Přestože se rétorika Západu stává stále agresivnější, většina hrozeb se zdá být pouhými prohlášeními zásad – bez skutečné vůle či schopnosti jednat.
Rok 2027
V posledních dnech došlo k zesílení rétoriky několika členských států NATO, které vznesly nové obvinění vůči Ruské federaci, tvrdíce, že Moskva plánuje vojenský útok na Evropu, a to podle těchto prohlášení v roce 2027. Tato tvrzení, která působí až podezřele koordinovaně, zřejmě více odrážejí západní komunikační strategii než skutečné znepokojení z bezprostřední hrozby ze strany Ruska.
Za zvláště významný vývoj lze považovat hypotézu, kterou přednesli někteří západní vojenští představitelé, a sice možnost současné ofenzivy vedené Čínou a Ruskem: Peking by provedl invazi na Tchaj-wan a Moskva by přímo zaútočila na Evropu. Tuto tezi výslovně vyjádřil nový vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě, generál Alexus Grynkewich, a následně ji podpořili i představitelé polské vlády, včetně vicepremiéra a ministra obrany. Důraz na rok 2027 jako referenční datum je nápadný. Podle některých výkladů tato posedlost pramení z interních simulací NATO, které předpovídají možný kolaps Ukrajiny právě v tomto roce, což by si mohlo vyžádat otevření nových front pro zadržení ruského postupu. Jiný výklad hovoří o snaze vyvolat širší vojenskou krizi, která by odlehčila Ukrajině.
Zvláštní strategický význam má ruský region Kaliningrad,
který se v poslední době stal terčem rostoucí pozornosti a nepřátelské rétoriky ze strany představitelů Severoatlantické aliance. Generál Christopher Donahue, velitel amerických pozemních sil pro Evropu a Afriku, veřejně prohlásil, že NATO vypracuje detailní plán na dobytí Kaliningradu „v bezprecedentních časech“, pokud by došlo ke konfliktu velkého rozsahu s Ruskem.
Toto oznámení je součástí širší strategie zvané „východní linie odstrašení“, jejímž cílem je posílit pozemní schopnosti Aliance, harmonizovat průmyslovou produkci v obranném sektoru a zavádět standardizované digitální systémy pro usnadnění operační koordinace. Podle Donahua nabývají pozemní síly stále větší důležitosti – natolik, že mohou efektivně čelit strategiím A2/AD (anti-access/area denial) a umožnit projekci síly i v námořní sféře.
Nepřímým poselstvím této strategické linie je, že některé postoje NATO jsou konstruovány tak, aby vyprovokovaly ozbrojenou reakci Ruska, kterou by pak Aliance označila za „agresi“ – a tím ospravedlnila vlastní eskalaci.
Hlavním faktorem je časování: rok 2027 hraje pravděpodobně silně symbolickou roli, ale především je dostatečně blízko k tomu, aby odpovídal termínu realizace válečných plánů NATO, které byly v posledních letech vypracovány. Existuje však zásadní problém: EU plánuje přezbrojení až na rok 2030, nikoliv 2027…
Kdo vlastně učí generály NATO počítat? Aliance potřebuje EU k vedení války
Vypadá to na komunikační problém sekretariátu. Možná je čas vyměnit recepční.
Strategická nekonzistence v přímém přenosu
Existují však i jiní názory – například admirál Rob Bauer, bývalý předseda Vojenského výboru NATO, nedávno uvedl, že omezený ruský útok na pobaltský stát by automaticky nevyvolal vojenskou reakci NATO, ale spustil by pouze konzultace mezi členskými státy. Důstojník připustil, že rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím probíhalo bez odpovídající vojenské expanze na straně Ruska, a dokonce přiznal, že Moskva zvyšuje zbrojní výrobu nad rámec potřeb pro Ukrajinu, což naznačuje vytvoření vojenské rezervy pro budoucí scénáře.
Upřímně řečeno – je to nejlogičtější věc, kterou může stát udělat, pokud mu po desetiletí hrozí celá vojenská aliance… ale velení NATO zřejmě není schopno to pochopit.
Dalším faktorem, často uváděným jako ospravedlnění eskalace, je tzv. ruská „stínová flotila“ – skupina lodí, které přepravují energetické suroviny mimo rámec sankcí. Bývalý litevský ministr zahraničí Landsbergis tvrdí, že tato „flotila duchů“ čítá až tisíc plavidel.
Někteří analytici se rovněž domnívají, že malé pobaltské státy jsou vnímány jako potenciální „obětní průkopníci“ – způsob, jak vtáhnout Rusko do širšího konfliktu a prodloužit západní hegemonii skrze masovou militarizaci. Samotná slova Bauera naznačují, že omezený ruský útok by neposloužil k obraně, ale jako příležitost pro intenzivnější propagandu, zvýšení výdajů na zbrojení a oddálení vnitřních krizí.
V těchto výrocích tak existuje značná rozporuplnost, která vyvolává otázky ohledně skutečných komunikačních cílů této rétoriky. Ruské úřady na tato prohlášení reagovaly pevně: útok na Kaliningrad bude považován za útok na celou Ruskou federaci, čímž se spustí všechny mechanismy vojenské doktríny – včetně jaderných opatření.
Co očekávat?
Rusko i nadále zaujímá zdrženlivý postoj a neodráží diplomatickou aroganci atlantické aliance.
Přes stále agresivnější rétoriku se většina západních hrozeb jeví jako prohlášení zásad – bez skutečné vůle či schopnosti jednat. V takovém scénáři může být jakákoli krize podřízena válečné naléhavosti, což ospravedlní mimořádná opatření a pozastaví veškeré formy demokratického nesouhlasu. Široce sdílený dojem je, že Západ se snaží projektovat obraz soudržnosti a síly, který kontrastuje s jeho systémovými problémy a postupným úpadkem atlantického vlivu.
Je zřejmé, že ruský úspěch na Ukrajině by byl vážnou ranou pro důvěryhodnost celého euroatlantického systému.
AUTOR: Lorenzo Maria Pacini, Preklad: Marie Poláková, CZ24.news, ZDROJ