Na začátku 60. let Stanley Plotkin pobýval na pediatrické stáži v Londýně (Anglie) v Nemocnici pro nemocné děti (nyní Great Ormond Street Hospital). V této době, jak Plotkin přiznal v soudním řízení v roce 2018, byly prováděny pokusy na sirotcích, mentálně postižených dětech a dětech matek, které byly ve vězení, za účelem vývoje vakcín.
Plotkin je americký lékař, který ve svém „důchodu“ pracuje jako konzultant pro čtyři velké výrobce vakcín, stejně jako pro biotechnologické firmy, neziskové organizace a vlády.
Podle Wikipedie je jeho kniha „Vakcíny“ standardní příručkou na toto téma. Je přezdíván „kmotrem vakcín„. Na otázku ohledně své přezdívky Plotkin odpověděl: „Myslím, že je to dvojsmyslné, protože Kmotr byl zločinec,“ říká. „Já bych se tak nenazýval, ale samozřejmě nemohu bránit ostatním.“
Během „pandemie“ covid-19 byl Plotkin požádán o radu ohledně doporučení pro použití mRNA a dalších vakcín
Roman Bystrianyk se v úterním článku věnoval tomu, jak medicína dělá z pacientů nedobrovolné účastníky experimentů, a to bez jejich vědomí.
„Lékařský establishment vás považuje za součást nekonečného experimentu, za pokusný objekt pro zkoušení celé řady léků a vakcín – aniž byste byli plně informováni o možných nebezpečích. Pravděpodobně věříte, že tyto produkty jsou pečlivě testovány, a věříte, že korporace a vlády by nikdy neriskovaly naše blaho. Historie však vypráví jiný příběh,“ napsal a poté vyjmenoval příklady lékařských experimentů, které byly prováděny na nevědomé veřejnosti.
V tomto článku upozorňujeme na jeden příklad, který Bystrianyk uvedl – vakcíny proti DTP – a který ukazuje, do jaké míry byly lékařské experimenty úmyslně a vědomě prováděny na obyvatelstvu. Celý Bystrianykův článek si můžete přečíst ZDE.
„Celostátní očkování proti DTP (záškrt, tetanus, černý kašel) začalo ve Spojených státech koncem 40. let a v Anglii v roce 1957. Velmi brzy se objevily náznaky problémů. Článek z roku 1946 pojednával o dvojčatech ve věku 10 měsíců, která 19. června 1945 zemřela po druhé injekci vakcíny proti záškrtu a černému kašli… Článek v časopise Paediatrics z roku 1948 pojednával o případech poškození mozku po použití vakcíny… Zpráva z roku 1980 spojovala použití vakcíny DTP se záchvaty,“ uvedl Bystrianyk.
„Zpráva IOM [Institute of Medicine] Národní akademie věd USA z roku 1985 informovala o problému nežádoucích účinků celobuněčné vakcíny proti pertusi. Panel odhadl, že ročně bylo podáno 17 994 600 dávek celobuněčné vakcíny. Výsledkem bylo 7 197 840 případů lehkých reakcí, 10 283 křečí, 164 případů encefalitidy a 58 případů chronického postižení, přičemž náklady šly do milionů. Panel rovněž odhadl, že celobuněčná DTP způsobila dvě až čtyři úmrtí ročně,“ dodal.
„V důsledku svých zjištění IOM doporučila přejít na acelulární verzi neboli DTaP… Doufala, že se tím počet reakcí výrazně sníží… Přesto se DPT bude stále používat po celém světě.“
Bystrianyk citoval výpověď Stanleyho Plotkina z roku 2018 u michiganského soudu, kde přiznal, že vakcíny DTP se používají v rozvojových zemích, například v Latinské Americe a Africe, přestože mezi těmi, kteří dostali vakcínu DPT, je desetkrát vyšší úmrtnost. (Více informací o soudním případu si můžete přečíst ZDE a ZDE.)
Ve stejném soudním případu Plotkin přiznal, že výzkumníci a vývojáři vakcín prováděli pokusy na dětech matek ve vězení, mentálně postižených a obyvatelích rozvojových zemí:
Otázka (Q): Využil jste někdy sirotky ke studiu experimentální vakcíny?
Odpověď (A): Ano.
Q Využil jste někdy mentálně postižené ke studiu experimentální vakcíny?
A Nevzpomínám si, že bych někdy prováděl studie na mentálně postižených jedincích. V té době, v 60. letech, to však nebyla neobvyklá praxe.
Q Takže říkáte – není mi jasná vaše odpověď. Omlouvám se. Využil jste někdy mentálně postižené ke studiu experimentální vakcíny?
A Říkám, že si nevzpomínám, že bych to konkrétně dělal, ale že v šedesátých letech to nebylo neobvyklé. A nepopírám, že jsem to možná udělal.
Q Vyjádřil jste se někdy, že je lepší provádět pokusy na těch, u nichž je méně pravděpodobné, že budou schopni přispět společnosti, například na dětech s postižením, než na dětech bez postižení nebo na dospělých bez postižení?
A Konkrétně si to nepamatuji, ale je to možné. A znovu opakuji, že v šedesátých letech to byla víceméně běžná praxe. Od té doby jsem změnil názor. Ale to už je dávno.
Q Předám vám to, co bylo označeno jako důkaz 43. Poznáváte tento dopis, který jste napsal redaktorovi? [Viz poznámka níže.]
A Ano.
Q Napsal jste tento dopis vy?
A Ano.
Q Je to jedna z věcí, které jste napsal: Otázka zní, zda máme nechat provádět pokusy na plně funkčních dospělých a na dětech, které jsou potenciálně přínosem pro společnost, nebo provádět počáteční studie na dětech a dospělých, kteří jsou lidmi co do formy, ale ne co do sociálního potenciálu?
A Ano.
Q Lze namítnout, že tato otázka implikuje nacistickou filozofii, ale já si nemyslím, že je obtížné odlišit nefunkční osoby od příslušníků etnických, rasových, ekonomických či jiných skupin.
A Mm-hmm.
Q Použil jste někdy děti matek ve vězení ke studiu experimentální vakcíny?
A Ano.
Q Použili jste někdy ke studiu experimentální vakcíny jedince, kteří byli pod koloniální nadvládou?
A Ano.
Q Udělali jste to v Belgickém Kongu?
A Ano.
Q Týkal se tento experiment téměř milionu lidí?
A No – no, dobře, ano.
Poznámka: Podle přepisu soudního jednání se „důkaz 43“ týká „The New England Journal of Medicine, Vol. 289, No. 11“. Článek z roku 1973 s názvem „Ethics of Human Experimentation (Cont.)“ byl zveřejněn v „Vol. 289“ časopisu v rubrice „Correspondence“, ale je za paywallem, takže jsme nebyli schopni definitivně potvrdit, že se jedná o zmiňovaný „dopis redakci“.
AUTOR: Rhoda Wilson, Preklad, spracoval: CZ24.news, ZDROJ
** súvisiace články