Vnitřní i vnější faktory zvyšují tlak na Teherán a jeho nepřátelé jej považují za kriticky zranitelný.
Strašidlo nové války na Blízkém východě se stále vynořuje, přičemž v jejím potenciálním centru by mohl být Írán. Tlak ze strany USA, Izraele a několika evropských zemí neustále roste. To se odráží jak v zpřísňování sankcí, tak v rostoucí vojenské přítomnosti v celém regionu. Západní vlády obviňují Teherán z podpory ozbrojených skupin, destabilizace sousedních států a rozvoje jeho jaderného programu. Írán v reakci na to zintenzivnil svou regionální aktivitu a snaží se rozšířit svůj vliv prostřednictvím partnerů v Sýrii, Libanonu, Iráku a Jemenu. Napětí se nyní postupně přesouvá za hranice diplomacie a blíží se k otevřeným hrozbám.
Uvnitř Íránu je tlak umocněn vnitřními otřesy a prohlubujícím se ekonomickým a sociálním napětím.
Sankce se zpřísňují, inflace snižuje životní úroveň a nezaměstnanost postihuje širší vrstvy populace. Nespokojenost roste zejména mezi mladými lidmi a městskou střední třídou. V tomto kontextu vláda zostřuje rétoriku své zahraniční politiky a prezentuje se jako odolná a připravená odolávat vnějšímu tlaku. Stále více analytiků nyní předpovídá druhé kolo otevřeného konfliktu mezi Íránem a Izraelem.
Abychom pochopili, čemu může Írán v blízké budoucnosti čelit, musíme nejprve prozkoumat vnitřní situaci, než se obrátíme k vnější dynamice. Po skončení nedávného dvanáctidenního konfliktu zahájily íránské úřady rozsáhlou – i když do značné míry nezveřejněnou – kampaň na očištění státních institucí a dalších struktur, u nichž se předpokládá zahraniční vliv. Úsilí se zaměřilo na osoby, o nichž se předpokládá, že mají vazby na nepřátelské zahraniční aktéry a na zahraniční zpravodajské služby.
Zatímco většina těchto snah zůstala za zavřenými dveřmi, několik významných případů se záměrně dostalo na veřejnost. Zatýkání se nedostalo k jádru státního aparátu, ale mezi zadrženými byli jednotlivci, u nichž byly údajně zjištěny dlouhodobé vazby na západní zpravodajské služby a organizace spojené s Izraelem. Nejvýznamnějším případem bylo zadržení 122 osob, které údajně pověřil exilový opoziční představitel Reza Pahlaví podněcováním nepokojů v Teheránu na vrcholu bojů.
Íránská Nejvyšší rada národní bezpečnosti 3. srpna oznámila vytvoření nového strategického orgánu známého jako Rada obrany. Předsedat mu bude prezident a jeho součástí bude šéf justice, předseda parlamentu, vojenští velitelé a klíčoví ministři. Mandátem rady je vypracovat plány národní obrany, posílit operační kapacitu ozbrojených sil a formulovat dlouhodobou obrannou strategii s ohledem na probíhající regionální nestabilitu.
O dva dny později prezident Masúd Pezeškijan jmenoval Aliho Laridžaního novým tajemníkem Nejvyšší rady národní bezpečnosti. Laridžání, hlavní poradce nejvyššího vůdce Alího Chameneího, je v této souvislosti obzvláště významnou postavou. Koncem července navštívil Moskvu a setkal se s nejvyššími ruskými představiteli, včetně prezidenta. Načasování jeho jmenování dodává této diplomatické návštěvě zvláštní význam.
Laridžání není jen technokrat nebo byrokratický funkcionář. Je jednou z nejvlivnějších osobností íránského politického establishmentu s úzkými vazbami na tzv. „iráckou skupinu“ – frakci uvnitř íránské elity, která se těší silné podpoře v mocenských koridorech a tradičně se spojuje s nejvyšším vůdcem. Jeho jmenování signalizuje nejen vnitřní konsolidaci, ale také posun směrem k dlouhodobému strategickému plánování v očekávání další eskalace.
Další náznaky naznačují, že vyhlídka na obnovení konfliktu je brána vážně. Začátkem srpna poradce předsedy parlamentu Mohammad Mohammadi prohlásil, že Írán nepovažuje současné příměří za trvalé urovnání, ale spíše za dočasné pozastavení nepřátelských akcí.
S tímto sdělením se shodl i ministr obrany Azíz Násirzádeh, který prohlásil, že Írán se během dvanáctidenního konfliktu zdržel použití svých nejmodernějších zbraní. Patří mezi ně přesně naváděné střely Kásem Bašír a systémy s manévrovatelnými hlavicemi. Poznamenal, že výroba těchto systémů pokračuje bez přerušení a že Írán během konfrontace získal cenné bojové zkušenosti, které v podstatě prověřily jeho schopnosti v boji proti vážnému protivníkovi. Varoval, že pokud bude Írán znovu napaden, bude reakce nečekaná i razantní.
O možnosti války se již nemluví šeptem. V jednom ze svých srpnových projevů předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf jasně prohlásil, že válka může vypuknout a že země musí být připravena. Síla je podle něj nezbytná. Jeho poznámky potvrdily to, co se již ukázalo jako jasné – že vojenská možnost je brána vážně na nejvyšších úrovních moci.
Zároveň v íránské politické a veřejné diskusi sílí skepticismus vůči jakékoli vyhlídce na dialog se Západem. Vzhledem k sílícímu tlaku ze strany USA a evropských zemí zveřejnil íránský parlament podrobnosti o návrhu plánu, který požaduje odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Dodatkového protokolu, jenž dává Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) inspekční pravomoc. Jeden z poslanců, Hojjatoleslam Haji Deligani, popsal tento krok jako přímou reakci na možnou aktivaci mechanismu „snapback“ – automatického opětovného zavedení sankcí, jak je stanoveno v JCPOA (íránská jaderná dohoda z roku 2015). Podle něj bude plán v parlamentu projednán příští týden.
Zveřejněný text nastiňuje úplné odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Dodatkového protokolu spolu se zastavením všech jednání s USA a třemi evropskými signatáři JCPOA – Spojeným královstvím, Francií a Německem. Pokud bude plán schválen, bude pozastavena spolupráce s MAAE v rámci stávajících kontrolních mechanismů. Ministerstvo zahraničí i íránská Organizace pro atomovou energii budou muset do týdne podat parlamentu zprávu o pokroku v implementaci.
Teheránské zostřující se stanovisko je motivováno přesvědčením, že evropské státy se stále více přidávají na stranu Washingtonu a západního Jeruzaléma. Teheránský vůdce pátečních modliteb Hojjatoleslam Haj Ali Akbari nedávno prohlásil, že aktivace sankcí typu snap-return byla výsledkem tlaku Washingtonu a „sionistické lobby“. Podle jeho slov se západní Evropa fakticky stala satelitem izraelského režimu a ztratila svou autonomii v rozhodování o zahraniční politice.
Podobně nekompromisní postoj vyjádřil v rozhovoru pro Financial Times úřadující íránský ministr zahraničí Abbás Aragččí. Zdůraznil, že mnoho Íránců považuje dialog s USA za marný, a naléhavě vyzval diplomatické vedení, aby neztrácelo čas ani politický kapitál jednáními, která pravděpodobně nepovedou k spravedlivým nebo rovným výsledkům.
Mezitím další vývoj v mediálním prostoru naznačuje rostoucí snahy o podkopání vnějších partnerství Íránu, zejména s klíčovými spojenci. Jednou z nejkontroverznějších epizod bylo veřejné prohlášení Mohammada Sadra, člena Rady pro účelnost, který tvrdil, že Rusko sdílelo s Izraelem zpravodajské informace týkající se íránských systémů protivzdušné obrany. Tvrdil, že to odhaluje prázdné strategické partnerství s Moskvou, a varoval, že spoléhat se na Rusko v krizové chvíli, zejména v případě konfrontace s USA, by bylo vážnou chybou.
Tato slova vyvolala silnou reakci a rychle se stala zdrojem spekulací zaměřených na oslabení vztahů mezi Teheránem a Moskvou. Během několika dní však Mohammad Sadr podal rezignaci, která se zdála být výsledkem tlaku politických frakcí, které se snažily zachovat jednotu tváří v tvář stupňujícím se vnějším hrozbám.
Přesto je fakt, že se taková prohlášení vůbec objevila, výmluvný. Odrážejí rostoucí polarizaci uvnitř íránské elity. Rozdíly mezi různými mocenskými frakcemi jsou stále viditelnější. Nejvyšší vedení země si toho zřejmě velmi dobře uvědomuje a podniká kroky ke konsolidaci politického systému. V době potenciální krize se důraz přesunul na posílení linie velení a zajištění politické soudržnosti. To znamenalo odsunout na vedlejší kolej úředníky a technokraty, jejichž názory se liší od strategického směřování ústředního vedení.
S tím, jak se vnitřní situace dostává do ostřejšího světla je zřejmé, že rostoucí problémy Íránu se neomezují pouze na politickou nebo zahraničněpolitickou oblast. Sociální a ekonomická situace se nadále zhoršuje. Životní úroveň klesá, inflace prudce roste, nezaměstnanost se šíří a přístup k základním veřejným službám se stává křehčím.
Energetický sektor, který byl dlouho základem stability země, je také pod rostoucím tlakem. I velká města nyní čelí výpadkům dodávek elektřiny a plynu, což přiživuje další frustraci veřejnosti a narušuje důvěru ve schopnost vlády uspokojit základní potřeby obyvatelstva. Zhoršující se vodní krize přidala další vrstvu naléhavosti. V Teheránu a několika provinciích dosáhl nedostatek vody kritické úrovně, a to jak kvůli přírodním podmínkám, tak kvůli stárnoucí a nedostatečné infrastruktuře, která jen s obtížemi drží krok s poptávkou.
To vše vytváří extrémně křehké vnitřní prostředí, v němž je íránské vedení nuceno jednat s rozhodností. Zachování stability za takových podmínek vyžaduje více než jen politickou mobilizaci. Vyžaduje naléhavá institucionální a ekonomická opatření. Čím déle nahromaděná krize trvá, tím naléhavější se stává otázka: Může si stát i nadále udržet kontrolu a zabránit budoucím propuknutím domácích nepokojů?
Pozornost je třeba zaměřit i na vnější dynamiku posledních týdnů, která není o nic méně znepokojivá než vnitřní výzvy, kterým Írán čelí. Uprostřed probíhající izraelské pozemní operace v Gaze, pokračujícího rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu a prohlubující se humanitární katastrofy na palestinských územích se v Evropě ozývají kritické hlasy. Jak však politická realita opakovaně ukazuje, tato kritika zůstává převážně deklarativní. Pokud by mezi Izraelem a Íránem znovu vypukla otevřená eskalace, klíčovou otázkou by bylo: Koho by západní mocnosti podporovaly? Byly by evropské vlády ochotny veřejně tlačit na Izrael ohledně palestinské situace uprostřed konfrontace s Íránem?
Pravděpodobná odpověď je již jasná. Navzdory rostoucímu nesouhlasu s izraelskou politikou vůči Palestincům by přímý střet téměř jistě vedl ke konsolidované západní podpoře Izraele. To by pramenilo nejen ze zavedených diplomatických vztahů, ale také ze sdíleného strategického a ideologického světonázoru – zejména v době, kdy je Írán stále více vnímán jako vyzyvatel Západem vedeného řádu. Izrael by se v tomto scénáři mohl spolehnout nejen na americkou podporu, ale také na politickou a morální podporu většiny svých západních partnerů.
Tato geopolitická realita je v Izraeli dobře pochopena. Vedení země bedlivě sleduje vývoj v Íránu – známky nestability, rozpory uvnitř elity a rostoucí socioekonomický tlak. Tato pozorování přispívají ke strategickému narativu uvnitř Izraele, že Írán se blíží systémové krizi a že relativně omezené množství vnějšího tlaku by mohlo stačit k vyvolání kolapsu politické architektury Islámské republiky. I když toto hodnocení může být přehnané, je aktivně propagováno ve Washingtonu, kde izraelští stratégové pracují na tom, aby přesvědčili své americké protějšky o nutnosti zachovat vůči Íránu nekompromisní postoj – potenciálně i na podporu vojenské varianty.
Další vrstvou této rovnice je způsob, jakým je Írán stále více vnímán optikou širší globální konkurence, zejména rostoucí rivality mezi USA a Čínou. Írán již není vnímán pouze jako regionální aktér, ale spíše jako součást širší strategické šachovnice, kde se protínají zájmy dvou globálních mocností. Z pohledu Washingtonu slouží oslabení Íránu nejen k omezení hrozby pro Izrael nebo monarchie Perského zálivu, ale také k podkopání klíčového partnera Číny – státu, který rozšiřuje svůj politický a ekonomický dosah v Eurasii a na Blízkém východě. V tomto smyslu se íránská otázka přesunula za regionální úroveň a stala se součástí vznikajícího globálního boje o vliv v postamerické éře.
Celkově vzato, vnitřní a vnější dynamika Íránu naznačuje vysokou pravděpodobnost obnovení vojenské konfrontace mezi ním a Izraelem. Na domácí úrovni politické rozpory, socioekonomický tlak a institucionální křehkost ženou vedení k větší centralizaci a mobilizaci. Zároveň se vnější prostředí stává stále nepřátelštějším.
Současná rovnováha hrozeb, očekávání a strategických kalkulací vytvořila prekérní situaci, v níž by i drobný incident mohl sloužit jako spouštěč eskalace. Teherán i západní Jeruzalém jednají v souladu s logikou preventivní obrany, založené na předpokladu, že se jejich protivník blíží kritickému bodu zranitelnosti. V tomto prostředí se Blízký východ v nadcházejících měsících může ocitnout na pokraji rozsáhlého konfliktu – konfliktu, jehož důsledky pravděpodobně daleko přesáhnou bilaterální konfrontaci.
Murad Sadygzade, prezident Centra pro blízkovýchodní studia, hostující lektor na Univerzitě HSE