Nesouhlas s holocaustem v Gaze z vás nedělá dobrého člověka. Ale pokud se proti holocaustu v Gaze nepostavíte, jste špatný člověk.
Není to něco, co děláte, abyste se cítili dobře, je to něco, co děláte, abyste mohli žít sami se sebou. Protože alternativa je nepřijatelná pro kohokoli, kdo má i ty nejzákladnější stavební kameny svědomí.
Někdy se setkávám s tím, že lidé označují nesouhlas s izraelskými akcemi v Gaze za „projev ctnosti“, ale na nesouhlasu s izraelskými akcemi v Gaze není nic ctnostného. „Ctnost“ je definována jako „chování, které prokazuje vysoké morální standardy“. O to se v tomto případě nejedná. Nesouhlas s aktivní genocidou je jen minimální požadavek na to, abychom nebyli zasranými lidmi k ničemu. Není to o nic „ctnostnější“ než vytahování topícího se batolete z bazénu; je to prostě to, co člověk dělá, když není úplný psychopat.
Ti, kdo to nazývají „signalizací ctnosti“ nebo obviňují demonstranty proti genocidě z účasti na jakémsi módním trendu na sociálních sítích, vypovídají něco velmi prozrazujícího o tom, kdo jsou jako jednotlivci. Přiznávají, že si nedokážou představit žádný důvod, proč by se někdo mohl rázně postavit proti probíhající genocidě, pokud by mu to nepřineslo společenský vliv. Přiznávají, že jsou špatní lidé.
Ti z nás, kteří věnují svůj čas odporu proti genocidě v Gaze, nedělají nic zvláštního, ušlechtilého nebo příkladného. Nebudeme se za svým činem ohlížet s hrdostí, jen budeme mít možnost ohlédnout se za svým životem v tomto bodě dějin bez studu. Až se nás naši vnuci zeptají, co jsme udělali s holocaustem v Gaze, nebudeme mít potřebu lhát nebo věšet hlavu. To je vše.
Skutečnost, že ti z nás, kteří agresivně vystupují proti této genocidě, tvoří tak malé procento naší společnosti, o nás nevypovídá nic úžasného, ale něco strašného. O tom, jak pronikavě jsou naše srdce a mysl otráveny propagandou a sebestředností kapitalismu. Jak pokřivené a pokroucené je naše svědomí. Jak mnozí z nás během svého pobytu na této planetě nedokázali dozrát jako osobnosti.
O naší civilizaci vypovídá temné, temné věci to, že bylo dovoleno, aby tato noční můra pokračovala
Že naši vládci jsou schopni měsíc co měsíc umožňovat toto neúprosné masové zvěrstvo a přitom zůstávají u moci. Že dnes budou děti zabíjeny těmi nejstrašnějšími způsoby, jaké si lze představit, za asistence západní mocenské struktury, pod jejíž vládou žijeme, a přesto se proti tomu postaví tak málo lidí, protože je nepříjemné na to myslet nebo protože se raději díváme na televizi nebo protože podporujeme některou ze západních politických stran, které to pomohly umožnit, nebo protože se obáváme, co by veřejný odpor proti Izraeli mohl znamenat pro naše kariérní vyhlídky nebo společenské postavení, nebo protože se bojíme, že kognitivní disonance, kterou bychom zažili, kdybychom si tuto skutečnost skutečně uvědomili, by nás pod její tíhou mohla ubíjet k smrti.
A jediné, co můžeme udělat, je odmítnout se na tomto šílenství podílet
Ne proto, že bychom byli spravedliví, ale proto, že chceme mít v noci klidné spaní. Protože se nechceme stát typem člověka, který si může zůstat okrajově vědom toho, že je svědkem první genocidy v historii vysílané v přímém přenosu, aniž by udělal vše pro to, aby se ji pokusil zastavit. Protože chceme mít možnost ohlédnout se zpět a vědět, že jsme udělali vše, co jsme mohli.
Než se loni na protest proti holocaustu v Gaze před izraelským velvyslanectvím sebeupálil, napsal příslušník amerického letectva v aktivní službě Aaron Bushnell na Facebooku následující text:
„Mnozí z nás se rádi ptají sami sebe: ‚Co bych dělal, kdybych žil v době otroctví? Nebo v době Jima Crowa na Jihu? Nebo apartheidu? Co bych dělal, kdyby moje země páchala genocidu?“. Odpověď zní: Děláte to. Právě teď.“
Bushnell při těchto slovech nikoho konkrétního neodsuzoval. Jen nám nastavoval zrcadlo. To, co vidíme, když se do toho zrcadla podíváme, není ničí vina, jen naše vlastní.
AUTOR: Caitlin Johnstone, ZDROJ