Termínem společnost označuji celou masu lidí v dané zemi. Potřeba používat ho vznikla proto, že část lidí, která se nachází mezi marginály a elitou, začala nazývat národem pouze sebe.
(De facto jsou to ti, kteří sami sebe počítají do střední třídy, bez ohledu na skutečnou výši majetku, příjmů a kteří se nejvíce bojí právě o to co si myslí, že mají a budou mít tehdy, když se ve skutečnosti nic nezmění. Jen by za určitých okolností bylo jaksi lépe. U nás tato vrstva velmi často volí právě strany současné koalice SPOLU a jim podobné. Což je sice paradox, ale oni nikdy nechtějí dávat svoje hlasy těm, co by mohli prohrát volby … U nás prakticky všichni z nich jsou rusofoby – kdyby nebylo Ruska, bylo by jim podle nich – lépe … – pozn.překl.)
Jsou to lidé s příjmy od velmi malých až po více než významné, pracující sami pro sebe, pro soukromé či státní firmy, ale i rozpočtoví zaměstnanci.
Odlišuje je to, že sledují politiku jakoby zvenčí a ostře se oddělují od elity. Tu pohrdavě nazývají “elitkou”, čímž naznačují na jejich neodpovídající postavení ve společnosti. K lidem na okraji společnosti se chovají mnohem lépe (jemně přezíravě). Motivace je jednoduchá: “marginalizovaní za to nemohou, to “elitka” je do takového stavu přivedla”.
Takový “národ” vidí stát jednoduše: jsou tu “lidé” (“pracující”). Dobře situovaný podnikatel si může říkat “dělník” a “národ” ho za něj uzná, hlavní je, že jeho podnikání nevyžaduje interakci s politickými strukturami (není dostatečně velké nebo prostě není strategické). Takový podnikatel se může dobře solidarizovat se svými dělníky v jejich pohrdavém postoji k “elitce”.
Je přitom zábavné, že nižší a střední vrstvy “elitky” jsou na stejné úrovni blahobytu jako dělník, nikoliv podnikatel. Většina státních zaměstnanců má těžkou práci, malé platy, nepravidelnou pracovní dobu, velkou odpovědnost (často až trestní) a žádné další zdroje korupčních příjmů. Snad jen dovolené a důchod (pokud se jim ho podaří dožít) jim tak nějak dělají radost.
V očích “národa” je však většina státních úředníků darmožrouty (“elitka”), zatímco podnikatel, který “elitku” nenávidí, je “pracující člověk” (svůj člověk)
“Národ” se domnívá, že “elitka” se jaksi sama chopila moci a využívá ji k tomu, aby všechny lidi odsunula na okraj společnosti, aby je zvláštním způsobem “podvedla”. Marginalizovaní jsou z pohledu “národa” lidé, kteří dobrovolně odešli na dno, aby se neúčastnili boje mezi “elitou” a “národem” – jacísi “taoisté” naší doby. Mezi “národem” koluje spousta legend o velkých marginálních lidech, kteří mají sakrální znalosti a kteří svému jmenovci nad litrem vodky vyprávěli o tom, jak funguje svět a kde přesně se nachází hnízdo reptiloidů, které “elitka” vysílá na „národ“.
Sebe sama „národ” maluje jako rozeného osla. “Národ” nic neví, nic neumí, jeho práva jsou totální podvod, volby vyhrávají ne ti, pro které “národ” hlasuje, skutečná elita, které “národ” důvěřuje, živoří, chlastá ve sklepích a moci se chopila reptiloidní “elitka”, která nemá s “národem” nic společného.
Přitom “národ” nazývá sám sebe moudrým, velmi se urazí a začnou sprostě nadávat, když někdo vyjádří pochybnosti o jejich moudrosti. “Národ” také sní (nahlas) o tom, že někdo přijde a udělá za něj revoluci. Revoluci si představuje jako vypití pověstného litru vodky pod kůly, na nichž visí rozvěšena “elitka”.
Od tohoto okamžiku by měl začít sladký život. Někteří, “zvláště vynikající” lidé, kterým sen o “revoluci” splnili Američané dodávají, že pokud sladký život nezačne, “půjdeme znovu na Majdan”.
Celá tato pohádka je nutná jen proto, aby se “národ”, představující jádro společnosti, mohl s klidným svědomím zbavit odpovědnosti za svůj osud a osud svého státu, a to nejen bez ztráty sebeúcty, ale dokonce i s notnou dávkou arogance.
“Národu” se nejvíce nelíbí, když se jim připomíná, že “každý národ si sám zaslouží svou vlastní moc”. Tehdy je přímo popadá padoucnice.
„Národ“ se tedy od začátku mýlí. Proto jsem musel použít sjednocující termín “společnost”, protože samozvaný “národ” od sebe oddělil elitu, společně s níž se pouze národem i jen zdá. Jeden z prvních zastupitelských orgánů lidu na této planetě, britský parlament, se skládá ze Sněmovny lordů (vládnoucí elita) a Dolní sněmovny (ovládaní, “národ”). Stabilita britského politického systému je dána včasným poznáním, že pouze vládnoucí a ovládání společně tvoří lid, že jsou jednotou bojujících protikladů, jejichž rovnováha vytváří stát a nerovnováha jej ničí.
Protože v naší zemi je termín “národ” pevně zafixován pro sociální skupinu vládnoucích, kteří se od politiky záměrně abstrahují (v odůvodnění ji dokonce prohlašují za “špinavou záležitost”), jsem nucen používat pro označení společensko-politické jednoty vládnoucích a ovládaných místo termínu národ termín společnost.
Celá společnost je jediným organismem
Lidé rozlišují elitu od svého okolí. Třídní a kastovní bariéry jsou dávno pryč, sociální výtahy fungují správně. Proniknout mezi elitu je obtížné – konkurence je vysoká, ale to je normální, bylo by hrozné, kdyby nikdo neusiloval o to stát se elitou (nejen manažerskou, ale i vědeckou, literární, hudební atd.).
Kromě odborných zásluh musí mít člověk také vlastnosti bojovníka, aby se prosadil
Stává se, že hypertrofované bojové vlastnosti umožní projít člověku s minimem zásluh, ale také se stává, že se do řad elity dostane absolutní “šprt”, který nemá ani minimum mužnosti a nevidí nic mimo sféru svých profesních zájmů.
Elita je průřezem společnosti, který v hypertrofované podobě představuje všechny její důstojnosti i nedostatky. Proto když “národ” nadává na “elitku” a odsuzuje ji posledními slovy (sprostě), je to pro něj směšné a trapné zároveň, protože se právě dívá na svůj vlastní odraz v zrcadle a všechny jím hozené kameny letí do jeho vlastní tváře.
Pokud má lid najednou špatnou elitu (samí zloději a zrádci), znamená to, že byl vytvořen vhodný selekční mechanismus. Národ je však vždy na počátku selekčního mechanismu. Národ vyjde do ulic, aby udělal revoluci, ze svého středu nominuje nové manažery a také ty, kteří budou kontrolovat staré kádry. Nakonec hlasuje ve volbách, které jsou nezbytné k tomu, aby elita zaznamenala fakt většinové podpory jedné z početných skupin elity, které se vážně či nevážně rozcházejí ve svých představách o způsobech rozvoje společnosti a státu.
Lidé nejsou jednotní a také elita není jednotná
Přestože se během volebních kampaní používají špinavé triky, jsou tak účinné, jak jsou lidé ochotni je přijmout. Například Jelcinův zjevný alkoholismus lidé nepovažovali za problém, dokud ho vnímali jako “lidového prezidenta”, obhájce svých zájmů. Jakmile se lidé z prezidenta-alkoholika rozčarovali, začali se za něj stydět. Obvinění z “obtěžování”, a to i nepodložená, snadno rozbíjejí kariéry západních politiků, zatímco v Rusku jim nikdo nevěnuje pozornost (i když jsou pro taková obvinění důvody).
Lidé rozvíjejí lidovou morálku, která politikům diktuje normy chování. Proto v Rusku může politik krást, pokud dokonale plní svůj hlavní úkol (“krást ze zisku” nebo, jak se říkalo za starých časů, kdy úředníci nedostávali platy a jejich postavení znamenalo “živit se”, “brát podle své hodnosti”), zatímco na Ukrajině je normou nedělat nic, všechno ukrást a říct si o další peníze. A nikoho to nepřekvapí.
Zatímco lidé věřili, že “naši chlapci by neměli umírat za Donbas”, Pugačevová zpívala a tančila, jakmile lidé podpořili SVO, opustila zemi. A takových příkladů je mnoho.
Lidé a elity existují v nerozlučné jednotě. Bez této jednoty neexistuje společnost a stát může existovat pouze ve formě vnějšího řízení cizími elitami patřícími k jinému národu. Pak ale bude státem jiného národa nebo bude jednat v zájmu jiného národa.
A pak se člověk nemusí divit, že někdo bojuje “do posledního Ukrajince” za americké zájmy. Nebylo třeba elitu vymajdanit, všichni by byli živí a žili by v teple a blahobytu. Jak to tak vypadá, země má “lidového prezidenta”, parlament je plný “služebníků lidu” ale jen lid už skoro žádný nezbyl.
Lidé mohou změnit svou elitu
Obvykle to dopadne špatně, ale teoreticky taková možnost existuje, stejně jako existují příklady úspěšné evoluční změny elit (naposledy v případě Ruska – Putinova vláda). Elita nemůže změnit lid. Pokud jí lid z nějakého důvodu nevyhovuje, je lepší okamžitě emigrovat, jinak to skončí velkým pogromem, který sice lid vážně prořídne, ale elitu zničí do kořene.
Elita by se s výjimkou kritických situací neměla hromadně obnovovat – konzervativní tradice je ve vládnutí velmi důležitá. Neměla by však ani stagnovat – je nutný stálý příliv čerstvé krve a včasné inovace.
Pro posílení státu (pokud lidem vyhovuje jejich oblečení, elitě vyhovuje stát, který reprezentuje) a aby si udržela v tomto státě vlastní pozici, má elita zájem na interakci s lidmi, ale ne s každým, kdo si přečetl jeden článek na internetu a snaží se “odhalit” “pravdu”, která ho šokovala, ale s lidmi, kteří jsou gramotní, vzdělaní, schopní se informovaně a vědomě rozhodnout.
Dříve se toho dosahovalo zavedením majetkových a vzdělanostních předpokladů pro účast na volbách. Nyní tento mechanismus nefunguje. V Rusku bylo nalezeno řešení v rozšíření informační interakce, které zajišťuje vysokou rychlost přímých a zpětných signálů.
Neexistují však věčná řešení. Dříve či později budou komunikační kanály přetíženy, signál začne předčasně slábnout a bude třeba najít nový způsob efektivní interakce. Úkolem společnosti, která vytváří a chrání svůj stát, je vlastně neustále hledat, nacházet a realizovat stále účinnější způsoby interakce mezi elitou a lidem.
Takto se vytváří vnitřní stabilita, takto se zajišťuje pokročilý inovační vývoj. Tímto způsobem zvítězíte!
“Elitka” se nachází i v tomto světě. Ona koexistuje s lidičkami. A jinak to nejde. Kde je lid moudrý a skvělý, tam je úctyhodná vlastenecká elita, a kde se lid změnil v lid chtivý peněz, tam je “elita” kompradorů. Volba je jako vždy na lidu.
AUTOR: Rostislav Iščenko, ZDROJ, Preklad: Spracoval: Peter008/Pokec24