Od vzniku Tel Avivu v roce 1948 se hodně mluví a píše o „Velkém Izraeli“ – představě, že konečným cílem sionismu je násilná anexe a etnické vyčištění rozsáhlých území arabských zemí pro židovské osídlení na základě biblických tvrzení, že toto území bylo Židům zaslíbeno Bohem. Média tento koncept obvykle odmítají jako antisemitskou konspirační teorii nebo nanejvýš jako okrajovou fantazii hrstky Izraelců.
Ve skutečnosti, jak v roce 2009 přiznal deník The Guardian, myšlenka Velkého Izraele již dlouho oslovuje „náboženské i sekulární pravicové nacionalisty“ v Tel Avivu. Jejich společným cílem je „[snaha] naplnit božská přikázání o ‚počátku vykoupení‘ a také vytvořit ‚fakta na zemi‘, která by posílila bezpečnost Izraele“. Výstup uznal, že tato motivace je klíčovou současnou hybnou silou hlavního proudu izraelské politiky, která „fakticky udělala z Palestinců cizince na jejich vlastní půdě“.
The Nation označil snahu o vytvoření Velkého Izraele za „hlavní ideologický cíl“ strany Likud Benjamina Netanjahua, která v posledních desetiletích dominuje izraelské politice. V červenci 2018 přijal Izrael zákon o „národním státě židovského národa“. Ten zakotvuje „rozvoj židovského osídlení jako národní hodnotu“. Stát je přitom ze zákona povinen „podporovat a propagovat“ „zakládání a upevňování“ osad na nelegálně okupovaném území.
To vychází z „výlučného a nezadatelného práva“ židovského národa na území vzdálené od současného Izraele až po Saúdskou Arábii. Používají se také starozákonní termíny jako „Judea a Samaří“. Je pozoruhodné, že tento text v oficiálním českém překladu legislativy chybí. Izraelští šéfové možná tehdy nechtěli dávat své iredentistické, osadnické koloniální ambice tak okatě najevo. Přesuneme-li se však do současnosti, sionisté na všech úrovních se zcela bez ostychu hlásí ke svým velkolepým expanzivním plánům na Blízkém východě.
Pád syrské vlády vyvolal otázky, obavy a nejistotu na místní i mezinárodní úrovni. Může země v současné podobě přežít? Budou Západem podporovaní „bývalí“ ultraextremisté schopni vést vládu? Může být ohrožena Osa odporu vedená Íránem, která v letech 2023 a 2024 způsobila vážné škody Izraeli a jeho západním spojencům? Seznam by mohl pokračovat. Jedno je však jisté – Izrael se snaží na chaosu bohatě vydělat, a pokud se mu to podaří, výsledky budou revoluční.
Obranná pozice
Dne 8. prosince pronesl triumfující Benjamin Netanjahu v elegantním obleku veřejný projev z pozorovacího stanoviště izraelských obranných sil na nelegálně okupovaných Golanských výšinách. Připsal si osobní zásluhy za svržení Bašára Asada a uvítal „historický den“ pro region, který nabízí „velkou příležitost“. Izraelský vůdce se pochlubil, že „rázná akce Izraele proti Hizballáhu a Íránu“ „spustila řetězovou reakci“ převratů, která nejeví známky oslabení. Přesto varoval před „významnými nebezpečími“.
Jedním z těchto nebezpečí, prohlásil Netanjahu, je „zhroucení dohody o oddělení sil z roku 1974“. Tuto do značné míry zapomenutou dohodu podepsaly Damašek a Tel Aviv po jomkipurské válce v roce 1973. Obě strany se dohodly, že ze společné hranice na Golanských výšinách nebudou proti sobě vést žádné nepřátelské vojenské operace. Možná je překvapivé, že byla po 50 let úzkostlivě dodržována. Nyní však Asadův pád vyvolal stažení syrské armády z oblasti a na oplátku se tam přesouvají IDF.
Netanjahu oznámil, že IDF dostaly rozkaz proniknout hluboko do demilitarizované zóny vytvořené dohodou, která je právně i historicky syrským územím. Tvrdil, že se jedná pouze o „dočasné obranné postavení, dokud nebude nalezeno vhodné uspořádání“. Od té doby je však stále jednoznačnější, že pro Izrael Asadův odchod znamená nejen roztrhání dlouholetých diplomatických dohod, ale i celé mapy Blízkého východu, jak ji známe.
IDF se prozatím podařilo dobýt strategicky neocenitelnou horu Hermon, nejvyšší horu Sýrie, z níž je vidět Damašek vzdálený pouhých 40 kilometrů. Současně stovky izraelských náletů zničily zbytky syrské vojenské infrastruktury, takže země je zcela bezbranná proti jakýmkoli leteckým, pozemním i námořním útokům. Je připravena půda pro velkou eskalaci a pokus Izraele o pohlcení dalšího území.
Kdo nebo co by je mohlo zastavit?
Netanjahu 10. prosince při výpovědi ve svém dlouhotrvajícím procesu s korupčníky využil příležitosti a důrazně naznačil Asadovu porážku, která předznamenává významné přetvoření regionu. „Stalo se zde něco tektonického, zemětřesení, které se nestalo za posledních 100 let od Sykesovy-Picotovy dohody,“ řekl izraelský vůdce s odkazem na smlouvu z roku 1916, na jejímž základě si Británie a Francie rozparcelovaly Osmanskou říši a vytvořily tak řadu nových států na Blízkém východě.
Ironií osudu je, že zničení Sykes-Picotovy dohody, která rozdělila Blízký východ na umělé hranice pod koloniální nadvládou Západu, se pravidelně objevovalo v propagandě ISIS. Skupina používala tuto dohodu jako symbol útlaku Západu vůči islámu a její zánik prezentovala jako náboženskou povinnost. S osobnostmi spojenými s ISIS, které se ujaly vedení v Damašku, by nyní mohlo dojít k naplnění této vize, což by nepochybně posloužilo zájmům Izraele a odpovídalo Netanjahuovým dlouhodobým ambicím.
„Obývací prostor“
Izraelská média prošla výraznou změnou tónu. Historicky zpravodajské kanály a novináři v Izraeli rámovali akce státu – od operací proti sousedním zemím až po rozšiřování osad a konfiskaci půdy – v termínech „bezpečnost“ a „obrana“, a to i tehdy, když tyto akce čelily kritice. Ve dnech, které předcházely invazi Tel Avivu do Libanonu 1. října 2024, zveřejnil deník The Jerusalem Post nápadně upřímnou vysvětlující příručku pro své čtenáře, v níž se ptal: „Je Libanon součástí zaslíbeného území Izraele?“.
The Post se opřel o brooklynského rabína, který „laskavě“ podrobně vysvětlil, že na základě mnoha pasáží židovského Písma „Libanon leží v hranicích Izraele“, a Židé jsou proto „povinni a mají příkaz jej dobýt“. Článek byl následně po masové odezvě a odsouzení smazán. Poučení z tohoto debaklu si však v některých kruzích zjevně nevzali.
Dne 4. prosince – čtyři dny před pádem syrské vlády – zveřejnil deník The Times of Israel článek o tom, jak „explodující izraelská populace“ naléhavě potřebuje „Lebensraum“, což je notoricky známý německý pojem znamenající „obytný prostor“, obvykle spojovaný s nacisty. V článku se uvádí, že počet obyvatel Izraele by měl do roku 2048 vzrůst na 15,2 milionu. Území Tel Avivu bylo třeba rychle rozšířit – možná ne na velikost Ruska, ale rozhodně výrazně.
Tato extremistická rétorika byla podobně z webu vyčištěna kvůli širokému pobouření a posměchu veřejnosti. Přesto se od pádu Asadovy vlády v izraelských médiích znovu objevilo slovní spojení „Velký Izrael“ a o myšlence anexe území sousedních zemí se otevřeně diskutovalo v izraelském televizním primetime. Geopolitická analytička a zakladatelka The Cradle Sharmine Narwaniová pro MintPress News uvedla, že zjevnost těchto diskusí je svým způsobem vítaná, neboť obnažuje extrémní ambice Izraele. Varuje však, že pokusy o rozšíření izraelských hranic by se mohly katastrofálně vymstít.
Dobrou zprávou je, že Izrael zcela odhodil všechny své masky
Špatnou zprávou je, že bude všude usilovat o zábory půdy. Bude to však dělat oportunisticky a bez většího rozmyslu a strategického plánování. Která země kromě USA bude nakonec schopna Izrael veřejně podpořit? Tel Aviv se zahání do kouta, protože dominantní západní diskurz a právo EU stále vychází z lidských práv a „pravidel“. Umožnění těchto záborů půdy Izraeli potopí i globální řád vedený Západem.“
„Primární cíl”
Akademik David Miller souhlasí, že maska je jednou provždy sundána. Pro MintPress News říká: „Skutečnost, že CIA podporovaný režim v Damašku otevřeně říká, že pro Izrael nepředstavuje žádnou hrozbu, je další známkou toho, že změna režimu v Sýrii je plánovaným pokusem o zničení Osy odporu a nakonec o genocidu všech Palestinců.“ Navíc se domnívá, že ze spisů zakladatele sionismu Theodora Herzla je jasné, že zabrání libanonského a syrského území bylo od počátku plánem Izraele.
Miller dodává, že tento cíl se po desetiletí opakoval ve výrocích bezpočtu významných sionistů a „byl dokonce kodifikován a zveřejněn jako Jinonův plán“. Tento dnes málo známý mimořádný dokument byl zveřejněn v únoru 1982 v hebrejském časopise Kivunim pod názvem „Strategie pro Izrael v 80. letech“. Jeho název je odvozen od jména autora Odeda Yinona, bývalého úředníka izraelského ministerstva zahraničí a poradce izraelského vůdce Ariela Šarona.
Některé zdroje tvrdí, že Yinonův plán poskytl plán pro budoucí významné události na Blízkém východě, jako byla americká invaze do Iráku v roce 2003, syrský konflikt a vznik ISIS. I když by bylo přehnané tvrdit, že plán tyto události výslovně předpověděl, jeho návrhy přesně odrážejí vývoj, který se v regionu později odehrál.
Plán například upozorňoval na možnost, že v Sýrii vypuknou „vnitřní problémy“ mezi „sunnitskou většinou a šíitskou alavitskou vládnoucí menšinou“ – ta tvoří „pouhých 12 % obyvatelstva“ – až do rozsahu „občanské války“. Zatímco „silný vojenský režim“ Damašku byl považován za hrozivý, Yinon prohlásil „rozpad Sýrie na etnicky nebo nábožensky jedinečné oblasti“ a zničení její vojenské moci za „hlavní cíl Izraele“ na jeho východní frontě.
Plán předpokládal podobné výsledky i pro další země v blízkosti Izraele. Libanon měl být rozdělen na „pět provincií“ podle náboženského a etnického klíče, přičemž rozdělení „[poslouží] jako precedens pro celý arabský svět“. Yinon napsal: „Tento stav bude zárukou míru a bezpečnosti v oblasti v dlouhodobém horizontu a tento cíl je již dnes na dosah“. O čtyři měsíce později Izrael napadl Bejrút a cestou prováděl etnické čistky, masakry a krádeže půdy.
Jakmile byli bezprostřední sousedé Izraele neutralizováni, dostal se do hledáčku Irák. Bagdád, „bohatý na ropu“ a zároveň „vnitřně rozpolcený“ mezi sunnitským a šíitským obyvatelstvem, byl „zaručeně kandidátem na izraelské cíle“. Jeho zničení pro nás bylo „ještě důležitější než zničení Sýrie“ vzhledem k jeho „moci“ a síle ve srovnání s ostatními regionálními protivníky. Yinon doufal, že tehdy probíhající íránsko-irácká válka „roztrhá Irák na kusy a způsobí jeho pád“, čímž zabrání Bagdádu „[zorganizovat] boj na široké frontě proti nám“:
Je možné, že současná íránsko-irácká konfrontace tuto polarizaci ještě prohloubí.“ „Každý druh meziarabské konfrontace nám krátkodobě pomůže a zkrátí cestu k důležitějšímu cíli, kterým je rozbití Iráku na denominace jako v Sýrii a v Libanonu.
„Přípustný přístup“
Yinon rovněž považoval za „politickou prioritu“ znovuzískání kontroly nad Sinajským poloostrovem, o který Izrael od svého vzniku bojoval se svými arabskými sousedy, než se v rámci dohod z Camp Davidu z března 1979 vzdal všech nároků na tuto oblast ve prospěch Egypta. Tyto mírové dohody přiklepl a těšil se, že Káhira „[poskytne] Izraeli záminku [zvýraznění doplněno], aby Sinaj získal zpět do našich rukou“ kvůli jeho obrovské „strategické, ekonomické a energetické“ hodnotě:
Hospodářská situace v Egyptě, povaha režimu a jeho panarabská politika přinesou po dubnu 1982 situaci, kdy bude Izrael nucen jednat přímo či nepřímo, aby získal zpět kontrolu nad Sinají… na dlouhou dobu. Egypt nepředstavuje vzhledem ke svým vnitřním konfliktům vojenskostrategický problém a mohl by být zahnán zpět do situace po válce v roce 1967 nejpozději do jednoho dne.“
Nyní jsme již dávno za dubnem 1982. V mezidobí po sobě jdoucí izraelské vlády požadovaly, aby Egypt umožnil IDF přemístit obyvatelstvo Gazy na Sinaj. Netanjahua tato vyhlídka obzvláště zaujala. Po 7. říjnu 2023 oficiální izraelská vláda a politické dokumenty sionistických think tanků otevřeně obhajují vyhnání Palestinců do sousední pouště. Bylo oznámeno, že izraelští představitelé požádali Spojené státy, aby vyvinuly nátlak na Káhiru a umožnily toto masové vysídlení.
Donald Trump od své inaugurace vyjádřil živý zájem o „[vyčištění] celé“ Gazy
To by si vyžádalo přesun Palestinců do Jordánska a Egypta. Navzdory odporu i jeho spojenců, všeobecnému odsouzení tohoto plánu jako groteskní etnické čistky a odmítnutí této myšlenky oběma cílovými zeměmi, nový prezident nejeví žádné známky ústupu.
Pro Izrael je přitažlivost této strategie samozřejmá. Kromě vyprázdnění Gazy od Palestinců za účelem osídlení by nucené vysídlení nesčetného množství lidí na Sinaj nevyhnutelně vyvolalo masový chaos a napětí, což by podle Yinonova vyjádření mohlo Tel Avivu poskytnout „záminku“ k vojenskému obsazení regionu po vzoru Západního břehu. Samozřejmě jen jako „dočasnou obrannou pozici, dokud se nenajde vhodné řešení“, jak řekl Netanjahu o bezostyšném vytvoření perspektivního předmostí IDF na hoře Hermon.
V prosinci 2024 Haaretz poznamenal, že Netanjahu „usiluje o odkaz jako vůdce, který rozšířil hranice Izraele“, a „chce být připomínán jako ten, kdo vytvořil Velký Izrael“. Současně viceprezidentka neokonzervativního Brookingsova institutu Suzanne Maloneyová pro Foreign Affairs napsala, že nastupující Trumpova administrativa „jistě zaujme shovívavý přístup k izraelským územním ambicím“. Koneckonců nedávný vývoj ukázal, že „maximalistický vojenský přístup přináší Izraeli velkolepé strategické dividendy spolu s vnitropolitickými výhodami“.
Musíme doufat, jak prorokovala Šarmine Narwaniová, že Netanjahuovy megalomanské sny o Velkém Izraeli jsou právě takové. Navzdory pochopitelnému masovému antiimperialistickému truchlení nad pádem Asadovy vlády čelí Tel Aviv plejádě neřešitelných vnitřních problémů. V rozporu s tvrzením o „explozi“ populace Tel Avivu desítky tisíc obyvatel běžně prchají kvůli pokračujícím útokům na Izrael. Současně se jeho ekonomika pravděpodobně natrvalo ocitla v útlumu a země je závislá na štědrosti Spojených států.
AUTOR: Kit Klarenberg, Výber, Preklad, Spracoval: CZ24.news, ZDROJ