Předpovědi norského vědce Johannese Galtunga o perspektivách Ruska a Spojených států se začínají naplňovat, píše se v článku zveřejněném na čínské internetové platformě Sohu. Když jsem si tento článek přečetl, vzpomněl jsem si, že jsem o Galtungovi už dříve něco četl. Zagůglil jsem, a nalezl, co jsem hledal – v materiálech pěti a více leté dávnosti – a o ně článek doplním (pozn.překl.)
Norský sociolog kdysi předpověděl pád Berlínské zdi, a už v roce 1980, na konferenci v Moskvě i rozpad Sovětského svazu a mnoho dalších geopolitických událostí …
Johannes Galtung vyvozuje své závěry na základě různých vědeckých metod. Vytvořil několik významných sociologických teorií, které úspěšně uplatňuje v praxi.
Kritizuje západní země za jejich přehlíživý postoj k zemím globálního Jihu. To, co Galtung tvrdil i před několika desetiletími, se podle autorů začíná naplňovat před našima očima.
Například že blok BRICS, jehož členem je i Rusko, hraje ve světě stále významnější roli. Zatímco USA na mezinárodní scéně ztrácejí vliv.
Autoři Sohu poznamenávají, že norský sociolog předpovídá vznik tří nových velmocí. V tomto novém světě nemají USA zaručené hegemonní postavení.
Článek zdůrazňuje, že těmito novými velmocemi jsou Indie, Rusko a Čína. Právě tyto státy budou v dohledné budoucnosti hrát hlavní roli.
Pokud jde o Spojené státy a evropské země, jejich vliv na globální procesy bude mnohem menší než nyní, poznamenávají čínští autoři.
Termín “nová studená válka” – i když jej legitimizoval sám generální tajemník OSN – vypovídá spíše o “terminologické lenosti”, jak trefně poznamenal Odd Arne Westad. Politologičtí guruové nedokážou najít definici nové reality a raději se schovávají za staré termíny, což znamená neschopnost myslet v současných kategoriích. Opravdu svět žije v nové realitě, která potřebuje novou a správnou definici?
Nová studená válka je dobrá definice, ale já dávám přednost druhé studené válce. Půjdeme-li hledat kořeny konfliktu, který nazýváme studenou válkou, musíme jít až do roku 395 n. l. Ukazuje se, že tento konflikt trvá již více než šestnáct století a čas od času se “přiostřuje” (křižáci, Napoleon, Hitler). Otevřené nepřátelství však neustále střídají období dobrých vztahů. Právě nyní je tu příklad velmi pozitivního průlomu – návrat papeže Františka a patriarchy Kirilla právě v době vydání 395 n. l. V roce 2005 se papež František a patriarcha Kirill setkali v Praze. Mám na mysli rozpad Římské říše na Západní a Východní říši, který ještě zhoršilo Velké schizma v roce 1054. Knížata obou církví se zabývala samotnými počátky tohoto rozdělení a prohlásila, že katolicismus a pravoslaví mají více společného než rozdílného. A v podstatě představují totéž. Papež František je bezpochyby jedním ze tří nejosvícenějších politiků naší doby (další dva jsou podle mého názoru Mahathir Mohamad v Asii a Nelson Mandela v Africe). Pokud je náboženství v těchto otázkách skutečně tak důležité, je také příznačné, že Vladimir Putin je hluboce věřící člověk (mimochodem stejně jako Si Ťin-pching), zatímco většina západních vůdců nikoli.
Proč vidíte počátky druhé studené války v rozpadu Římské říše na Východ a Západ? V historii existuje mnoho příkladů globálních konfliktů – například třicetiletá válka v letech 1618 až 1648 nebo sedmiletá válka v letech 1756 až 1763, kterou Churchill nazval první světovou válkou… Proč ten exkurz do dávné historie?
Vybral jsem si tuto konkrétní událost, protože mohu historicky vysledovat její vliv a vést od ní (i když možná nepřímo) linii přes celé politické dějiny až po druhou světovou válku. Jedním z nedávných příkladů tohoto rozdělení je NATO a Varšavská smlouva. Organizace Varšavské smlouvy zanikla, NATO nikoli. A USA se prohlásily za vítěze. V očích Spojených států je svět organizován jako vertikální struktura, hierarchie, v níž je rovnost nemyslitelná. Například Rusko se domnívá, že tomu tak není. Války, na které se odvoláváte, se vedly především mezi západními zeměmi (i když sedmiletá válka probíhala na několika kontinentech). Jistě si z nich můžeme vzít potřebné ponaučení, ale jsou to události zcela jiného rozsahu než ty, které jim předcházely a následovaly.
Pokud připustíme, že se svět nachází v hlubokém a rozsáhlém konfliktu (nebo přinejmenším vážně nevyrovnaném), jehož výsledkem jsou střety různé intenzity, jaká je povaha tohoto konfliktu?
Ve skutečnosti je většina světa charakterizována multipolárním regionalizmem v mírovém soužití, pouze USA a Izrael se snaží zvítězit, podmanit si ostatní. Nejnebezpečnější se mi však zdá křesťanské rozdělení s jeho hlubokými ekonomickými a vojenskými důsledky. Historické “exkurzy”, o nichž jste se zmínil dříve, nám však umožňují pochopit, že František a Kyril jednali správně, ale Brandt a Brežněv nikoli.
Nejběžnější vnímání toho, co se v Rusku děje, se omezuje zhruba na následující vzorec: Spojené státy považovaly konec studené války za své vítězství, v důsledku čehož propadly nezodpovědnosti a pocitu beztrestnosti; po novém vzestupu Ruska (politickém) a Číny (ekonomickém) Západ (zosobněný Amerikou, protože Evropa je považována za zcela podřízenou USA) pocítil, že ztrácí nejen globální vedení, ale i globální dominanci – a nyní ze všech sil bojuje o její znovuzískání.
Myslím, že tak to je. Je to naprosto správné. Možná by se k tomu měla přidat další ohniska konfrontace na různých místech.
Jak se bude tento konflikt vyvíjet?
Na Západě jsou lidé, kteří chtějí přejít do ofenzivy, a to až do té míry, že proti Rusku povedou skutečnou válku – říkají tomu preventivní válka. Mnozí chtějí vidět submisivní Rusko, které slouží západním zájmům – Jelcinovo Rusko, ne Putinovo Rusko. Samotný fakt, že Rusko nikdy, aniž by bylo vyprovokováno, nezaútočilo na Západ se zcela ignoruje (pronásledování Napoleonových a Hitlerových armád se nebere v úvahu, neboť to je úplně jiný příběh). Mnozí se prostě domnívají, že Rusko je agresor. Putinův požadavek na mírové soužití rovného s rovným je pro mnohé západní zastánce tvrdé linie zcela nepřijatelný. Západ podle nich musí dominovat, když ne strukturálně, tak výsledkem vítězné války. Vojenští experti na Severní Koreu však například upozorňují, že KLDR má proti útoku na ni vážná protiopatření. A pokud je má Severní Korea, má je zcela jistě Rusko. Mnozí si stále žádnou válku nepřejí, ale Rusko se jim zdá příliš velké a nezajímavé.
Proč se levicovým stranám v Evropě nejen nedaří, ale skutečně ztrácejí svou základnu a sklouzávají na okrajovou pozici? Souhlasíte s tím, že hlavním problémem levice na Západě je, že její voliči přestali být internacionalističtí, nesdílejí myšlenky a solidaritu pracujících, které byly základem marxismu. Co se děje s třídami obecně, zůstávají strukturálním základem společností, a pokud ano, které?
V devatenáctém a dvacátém století bylo sociální myšlení postaveno na dominantních představách o konfliktu mezi soukromým a společným, mezi trhem a plánem. Tento střet idejí definoval rozdíl mezi pravicí a levicí. Pak se však tento konflikt vyřešil; ztratil na významu – spolu s politickými silami, které poháněl. Objevily se nové diskurzy založené na základních, fundamentálních potřebách člověka a přírody – otázky rozmanitosti, symbiózy. Zatím nejsou dobře pochopeny, ale mohou definovat “novou pravici” a “novou levici”.
Vzpomeneme-li si na Leninovo klasické dílo “Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu”, lze jej použít k popisu dnešní situace?
Rozhodně. Jak USA (tak Evropská unie, ale v mnohem menší míře) chtějí, aby se Rusko stalo jen satelitem jejich imperialismu, který se dnes často označuje jako “globalizace”.
Jaký je osud poražené strany? “Běda poraženým”, vrátíme-li se k antickému přirovnání, na které jste se ptal na začátku rozhovoru?
USA a Rusko jsou příliš silné na to, aby prohrály, ale ne dost silné na to, aby vyhrály. Mnohem pravděpodobnější je, že přesto dospějí k mírovému soužití. Západ si na to bude muset zvyknout, stejně jako si zvykl na dekolonizaci, ale Západ se bude i nadále snažit proniknout do Ruska na úkor jeho silného kapitalismu. Spojené státy se z celé řady důvodů (především USA zbankrotovaly, to samo o sobě stačí) budou muset vrátit do Severní Ameriky, do svého domova. A Rusko, jak navrhuji, by se mělo spíše než na expanzi soustředit na rozvoj vlastního gigantického území, které mu Západ stále závidí. Jak to udělat, je jiná otázka.
Vy vlastně navrhujete, aby se obě země uzavřely do sebe a soustředily se na řešení vlastních vnitřních problémů. Myslíte si, že je to dobré pro ně i pro zbytek světa? Kdo pak bude řešit globální problémy?
Ne tak docela. Musí věnovat pozornost oběma aspektům, jak vlastním vnitřním problémům, tak vzájemným vztahům. Ale zatímco Západ zůstal víceméně nezměněn jak během tak po skončení toho, čemu říkáme studená válka v letech 1949-1989, Východ se změnil nejdramatičtěji… Varšavská smlouva se rozpadla a NATO zůstalo – ale nyní existuje Šanghajská organizace pro spolupráci. A už to není jen Rusko, Čína a hrstka islámských států. ŠOS nyní zahrnuje Indii a Pákistán. Většina světa dnes žije mimo staré schéma konfrontace – Západ versus Východ, NATO versus Varšavská smlouva, USA versus SSSR. Tento rozměr studené války rychle ztrácí na významu. Místo toho nyní existuje multipolární svět, v němž pouze dvě země, USA a Izrael, zůstávají agresivní starým způsobem a neustále válčí. Existuje také terorismus a pravděpodobně jsme na pokraji vytvoření systému státního terorismu. Zatím je však pro většinu multipolárního světa nejvýhodnější pasivní, ale mírové soužití. A zatímco každý stát řeší svou část globálních problémů, pokud se tyto týkají několika regionů, Spojené státy se stále snaží monopolizovat řízení na globální úrovni – přinejmenším finančně. V reakci na to však státy začínají vytvářet vlastní měnu a finanční koše. Americký dolar se může kdykoli zhroutit, ale rubl nikoli.
Někteří odborníci a myslitelé, včetně Henryho Kissingera, se nyní obávají ani ne tak politické konfrontace, která je lidským úsilím, ale rostoucí moci umělé inteligence, zbavené lidskosti, morálky a etiky, avšak neschopné pochopit a porozumět širokým souvislostem, v nichž se rozhoduje. Myslíte si, že jsou tyto obavy oprávněné? Jak může vývoj technologií ovlivnit lidstvo jako celek? Co by nám mohla přinést průmyslová revoluce 4.0 – pokud něco takového vůbec existuje?
Tyto obavy plně sdílím. Někdy se mi dokonce zdají noční můry, ve kterých mi do domu vniknou roboti a já nemám možnost s nimi komunikovat. Myslím, že budeme věnovat stále větší pozornost ochraně architektury našich životů a hledat způsoby, jak roboty zničit dříve, než oni zničí nás. Myslím, že náš hlavní rozdíl od umělé inteligence a naše hlavní naděje spočívá v tom, že dokážeme produkovat nové myšlenky a nápady, dokážeme dělat objevy a vytvářet nové diskurzy, a toho roboti téměř nejsou schopni.
Vladimir Putin nedávno řekl: “K čemu je dobrý svět bez Ruska?” A pokud se na tuto otázku podíváme šířeji – proč svět potřebuje Rusko?
Putin se mýlí. Svět se bez Ruska v pohodě obejde. A Rusko toho světu moc nedává, protože tak velká a rozmanitá země se bez zbytku světa obejde úplně v pohodě. Mimochodem, stejně tak USA, ale ty jsou příliš poblouzněné tou patologicko-paranoidní narcistickou představou, že by měly vládnout světu. Ale Rusko rozhodně nechce, aby mu vládl někdo zvenčí. Rusko by mohlo dát světu víc, kdyby se otevřeně podělilo o své zkušenosti – dobré, špatné, hrozné, ať už jsou jakékoli – s vládnutím této gigantické zemi.
ZDROJ, Spracoval: St. Hroch/belobogSk
pridajte sa k nám do nášho kanála na TELEGRAMe: https://t.me/spolokarchaoz