Největší český žijící expert na mezinárodní vztahy a geopolitiku prof. Oskar Krejčí na otázku zda v nějakém regionu bude válka, obvykle odpovídá: „Neptejte se zda bude válka, ale kdy vypukne. Dokud existují USA a a dokud vojensko-průmyslový komplex ovládá Bílý dům a federální kongres, je jisté, že války ve světě budou.“ Jako člen Delegace evropského parlamentu pro vztahy s Čínou jsem samozřejmě bedlivě sledoval volby na Taiwanu.
Výsledek voleb v podstatě odpovídá tamním předvolebním průzkumům. Prezidentské volby vyhrál dosavadní viceprezident Lai Ching-te, se 40% odevzdaných hlasů. Druhý skončil Hou Yu-ih z Kuomintangu s 33% odevzdaných hlasů. Ko Wen-je z nové Taiwanské lidové strany obdržel 26% hlasů. V parlamentních volbách však vládní Demokratická pokroková strana ztratila většinu v Zákonodárném juanu, jak je tamní parlament nazýván. Ze 113 poslaneckých křesel její kandidáti obsadí pouze 51 mandátů, což je oproti dosavadnímu stavu o 10 poslanců méně. Nejvíce poslanců získal opoziční Kuomintang, za nějž bude mandát vykonávat 52 poslanců. Zakladatelé Taiwanu si znatelně polepšili z dosavadních 38 mandátů. Taiwanská lidová strana získala 8 poslaneckých křesel a zvoleni byli i dva nezávislí poslanci, kteří jsou podle webu focustaiwan ideologicky spřízněni s Kuomintangem.
Po vyhlášení výsledků voleb jsem telefonoval Oskaru Krejčímu s otázkou: „Kdy bude válka?“. Odpověděl mi, že „hned to být nemusí, protože v novém parlamentu není dost hlasů pro vyhlášení nezávislosti.“ Současně varoval, že USA budou stále dělat v Taiwanské úžině problémy. Během telefonátu mi vysvětlil, že pokud by rozhodnutí o válce bylo pouze na obyvatelích souostroví a jejich nově zvolených politicích, a politicích kontinentální Číny, k válce by nutně dojít nemuselo. Na závěr telefonátu jsem se jej ptal, zda mohu zveřejnit jeho závěry. Aby mi ušetřil práci s přepisováním, zaslal mi text svého článku, který ještě před volbami k tomuto problému zveřejnil v časopisu Argument. Tímto si Vám jej dovoluji předložit k přečtení:
„Taiwan: volby a válka
Žádný kvalifikovaný odhad rizikových událostí pro rok 2024 nevynechává oblast Taiwanského průlivu. Právě tento region bývá pokládán za místo možných nejhrozivějších událostí: zónu vojenské konfrontace Číny se Spojenými státy a jejich spojenci. Tuto obecnou skutečnost doprovází fakt, že se na Taiwanu koncem příštího týden uskuteční všeobecné volby. Ty bývají – přinejmenším mediálně – spojovány s růstem napětí a hrozbami použití síly. Jako příčina bývá v západních médiích označována agresivita Pekingu, která souvisí s neochotou čínské vlády uznat „svébytnost“ Taiwanu. Přičemž tato „svébytnost“ je záměrně podávána v neurčité podobě: uznání principu jedné Číny je spojováno se spoluprací s představiteli Taiwanu, a to od koketování s diplomatickým uznáním po vojenskou spolupráci.
Armáda USA
Je tomu právě 45 let, kdy Čínská lidová republika a Spojené státy navázaly formální diplomatické styky. Zahraniční politiku USA vůči Číně ale stále charakterizuje rozporuplnost. Šanghajské komuniké podepsané roku 1972 americkým prezidentem Richardem Nixonem a čínským premiérem Čou En-lajem obsahuje mimo jiné větu „…americká strana prohlásila: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Taiwanské úžiny tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a Taiwan je součástí Číny“. Tehdy také přestala platit Smlouva o vzájemné obraně uzavřená v roce 1954 mezi USA a Taiwanem. Spojené státy sice přerušily diplomatické vztahy s Taiwanem, ale v roce 1979 přijaly speciální Zákon o vztahu k Taiwanu, který obsahuje závazek USA týkající se pomoci při obraně „vládních orgánů na Taiwanu“. Během prezidentství Baracka Obamy byly obnoveny dodávky amerických zbraní na Taiwan. Mluví se o tom, že počet vojenských instruktorů USA na ostrově bude zdvojnásoben.
Z tohoto pohledu spor kolem Taiwanské úžiny vypadá jako nedokončená čínská občanská válka. V této válce poražená strana, Kuomintang (Čínská národní strana; KTM), a zbytky její armády se stáhly na Taiwan a s pomocí USA pokračují v odboji. Kus pravdy na tom je, ovšem nikoliv celá pravda. Především původní vojenské vyhodnocení role Taiwanu ze strany Pentagonu dospělo k závěru, že strategický význam tohoto ostrova je malý. Během korejské války ale Spojené státy změnily názor a přesunuly do Taiwanské úžiny svoji 7. flotilu: začaly pokládat Taiwan za důležitou součást řetězce obkličujícího čínskou pevninu. Vzaly tak sice zbytky Čankajškovy armády pod svou ochranu, ale hlavně začlenily ostrov do své protipekingské a protimoskevské strategie. Udržování napětí kolem Taiwanského průlivu se stalo organickou součástí tichooceánské politiky USA – obdobně jako pěstování napětí na Korejském poloostrově.
Dnešní diskuse o možné válce mezi Čínou a Spojenými státy nejsou jen součástí mediálního folkloru. Jsou také předmětem odborných modelů v podobě válečných her, kterých se v USA účastní vojáci i politici. Právě před rokem takovou hru o válce Číny a USA o Taiwan zorganizoval republikánský poslanec z Wisconsinu Mike Gallagher – jeden z nejaktivnějších jestřábů protičínské politiky v USA. Východisko takových her představuje následující mapa převzatá ze studie, nazvané poněkud eufemisticky Obranná infrastruktura USA v Indo-Pacifiku, kterou loni v červnu připravila Výzkumná služba Kongresu USA. Tato mapa (obr. 1) ukazuje oblast odpovědnosti INDOPACOM – Indo-pacifického velitelství USA (cca 260 milionů km2, 375 tisíc amerických vojáků). Je z ní zřejmé, že všechny dlouho budované vojenské základny USA v této oblasti jsou v dosahu čínských raket středního doletu. To platí i o těch páteřních, rozložených na ostrovech Okinawa, Guam a Diego Garcia.
Mapa naznačuje, že hranice případného konfliktu v dané oblasti jsou mnohem neurčitější než při ozbrojeném konfliktu v Evropě. Neukazuje ale všechny aspekty možné vojenské konfrontace. Především, že v dosahu čínských raket středního doletu jsou mnohé americké spojovací a zpravodajské družice, nemluvě o roli čínského letectva a námořnictva. Navíc mapa skrývá problém většiny amerických válečných her tohoto typu: předpoklad, že válka mezi Čínou a USA by se odehrávala mimo území Spojených států. To však při kvalitě čínských mezikontinentálních raket rozhodně nelze zaručit. Jen pro ilustraci: Čína v právě uplynulém roce úspěšně vyslala do vesmíru 66 raket (Arianespace spolupracující s Evropskou kosmickou agenturou vyslala 3 rakety, Indie 8, Rusko 19, USA 111) a přibližně 200 družic.
Pevnina a ostrov
Vztahy Pekingu a Tchaj-peje procházejí od devadesátých let dvojjedinou proměnnou. Ta je do značné míry spojena s nástupem nové generace politiků, kteří se narodili na Taiwanu až po Čankajškově útěku z pevniny. Kuomintang, který uvádí jako datum svého vzniku rok 1919, postupně odcházel od protifašistické politiky, zdůrazňuje odkaz Sunjatsena, což mimo jiné znamená, že si zároveň zachoval představu jedné Číny. Proměny KTM umožnily přijetí „konsensu 1992“ – neformální dohody mezi představiteli pevniny a ostrova o tom, že existuje pouze jedna Čína, přičemž otázka politického režimu zůstává otevřená. Došlo dokonce k setkání nejvyšších představitelů Komunistické strany Číny a KTM. V současné době má KTM přibližně 371 tisíc členů.
Podnikatelé z Taiwanu využili příležitosti, kterou nabídly sankce Západu vůči Číně po údajném masakru na náměstí Brány nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. Graf (obr. 2) ukazuje vývoj obchodu Taiwanu s okolním světem jen v posledních dvou dekádách. Byl převzat ze studie Spoléhání se na staré nepřátele, kterou zveřejnila loni v červnu ve Washingtonu sídlící Atlantická rada. Je z něho zřejmé, že obchod s pevninskou částí Číny a Hongkongem je pro ostrov nenahraditelný. Ekonomika se tak stává motorem sbližování a případné budoucí opětovné integrace pevniny a ostrova. Na druhé straně ale příklad západní politiky vůči Rusku ukazuje, že geopolitické a ideologické předsudky mohou dostat přednost před ekonomickými zájmy. A mohou vést k sankcím, které silně poškodí stát, jenž sankce vyhlašuje.
Vstup generace Číňanů narozených na Taiwanu až po útěku Čankajška na ostrov do vrcholové politiky je spojen i s nástupem skupin, které mají jinou orientaci než Kuomintang. Nejvýznamnější je Demokratická pokroková strana (DPS), jež vznikla v roce 1986 jako antikomunistická opozice vůči vládnoucímu Kuomintangu a jeho bílému teroru; v současné době má téměř 240 tisíc členů. Jedná se o středolevou stranu se všemi aktuálními prozápadními rozměry – od „sociálního liberalismu“ přes „taiwanský nacionalismus“ po manifestovanou podporu LBGT+ komunity; DPS také tvoří jádro Pan-zelené kolice. A tak v době, kdy Komunistická strana Číny prosazuje politiku národního obrození a zdůrazňuje historickou kontinuitu, část politické vrstvy mladší generace na Taiwanu se shlédla v hodnotovém chaosu amerického liberalismu a odtrhává se od čínských dějin. To je proces důvěrně známý i ze středovýchodní Evropy. Právě tato amerikanizace politické kultury na Taiwanu tvoří základ koketování některých tamních politiků se separatismem.
Čínská lidová republika na tyto posuny zareagovala. V roce 2005 čínský parlament přijal Zákon proti odtržení, podle kterého „stát použije nemírové prostředky a další nezbytná opatření k ochraně suverenity Číny a územní celistvosti“ v případě, že by síly usilující pod jakoukoliv hlavičkou o odtržení Taiwanu mohly uspět, nebo kdyby došlo k závažným incidentům způsobujícím odloučení Taiwanu od Číny či kdyby možnosti mírového sloučení měly být zcela vyčerpány (čl. 8).
Prezidentské volby
Zápas o prezidentské křeslo na Taiwanu proběhne příští týden na základě principu prosté většiny – vyhrává ten, kdo získá nejvíce hlasů, i když to nebude nadpoloviční většina; další volební kolo se nekoná. Ve hře jsou tři kandidáti. Především je to současný viceprezident Lai Ching-te, který je v čele Demokratické pokrokové strany.Studoval medicínu na Taiwanu i na Harvardově univerzitě. Koketuje se separatismem, po jeho případném vítězství nelze vyloučit zhoršení vztahů s pevninou. Hou Yu-ih je kandidátem Kuomintangu. Hou vstoupil do této strany ještě za života Čankajška, ovšem v letech 2002 až 2013 byl členem DPS. Vystudoval policejní školu na Taiwanu a této profesi se dlouhodobě úspěšně věnoval. Hu se hlásí k politice jedné Číny, je obhájcem „Konsensu 1992“. Ko Wen-je je zakladatelem a předsedou Taiwanské lidové strany (TPP), která vznikla v toce 2019 a v současné době má přibližně 12 tisíc členů. Lékařské vzdělání získal na Taiwanu, ale také na Minnesotské univerzitě; spolupracoval s lékaři i z pevninské Číny. Hlásá obdobně jako DPS „sociální liberalismus“, nacionalismus ovšem definuje jako „občanský“ a volá po „fiskálním konzervatismu“.
V posledních dvojích prezidentských volbách, konkrétně v roce 2016 a 2020, zvítězila Cchaj Jing-wen z DPS; ta, vzhledem k zákonnému limitu dvou období, letos nemůže kandidovat. K pozoruhodnostem voleb v roce 2020 patří, že v průzkumech se kandidátka DPS dostala na první místo, až když se v Hongkongu rozběhly plnou silou manifestace – čímž zřejmě pro některé voliče na Taiwanu zpochybnily princip „jedna země, dva systémy“, a tedy i konsensus 1992. Pro letošní volby výzkumy volebních preferencí ukazují u kandidáta KTM pokles přízně od počátku loňského roku z prvního až na třetí místo v květnu. Od srpna však vykazují růst preferencí kandidáta KTM na aktuální pozici na druhém místě – při poklesu přízně stále vedoucího kandidáta DPS. Výzkum ETtodayz konce prosince přisoudil kandidátovi DPS 35,4 %, kandidátovi KTM 33,4 % a kandidátovi TPP 22,1 % hlasů.
Postskriptum
Problémem i pro tento rok bude rozporuplnost politiky Západu, který sice uznává princip jedné Číny, ale provádí politiku dvou Čín. To platí i pro pseudohrdinství představitelů českého parlamentu a některých dalších politiků, kteří před médii manifestují osobní odvahu tam, kde jim nehrozí žádné nebezpečí – to vše bez ohledu na zájmy republiky, ale i Evropské unie. Ovšem skutečným problémem je politika anglosaských velmocí. Ta se na první pohled zhlédla v politice jedné Číny, ale bez komunistů. Jenže tak prosté to není. Barevné revoluce a převraty směřují k přijetí amerických hodnot, a k zahraniční politice pod dohledem z Washingtonu – což je víc než požadavek „bez komunistů“.
Co by se stalo, kdy se do mezičínských sporů nikdo z venku nepletl? Zatím se příliš mnoho západních politiků chová podle zásady „Je dobré, když tam, kde nevládnu, panuje alespoň nejistota a chaos“. Válka, o které se v souvislosti s napětím kolem Taiwanské úžiny hovoří, hrozí zcela zbytečně. Je to uměle vyostřovaný konflikt kvůli strategickým záměrům, které s Taiwanem souvisejí jen okrajově. Rok 2024 rozhodně nebude klidný.“, napsal ještě před taiwanskými volbami prof. Krejčí, který napsal knihu Geopolitika Číny vydanou v roce 2021 nakladatelstvím Professional Publishing.
MUDr. Ivan David, český europoslanec