Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 149 stran). Napsal ji čínský, současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.
Autor Ťiang Čching se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl nejvhodnější pro Čínu, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551-479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem si se zájmem a s chutí přečetl, a protože knížka má co říci lidem zajímající se o politiku, udělal jsem pár rešerší, s nimiž bych veřejnost seznámil.
Autor knihy tvrdí, že nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, je tzv.
Cesta lidské autority
Základem Cesty lidské autority je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor – spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc se musí opírat o tři druhy legitimity: legitimitu Nebe, Země a Člověka, pokud má být legální a spravedlivá. Legitimita nebe odkazuje k transcendentální, posvátné legitimitě; legitimita země vychází z legitimity odvozené z historie a kultury, protože kultura se vytváří v historickém procesu na konkrétních místech; legitimita člověka odkazuje na vůli lidu, protože soulad s ní přímo určuje, jestli se lidé podřídí politickým autoritám. Tyto tři faktory legitimity dokáží zajistit, že autorita vládnoucího a poslušnost lidu jsou nahlíženy jako právo a povinnost.
Další myšlenky autora: Legitimizací cesty rozumíme legitimitu politické moci, zatímco implementací Cesty máme na mysli způsob, jímž se politická moc uskutečňuje a vykonává, jakož i metody a umění užívat legitimní moc. Legitimizace politické moci je základem a cílem každého politického systému metody, řádu a umění politiky. Bez toho nemá politická realita smysl ani hodnotu.
V rámci ústavního rámce nabízí Cesta lidské autority parlamentní systém. Parlament se skládá ze tří komor a každá z nich reprezentuje jeden ze tří druhů legitimity: Komora vzdělanců, tzn. Komora konfuciánských vzdělanců, která reprezentuje posvátnou legitimitu; Komora lidu, reprezentuje lidovou legitimitu; Komora národa (země) zastupuje kulturní legitimitu. Takto utvořený Parlament, jako svrchovaný orgán státu, se – podle Ťianga – nejlépe uskutečňuje v monarchii, přičemž jako suverénní monarcha pro současnou Čínu je poslední potomek Konfucia.
Kniha, jejíž název je na začátku této úvahy, má podtitul: Jak starověká minulost Číny může utvářet její budoucnost. Hlavní rysy knihy – i pro nás obyvatele ČR velice podnětné a inspirující – jsem naznačil a dále nebudu popisovat různé podrobné politické finesy a události – odkazuji na čtenáře, aby si knihu přečetl.
Čínský autor Ťiang Čching ve své knize srovnává různé sociopolitické systémy, kromě toho si všímá také západní demokracie. Autor uvádí: Když byla demokracie postavena před otázku legitimity, své teoretické základy nalezla ve společenské smlouvě, která zdůvodňuje a pojmenovává původ státu a z něj odvozenou politickou legitimitu. Legitimita demokracie je produkt čistého rozumu a spekulace, jež trpí nedostatkem autentického historického zázemí.
Na jiném místě autor uvádí: Pohled na otázku legitimity z perspektivy tří elementů Nebe, Země a Člověka odkrývá trojrozměrnou legitimitu a dělbu jejích ustavujících částí. Současné západní pojetí suverenity lidu je pouze výsledkem odmítnutí středověké suverenity Boha. V křesťanském středověku pocházela politická autorita od Boha. Bůh byl jedinečný, absolutní, závislý pouze na sobě, a tedy s výlučnou a nejvyšší esencí, a tak bylo všechno odvozeno od Boha. Ve skutečnosti je suverenita lidu pouze sekulárním ekvivalentem suverenity Boha. V současné západní kultuře hrají lidé roli, kterou hrál ve středověku Bůh. Přesně z tohoto důvodu prosazuje demokratická politika jedinou legitimitu přání lidu a nedokáže si představit jiné formy legitimity.
Demokracie má ještě další vážný problém: postrádá morálku
V demokratickém systému je autorita a legitimita vlády určena vůlí lidu po ryze formální stránce. Důležitý je většinový názor bez ohledu na jeho kvalitu. Kdyby vůle lidu byla v rozporu s lidskou morálkou (v takovém stavu náš národ žije od r. 1918 – pozn. LM), pak stačí, aby většina voličstva získala zákonem požadované množství hlasů k tomu, aby vláda měla nezbytnou politickou autoritu a legitimitu. Demokracie je záležitostí sčítání hlasů, nebere se ohled na morálku. Nemorální vůle lidu může vytvořit legitimní autoritu a vládu. Hlubším problémem je, že na úrovni legitimizace není vůle lidu omezena posvátnou legitimitou ani univerzální morálkou. Její historický a kulturní původ má kořeny v odtržení církve od státu. Na Západě zastupuje morálku církev, a proto odluka církve od státu znamená, že církev (morálka) opustila politickou arénu.
Výsledkem je, že v politice nepanuje nijak velká úroveň morálky ani vysokých ideálů. Zůstávají pouze obnažené touhy a zájmy. Už zde není prostor pro vznešené naděje a velkou vitálnost. Za těchto okolností se politika stává čím dál pokleslejší a vybízí k uspokojování tužeb; vláda se stává firmou vedenou politickými lídry coby řediteli; politická vláda se stává záležitostí uzavřených smluv a všechno lze posuzovat z hlediska finančních zájmů. Pro kdysi vzývané ideály ani ušlechtilé osobnosti minulosti už tu není místo.
Ťiang Čching dále píše: Stát je organickým, živým tělesem. Vyvíjí se v historickém čase. Stát je státem minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Dnešní rolí státu je přenést život z minulého státu do budoucnosti. Stát není výsledkem racionálního výběru nebo vůle lidu. Je výsledkem historické kontinuity a dědictví tradice. To organická přirozenost státu rozhoduje o otázkách legitimity. Politické autority musejí získat uznání odvozené z historie a kultury. Musejí navázat na kontinuitu předchozího života státu, pouze tehdy mohou získat legitimitu.
Pokud je vůle lidu považována za jediný zdroj legitimity, pak politika nemůže nikdy usilovat o uskutečnění dobra. Proto není problémem nastolení demokracie, ale otázka, jak změnit základní principy demokracie a znovu ustavit principy legitimity. Toto je nejzákladnější politický problém, kterému čelí lidstvo.
V praxi to znamená přisoudit nižší stupeň legitimitě odvozené z lidu, odebrat jí status jediného zdroje legitimity a ustavit nový model politiky, v němž několik druhů legitimity působí současně vedle sebe v rovnováze.
Tolik čínský autor Ťiang Čching.
Při četbě knihy mně maně napadlo – jak je možné, že současný čínský myslitel pro budoucí sociopolitické uspořádání své vlasti může používat něco tak starého, „ztrouchnivělého“ jako je konfuciánské učení? Proč se hrabe na starém čínském smetišti, neperspektivního filosofického haraburdí a vytáhne Konfucia? Nepochybně proto, že v Číně po dlouhá staletí nežili Židé a zednáři, jako tomu bylo v Evropě. V Číně nebyli židovští intelektuálové a zednáři, nebyl zde nikdo takový, až do časů marxisticko-bolševické indoktrinace, kdo by čínskou historii a kulturu prohnal historicko-kritickou analýzou a zbavil tak masy čínského lidu jejich tajemné poezie pohanského náboženství; duchovním představitelům Číny a čínským moudrým filosofům se po celá staletí nikdo beztrestně nesmál a nepoukazoval na neviditelnost jejich božstev, tudíž že nejsou. To je ten důvod proč nad Čínou vychází konfuciánské učení jako slunce na východě.
Mgr. Ladislav Malý, www.narodnikonzervativci.wz.cz