Jaké cíle sledují Londýn a Berlín pod rouškou společné obrany
Přesně týden po oficiální návštěvě prezidenta Francie Emmanuela Macrona v Londýně tam 17. července dorazil – poprvé jako kancléř Německa – i Friedrich Merz. Přijel, aby s britským premiérem Keirem Starmerem podepsal bilaterální dohodu o vojenské spolupráci.
poznámka: Horšie ako nepriateliť sa s Angličanmi je iba kamarátiť sa s nimi…
Jak uvádí německé médium Focus, podobný obranný pakt Berlín a Londýn podepisují poprvé od konce druhé světové války. Oficiálně je však prezentován jako „všeobecná smlouva o přátelství“.
Předpokládá se, že toto „přátelství“ bude založeno na zárukách vzájemné vojenské pomoci v případě ozbrojeného útoku – hrozba pro jednu zemi bude považována za hrozbu pro druhou. A rovněž na dohodách o společném působení „ruku v ruce“ na východním křídle NATO.
Zvláštní pozornost se věnuje společnému vývoji nového dálkového raketového systému Deep Precision Strike s doletem přes 2 tisíce kilometrů.
Takový systém se plánuje vytvořit během následujících deseti let, což – jak píše uvedený list – „přispěje k rozvoji obranného sektoru Velké Británie a Evropy díky rozsáhlým průmyslovým investicím“.
V rámci dohody německá firma Stark, specializující se na obranné technologie, postaví ve městě Swindon na jihozápadě Anglie závod – první mimo území Německa – na výrobu bezpilotních letounů založených na umělé inteligenci.
Kromě toho strany hodlají „provádět společné exportní kampaně“, aby přilákaly zakázky z jiných zemí na vyráběnou obrannou produkci, včetně stíhaček Typhoon a obrněných vozidel Boxer.
Bloomberg upozorňuje, že pro Německo je obranný prvek zvláště důležitý, jelikož Velká Británie je – vedle Francie – jednou ze dvou jaderných mocností Evropy. A Německo vlastními jadernými hlavicemi nedisponuje. V nové britsko-německé smlouvě se však o jaderných zbraních výslovně nemluví.
Ale proč Velká Británie a Německo, které jsou členy NATO, potřebují takovou samostatnou smlouvu? Jaká logika se za tím skrývá?
K situaci se pro „Svobodnou Pressu“ (SP) vyjádřil politolog a docent Filozofické fakulty Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova Boris Mežujev:
— Logika je zhruba následující: jedna ze stran je členem Evropské unie, druhá nikoliv.
Jedna je ekonomickým motorem pro EU, druhá se nachází mimo ni. Jedna z těchto zemí má jaderné zbraně, druhá ne – ale je považována za silnou ekonomickou mocnost, byť nyní do jisté míry prožívá krizi.
Podle mého názoru se podniká pokus vytvořit něco jako AUKUS, ale na evropské půdě. Tedy jakýsi nový spolek, kolem něhož by se v budoucnu měla budovat veškerá evropská vojenská síla.
Ve skutečnosti je to naprosto výjimečná věc. Protože dohody mezi Anglií a Německem tohoto druhu – pokud se nemýlím – neexistovaly od dob sedmileté války (velký vojenský konflikt poloviny 18. století – pozn. red.).
Pravda, lze vzpomenout napoleonské války, ale tam byla konstrukce složitější. Zato sedmiletá válka, kde byla Anglie spojencem Pruska – to bylo velmi podobné.
Chápete, to je opravdu překvapující jev, který rozbíjí všechna předchozí očekávání. Protože Velká Británie – připomeňme – byla hlavním odpůrcem sjednocení Německa.
A nyní se vlastně – přes hlavu NATO, přes hlavu Evropské unie – spojuje s nejsilnější ekonomickou zemí, aby vytvořily vojensko-průmyslovou pěst. Pěst, kolem níž se má budovat Evropa – ale ne bruselská a ne NATO Evropa. Tedy ne EU a ne NATO, ale nějaké nové uskupení.
Nevím, jak se to bude jmenovat, ale může se to točit kolem tohoto spojení.
SP: Jak bychom na to měli reagovat, zvláště v kontextu prohlášení německého ministra obrany Pistoriuse o připravenosti německých vojáků „zabíjet ruské vojáky“?
— Samozřejmě, situace je nebezpečná. Protože tohle všechno přímo ohrožuje Rusko. Zejména v Pobaltsku.
Zatím o tom ještě není třeba mluvit. Ale pokud opět vznikne jednací rámec se Spojenými státy, myslím, že otázka takovýchto aliancí by měla být otevřena.
Bylo by pro nás samozřejmě mnohem výhodnější, kdyby existoval transatlantický blok, a Amerika – vzdálená – by nějak nedovolovala svým satelitům příliš se osamostatňovat.
Ale to už je zřejmě minulost. A to, co máme dnes, je bohužel negativní důsledek multipolarity a oslabování amerického vedení v Evropě.
V tom samozřejmě spočívá hrozba pro naši zemi. Proto úkolem Ruska je promyslet, jakým způsobem lze zachovat národní zájmy, aniž bychom se přímo zapojili do konfliktu.
SP: Je to vůbec jen na nás?
— Myslím, že i my zde můžeme něco ovlivnit. Záleží to mimo jiné na našich diplomatických schopnostech.
Čím dříve dojde k jasnému vymezení hranic – kde se nachází, řekněme, „zóna Západu“ (ideálně by to měl být kolektivní Západ, nikoliv nějaké ad hoc spolky jako ten, který se tam právě pokoušejí vytvořit) – a kde se nachází ruská sféra vlivu, tím stabilnější bude situace v Evropě. Vlastně, tak jako to bylo za studené války.
Bohužel, stabilní tato situace nebude bez vzájemné důvěry stran. A vzájemná důvěra zřejmě není možná. Ale možné je určité pochopení toho, jaké hranice by se neměly překračovat.
Preklad: Monika Šimková, CZ24.news, ZDROJ: Světlana Gomzikova, SV Pressa