„Okupace z roku 1968 přehlušuje stále více ony okupace předchozí, mimo jiné i z toho důvodu, že se z ní stále více vytváří politikum,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vojenský historik Jiří Fidler. A připomíná, že v novodobé historii bylo území ČeskoSlovenska zčásti či úplně okupováno čtyřikrát.
Je tady 21. srpen, připomínka invaze z roku 1968. Jak se s tím vyrovnat?
To úplně nelze. Toho dne jsme byli opět okupováni. Okupace je násilný zásah z ciziny, který omezuje naše možnosti, mění zažité standardy, nutí reagovat na prudkou změnu situace. Přináší ztráty ekonomické, lidské, psychické i další. V jedné cimrmanovské hře se říká, že určitá data jsou nezapamatovatelná, ovšem 21. srpen je pro všechny, kteří jej zažili, nezapomenutelný.
Použil jste slovo opět. Náš vztah k té předchozí situaci je však jiný. Je to dáno generační výměnou?
Území Československa bylo zčásti či úplně okupováno čtyřikrát. V roce 1938 bylo zbaveno pohraničí všech čtyř tehdejších zemí, které byly jeho součástí. V roce 1939 byl okupován zbytek Čech, Moravy a Podkarpatské Rusi. V roce 1944 byl okupován zbytek Slovenska. V roce 1968 bylo okupováno celé Československo. Okupujícími zeměmi byly v roce 1938 Německo, Maďarsko a Polsko, v roce 1939 Německo a Maďarsko, v roce 1944 Německo, v roce 1968 Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko a Bulharsko. Velmi připraveno a natěšeno bylo východní Německo. A k oné jinakosti chápání, ano je to dáno generační výměnou. Okupace z roku 1968 přehlušuje stále více ony okupace předchozí, mimo jiné i z toho důvodu, že se z ní stále více vytváří politikum.
Přejděme od okupace k okupantům. Myslím, že právě zde se nejvíce projevuje ono politikum…
Přesně tak. S výjimkou jednoho mnohonárodního státu nás v minulosti okupovaly země, které měly buď charakter národního státu, nebo svůj vícenárodní charakter potlačovaly – mám zde na mysli Německo, Maďarsko a Polsko v roce 1938. Takže okupanty bylo možné označovat za Němce, Poláky, Maďary, případně Bulhary. Ovšem Sovětský svaz, hlavní okupant roku 1968, byl mnohonárodním státem, ale označení Sověti pro jeho obyvatelstvo se prakticky nikde neujalo. Převládl nepřesný pojem „Rusové“, případně pejorativní „Rusáci“, což umožňuje spojovat události roku 1968 se současností a vytvářet vcelku zajímavé, ale spíše ideologické než realistické konstrukce.
Rozumím. Ovšem při okupaci byly nasazeny konkrétní vojenské jednotky. Ty odněkud přicházely, někde měly svoji mírovou dislokaci, odněkud byly doplňovány. Jste autorem dvou publikací na toto konkrétní vojenské téma, dokážete tedy daný problém rozklíčovat?
Ano, vyšly mi knihy „Bratrská agrese“ a „Okupace 1968“, v nichž vcelku dosti podrobně uvádím, které cizí vojenské jednotky okupovaly jednotlivé oblasti českých zemí. Takže jsem schopen vám říci, které konkrétní sovětské divize okupovaly konkrétní regiony českých zemích a odkud přišly.
Bohužel nám to ale příliš nepomůže. Z celkového počtu 17 motostřeleckých, tankových a výsadkových divizí, jež tvořily první okupační vlnu, působilo devět v zahraničí. Sedm se původně nacházelo na území východního Německa, po jedné na maďarském a polském území. Zbývajících osm divizí bylo dislokováno na území Sovětského svazu – tři na Ukrajině, dvě v Bělorusku, po jedné v Litvě, Moldavsku a Rusku. Systém doplňování Sovětské armády však nebyl teritoriální, takže nemůžeme určit, odkud jednotliví vojáci pocházeli. Všechny divize, jež působily v zahraničí a všechny výsadkové divize byly takzvaně 1. kategorie, tedy na plných počtech. Jen u pěti divizí, nacházejících se na sovětském území, můžeme předpokládat, že byly těsně před akcí doplněny záložníky z blízkého okolí dislokace. Tento doplněk ovšem netvořil více než 10 až 12 procent početního stavu. U sovětských okupačních vojsk nám tedy nezbývá uvést nic jiného, než že jejich vojáci byli příslušníky mnoha národů v Sovětském svazu tehdy žijících.
Sám jste pamětník, tehdy vám sice bylo pouhých sedm let, ale okupační vojáky a jejich jazyk jste si zapamatovat mohl. Jak tedy hovořil okupant ve vašem městě…
V tomto vám nepomohu. Ano, na okupační vojáky si pamatuji a zapamatoval jsem si také slovo, které užívali nejčastěji, bylo to „Przepraszam“, tedy „Omlouvám se“. (Historik Jiří Fidler se narodil roku 1961 v Rychnově nad kněžnou. Pozn. Red.) S oním slovem jsem se setkával i později, v sedmdesátých letech vždy, když místní občané zjistili, že jsem Čechoslovák, později (i v letech devadesátých), když v rozhovoru došlo na rok 1968. Osobně se domnívám, že účast na okupaci Československa v roce 1968 patří mezi jednu z mála akcí polských vojenských dějin, za kterou se hluboce stydí. Vždy jim za takový přístup patřil můj dík. Ohledně jazyka sovětských okupačních jednotek bych ale připomněl pasáž z autobiografické knihy Miloslava Švandrlíka „Kam to kráčíš, Kefalíne?“, kde je uvedeno: „Se Sověty nebylo možné se domluvit, protože neuměli rusky.“
Jaký z toho vyvozujete závěr?
V srpnu 1968 naši zemi okupovala v první řadě Sovětská armáda, tedy ozbrojené síly Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Z národnostního hlediska se okupace účastnili vojáci asi ne všech, ale značné části národů a národností v té době v Sovětském svazu žijících. Vyvozovat z toho cokoli pro současnost je nesmyslné, účelové a zavádějící.
Dobře. Předložil jste zde určitá fakta. Provokativně se zeptám, máte je ověřená?
Zcela jistě ano. Ona fakta vznikla na základě mého historického výzkumu zdrojů, které jsem musel nalézt, provést jejich vnitřní i vnější kritiku, vzájemně konfrontovat a následně interpretovat. Nemám nic proti tomu, aby kdokoli užil stejné postupy, nalezl třeba i jiné zdroje, případně je interpretoval jinak. S každým, kdo toto provede, jsem ochoten vést odbornou diskusi, v níž dosáhneme shody či nedosáhneme. Ze zásady však odmítám akceptovat tvrzení aktivistů a propagandistů, kteří sami nejsou schopni fakta zjistit a své názory si vytvářejí z nějakých pocitů, případně je direktivně přebírají.
Takže diskutovat tedy jste ochoten?
Ale samozřejmě. Mohu na dané téma diskutovat s pamětníkem, přičemž mne bude konkrétně zajímat, co si zapamatoval on a nakolik jeho vzpomínka odpovídá tomu, co jsem já třeba vyčetl z operační mapy či zpravodajské zprávy, jež se zachovala v archivu. Mohu diskutovat i s tím, jenž okupaci nezažil, má informace z jiných zdrojů a jeho interpretace je odlišná. Tam však v prvé řadě chci vědět, o jaký zdroj jde a nakolik je relevantní. Na druhou stranu však odmítám diskutovat s někým, komu konkrétní data chybí, nahrazuje je pocity a domněnkami, a navíc požaduje, aby jeho chiméry byly považovány za jediné správné. Pro poznání minulosti je vám funkce k ničemu, k němu musíte mít potřebné vzdělání a schopnosti, případně i osobní zkušenosti.
* zdroj