřítel vyvodí námi požadované závěry
c) podněcováním nepřítele, aby o sobě odhalil různé životně důležité informace
d) neuvedením žádného odkazu na požadovanou aktivitu nepřítele, když by jakýkoli takový odkaz tuto aktivitu zdiskreditoval
5. pro realizaci propagandistické kampaně musí být rovněž k dispozici odtajněné operativní informace
6. Aby byla propaganda vnímána, musí vždy nějak vyvolat zájem publika a musí být přenášena prostřednictvím komunikačního média, které přitahuje veřejnou pozornost.
7. zda má být takový propagandistický výstup pravdivý nebo nepravdivý, musí určovat pouze jeho míra důvěryhodnosti.
8. účel, obsah a účinnost nepřátelské propagandy; síla a účinky takové expozice; a povaha současných propagandistických kampaní určuje to, zda by nepřátelská propaganda měla být ignorována nebo přímo vyvrácena.
9. důvěryhodnost, inteligence a možné účinky komunikace pak určují, zda by propagandistické materiály měly být cenzurovány.
10. materiál z nepřátelské propagandy může být použit v operacích, když to napomáhá snížit prestiž nepřítele nebo to poskytuje podporu vlastnímu cíli propagandisty.
11. je možné použít spíše černou než bílou propagandu, pokud je tato propaganda méně věrohodná nebo má různé vedlejší a nežádoucí účinky.
12. propaganda může být podporována vůdci s prestiží.
13. propaganda musí být pečlivě načasována.
a) komunikace se musí dostat k publiku před konkurenční propagandou.
b) propagandistická kampaň musí začít v optimální chvíli
c) téma propagandy se musí opakovat, ale ne již od určitého bodu při zjevně klesající účinnosti
14. Propaganda musí označovat konrétní události a lidi výraznými frázemi nebo slogany.
a) musí vyvolat požadované reakce, které publikum považuje za vlastní
b) musí se dát snadno naučit
c) musí být používána znovu a znovu, ale pouze ve vhodných situacích
d) musí být odolná proti bumerangovému efektu
15. propaganda na domácí frontě musí zabránit vyvolávání falešných nadějí, které by mohli být zmařeny budoucími událostmi.
16. propaganda na domácí frontě musí vždy vytvářet jistou optimální úroveň úzkosti.
a) propaganda musí posílit úzkost z důsledků porážky
b) propaganda musí zároveň umět rovněž snížit úzkost (kromě úzkosti z důsledků porážky), která je příliš vysoká a kterou si nemohou snížit sami lidé
17. propaganda na domácí frontě musí snížit dopad frustrace.
a) je třeba předvídat nevyhnutelné frustrace
b) nevyhnutelné frustrace musí být vždy umístěny do určité celkovíé perspektivy
18. Propaganda musí usnadnit vytěsnění agrese tím, že přímo určí cíle nenávisti.
19. jestliže propaganda nemůže okamžitě ovlivnit silné protisklony; tak místo toho musí nabídnout nějakou formu akce nebo rozptýlení, nebo obojí.
Založeno na „Goebbelsových zásadách propagandy“ od Leonarda W. Dooba publikovaných ve spise „Veřejné mínění a propaganda; Kniha čtení upravená pro Společnost pro psychologické studium sociálních problémů.“
Preklad: Myšpule/myspulesvet.org, zdroj