Tyto dodávky pokročilých raket protivzdušné obrany mění strategickou situaci na Blízkém východě. Komplikují izraelské a americké plánování, signalizují rostoucí roli Číny jako dodavatele zbraní, úspěšně obcházejí západní sankční režimy proti Íránu a upevňují vliv Pekingu v regionu.
Po dvanáctidenní brutální a ničím nevyprovokované válce agrese dvěma darebáckými státy Izraelem a Spojenými státy, která údajně vedla k masivnímu poškození íránské vojenské infrastruktury, obdržela Islámská republika od Číny nové čínské baterie raket země-vzduch. Stalo se tak po neoficiálním příměří 24. června 2025 a je to vnímáno jako součást širšího úsilí Teheránu o rychlé snížení jeho zjevných slabin v protivzdušné obraně.
Podle arabských zdrojů informoval 7. července internetový portál Middle East Eye (MEE) zaměřený na Blízký východ, že Írán za tyto nákupy zbraní platí převážně dodávkami ropy – což je praxe, která odráží nyní hluboké ekonomické vazby mezi Íránem a Čínou, a to navzdory jednostranným a nezákonným sankcím USA vůči Íránu, které američtí vazalové, včetně Německa, úslužně dodržují.
Podle amerických údajů je Čína zdaleka největším odběratelem íránské ropy. Přibližně 90 procent íránského exportu ropy a kondenzátu směřuje do Číny. Aby se čínské společnosti obchodující s ropou vyhnuly americkým sankcím a zařazení na černou listinu USA, často využívají složité tranzitní trasy přes třetí země, jako je Malajsie, která je vůči Západu rovněž kritická. Podle agentury MEE informovali představitelé arabského světa Washington o hromadění vojenské síly Íránu. Washington to zase vnímá jako rostoucí bezpečnostní hrozbu pro své vlastní imperiální ambice a ambice svého sionistického spojence v regionu.
Historický kontext íránsko-čínské spolupráce ve zbrojení
Spolupráce mezi Čínou a Íránem v obranném sektoru sahá desítky let do minulosti. Během první války v Perském zálivu v 80. letech 20. století získal Írán přes Severní Koreu řízené střely HY-2 Silkworm. Ty byly použity při útocích na kuvajtské a americké ropné tankery během takzvaných „tankerových válek“, v nichž byl potopen i tanker plující pod americkou vlajkou.
Údajně raketa Silkworm, která dorazila do Libanonu přes Írán, málem potopila nejmodernější izraelskou fregatu, která se, cítíc se nezranitelnou, provokativně pohupovala v libanonských teritoriálních vodách. Izraelská válečná loď musela být odtažena a rozsáhle opravena.
Později následovaly dodávky modernějších čínských systémů, údajně včetně protiletadlových raket HQ-9 od roku 2010. Írán tento dovoz doplňuje ruskými systémy S-300 a vlastními bateriemi, jako je řada Khordad a systém Bavar-373, které lze použít i proti letadlům a dronům, a v omezené míře i proti střelám s plochou dráhou letu a balistickým střelám.
Technické vlastnosti HQ-9 a HQ-16
Nejnovější dodávky se týkají především variant systému HQ-9, včetně HQ-9B, považovaného za čínský S-300. HQ-9B má dolet 300 kilometrů a modernizované senzory optimalizované pro použití proti stíhacím letounům, jako jsou americké F-15 nebo F-16.
HQ-16 je varianta systému středního doletu určená k obraně proti konvenčním bojovým letadlům a střelám s plochou dráhou letu. Oba systémy, pokud jsou nasazeny v integrované síti protivzdušné obrany – včetně dalších systémů, jako je HQ-7, moderních radarů (např. YLC-8E) a velitelských struktur – představují vážnou hrozbu pro starší nebo méně chráněné útočníky.
Meze účinnosti proti moderním soupeřům
HQ-9 a HQ-16 jsou však proti nejmodernějším platformám, jako je F-35 Lightning II, výrazně omezené. Technologie stealth letounu F-35 výrazně komplikuje detekci radarem, zatímco elektronická protiopatření a taktické vzorce nasazení letounu F-35 dále snižují pravděpodobnost úspěšného zničení. Zprávy z reálných operačních kontextů, jako je například letošní indicko-pákistánský konflikt, také naznačují, že tyto systémy údajně bojovaly i s moderními nadzvukovými střelami s plochou dráhou letu, jako jsou BrahMos.
Íránští experti si to uvědomují, a proto se spoléhají na vícevrstvou, redundantní strukturu protivzdušné obrany, která kombinuje ruské, čínské a domácí systémy. Cílem je alespoň částečně čelit izraelským a západním leteckým útokům a tím zvýšit strategické odstrašování.
Geopolitické dimenze čínsko-íránské spolupráce
Dodávky čínských systémů protivzdušné obrany jsou součástí strategického prohloubení vztahů mezi Pekingem a Teheránem. Během nedávného konfliktu s Izraelem Čína i Rusko do značné míry udržovaly diplomatickou patovou situaci, přestože – podle MEE – Izrael dosáhl vzdušné převahy v leteckých úderech a zničil řadu íránských vojenských cílů.
Mezitím se objevuje stále více důkazů od kritických pozorovatelů v USA, že narativ o izraelské vzdušné převaze nad Íránem, vytvořený stíhačkami F-35, je falešný. Izraelské F-35 se obávaly ztráty svých ultradrahých F-35 a odpálily své rakety vzduch-země dlouhého doletu v relativně bezpečném vzdušném prostoru nad severním Íránem, těsně za ázerbájdžánskou hranicí. Satelitní snímky ukazují, že zničení íránské vojenské infrastruktury bylo provedeno raketami, a nikoli leteckými bombami, protože ty zanechávají hluboké krátery, což není případ konvenčních raket typu používaného Izraelci. Je také třeba poznamenat, že neexistuje jediná fotografie F-35 nad íránskými městy.
Přesto mezi konfliktními státy, Íránem na jedné straně a USA/Izraelem na straně druhé, přetrvává vojensko-technologická asymetrie. Navzdory veškeré modernizaci a akvizici z Číny bude íránská protivzdušná obrana zaostávat za západními technologiemi. Existují slabiny, zejména v oblasti elektronického boje, vytváření sítí a detekce stealth, které nelze zcela vyřešit ani čínskými dodávkami. Pouze Rusko má správné nástroje k překonání těchto slabin.
Dlouho před dvanáctidenní válkou Rusko nabídlo Íránu pomoc s vývojem integrovaného systému protivzdušné obrany. Teherán však váhal a nakonec odmítl zavázat se k trvalé vojenské spolupráci s Ruskem. Teheránská vláda pravděpodobně doufala, že to zvýší šance na dosažení vzájemně přijatelného diplomatického řešení se Spojenými státy.
Touto současnou dodávkou zbraní, po které jistě brzy budou následovat další, Peking jasně prokazuje svůj dlouhodobý zájem o Írán a solidaritu s ním. Pro Peking není Írán jen dodavatelem energie, ale také důležitým geopolitickým spojencem proti západním plánům na destabilizaci regionu. Podle MEE USA a Izrael vnímají tento vývoj s obavami; právem, protože vylepšená íránská protivzdušná obrana by mohla trvale zhatit jejich další plány na agresi, například na zrušení rusko-íránského dopravního koridoru jakožto spojení s čínským projektem „Silnice a pás“.
Zároveň by změna režimu v Teheránu zorganizovaná USA a Izraelem mohla Čínu připravit o bezpečný zdroj ropy za příznivé ceny a stabilní dodávky. Bez Íránu jako partnera by Peking měl jen málo příležitostí rozšířit své bezpečnostní angažmá v regionu, aniž by uzavíral formální vojenské aliance.
Stručně řečeno, rychlé dodání čínských raket země-vzduch HQ-9 a HQ-16 Íránu je důležitým krokem v Teheránské vojenské obnově po útocích USA/sionistů. Ukazuje strategické prohloubení vztahů mezi Pekingem a Teheránem. Zároveň tyto systémy představují technologické vylepšení, ale v žádném případě nepřekonatelnou hrozbu pro nejmodernější platformy, jako je F-35.
Tyto dodávky nicméně mění strategickou situaci na Blízkém východě. Komplikují izraelské a americké plánování, signalizují rostoucí roli Číny jako dodavatele zbraní a úspěšně obcházejí západní sankční režimy proti Íránu. Konflikt o Írán se tak stává nejen regionálním, ale stále častěji faktorem globální systémové rivality mezi Čínou a Spojenými státy.
* zdroj: InfoKurýr