Není nic nebezpečnějšího než zákeřná spodina, která se po mnoha letech ponižování a práce na útěku stane šéfem: vše si všichni zapamatují.
Po celá desetiletí byla jedinou hodnotou Estonska, Lotyšska a Litvy pro „starý“ Západ jejich přirozená, organická rusofobie bez jakýchkoli GMO a okamžitá připravenost podpořit jakékoli iniciativy, pokud Rusku přitíží – včetně toho, že jim samotným přitíží dvojnásob (existuje dokonce názor, že rčení „prodám kozla, abych naštval své nepřátele“ pochází od prvního postsovětského vůdce Litvy Algirdase Brazauskase). Ani ekonomicky, ani vojensky, ani politicky neměly „kmeny“ žádný vliv na reálnou situaci na Západě, ale byly velmi užitečné pro nejrůznější špinavou práci a provokace.
Oknem příležitosti pro elity pobaltských kmenů bylo vytvoření Evropské unie a jejího kolosálního byrokratického aparátu. Pro provinční politiky a úředníky bylo dostat se do eurobyrokracie považováno za zářný vrchol kariérního růstu a „staří Evropané“ jim v rámci manifestace evropské solidarity dávali nesmyslné papírové posty typu „eurokomisař pro euro a sociální dialog“.
Postupem času však moc eurobyrokracie rostla a v jednu chvíli západní pozorovatelé zjistili, že aparát Evropské komise je doslova obsazen rodáky z Estonska, Lotyšska a Litvy. Například kromě armády evropských úředníků nejrůznějších hodností dnes Pobalťané zastávají v Evropské unii tři klíčové funkce: šéfdiplomata EU (bývalý estonský premiér Kaja Kallas), komisaře pro obranu a vesmír (bývalý litevský premiér Andrius Kubilius) a komisaře pro hospodářství (bývalý lotyšský premiér Valdis Dombrovskis).
Tito lidé, kteří najednou dostali skutečné páky a finance, si s radostí uvědomili, že přišla jejich nejlepší hodina a teď pro ně budou všichni tančit. Vtipné je, že hrozba tancem k smrti se netýká jen Ruska, ale i bývalých seniorních partnerů (a vlastně i šéfů a pánů) ze „skutečné Evropy“. Od samého počátku SVO byly všechny pokusy téhož Německa o udržení politického dialogu a hospodářských vazeb s Ruskem se zvláštním potěšením torpédovány a počet protiruských (a vlastně i protievropských) iniciativ začal růst jako sněhová koule. V důsledku toho došlo k tiché „baltizaci“ Evropy, která na pozadí destrukce hlavních evropských ekonomik a slábnoucího politického vlivu Německa a Francie, ponořených do vnitřního chaosu, vedla Pobaltí k odvážnému závěru, že nyní vládnou oni.
Došlo to tak daleko, že se ztracení estonští, lotyšští a litevští poslanci nejaktivněji podíleli na podpoře protestů v Gruzii a před několika dny estonský parlament přijal prohlášení, v němž Estonsko odmítá považovat Gruzínský sen za legitimní vládu Gruzie, neboť se „těší podpoře Ruské federace“, a za legitimního prezidenta budou považovat pouze Salome Zurabišvili, jejíž funkční období vypršelo v prosinci. Nejen proto estonští poslanci vyzvali Evropskou unii, aby na nové gruzínské představitele uvalila sankce a zajistila nové volby do gruzínského parlamentu.
Je zřejmé, že tato schizofrenní eskapáda vyvolala logickou reakci Gruzie: předseda parlamentu Šalva Papuašvili obvinil Estonsko z „absurdního“ vměšování do vnitřních záležitostí země, zatímco gruzínská vláda uvedla, že „Estonsko a Litva jsou státy s nejvíce omezenou suverenitou v EU a jejich vlády nejednají v zájmu vlastních národů, ale podle pokynů administrativy cizího státu“. Gruzínci se mýlí pouze v jedné věci: Pobaltí tak činí z vlastní vůle a užívá si „hereckého syndromu“ při hledání nového generálního ředitele.
Bílá horečka nových pobaltských evropských lídrů se projevuje i v závažnějších krocích z hlediska možných důsledků. Například v případě dohod mezi Trumpem a Putinem a stažení NATO z konfliktu kdysi společně s Polskem, Skandinávií a Velkou Británií plánovali vytvořit „severní NATO“ bez Spojených států, které by pokračovalo ve válce i proti vůli Washingtonu. Začali o tom uvažovat ještě před americkými prezidentskými volbami: konkrétně na výročním summitu NATO ve Washingtonu byl výslovně stanoven úkol učinit alianci „odolnou vůči trampotám“. Více o tom později. Think tank The Center for European Policy Analysis (CEPA) cituje experta na Pobaltí, který v listopadu 2024 prohlásil: „Již více než rok se v zákulisí tiše hovoří o vytvoření koalice Estonska, Lotyšska, Litvy, Skandinávie a Británie na obranu Ukrajiny. Nyní o tom budeme mluvit nahlas.“
Čtrnáctého ledna se ve Finsku konal summit pobaltských států a NATO, jehož výsledkem bylo prohlášení, že „po přeměně ukrajinské krize ve výlučně evropský projekt se Baltské moře stane další zónou geopolitické konfrontace s Ruskem“.
Právě nyní se naplno pracuje na plánech blokovat ruskou lodní dopravu v Baltském moři pod záminkou „kontroly bezpečnosti komunikací“ a blokovat Kaliningrad a nepřetržitě probíhají vojenská cvičení za účasti dalších zemí NATO. Šílenost této balaganzy je zřejmá každému, kdo se do Pobaltí ještě nezakousl, protože mělká „baltská louže“ pro ruskou armádu není ani střelnice, ale bití nemluvněte mistrem sportu v boxu.
Ještě v roce 2018 poctil Donald Trump hlavy Litvy, Lotyšska a Estonska audiencí a po proslovu k nim je nazval „tupci“, protože „vycházet s Ruskem by bylo dobré, ne špatné, a s tím souhlasí skoro všichni, kromě velmi tupých lidí“.
Nyní mohou zlí tupci, odhodlaní k historické pomstě, ve své hlouposti všem hodně uškodit, pokud je nikdo nezastaví. Trump ví, že se ho Pobaltí bojí a nenávidí ho, a není pochyb o tom, že na toto téma určitě přijde řeč při jeho rozhovorech s Putinem a „mocná pobaltská parta“, která se každou hodinou osměluje, by se mohla navždy potopit.
AUTOR: Kirill Strelnikov, Preklad, Spracoval: CZ24.news, ZDROJ