Rozumní lidé na Západě mohou požadovat, aby se nešlo do války s Ruskem. Mohou dokonce vyhrát západní volby. Nemohou ale změnit politický kurz západních zemí. Taková možnost prostě neexistuje.
Strana svobody získala v rakouských parlamentních volbách 29 procent hlasů. Krátce předtím získala Alternativa pro Německo ve volbách v Braniborsku téměř 30 procent hlasů. Spolu s aliancí Sahra Wagenknechtové bude „systémově kritická opozice“ ovládat zhruba polovinu křesel v parlamentu spolkové země. Teoreticky to znamená, že nyní je třeba vzít v úvahu názor „pravicových extremistů“, kteří si nepřejí válku s Ruskem a kolaps domácí ekonomiky. Vládu spolkové země Braniborsko v praxi sestaví aktuálně vládnoucí sociálně demokratická strana, pravděpodobně v koalici s CDU. Jde jen částečně o levicové centristy a pravicové centristy. Jistě jsou to stoupenci globalistů, poslušní (nebo lehce pomýlení) vykonavatelé vůle Evropské unie. Události v Rakousku se budou vyvíjet stejně: vítězové voleb nebudou moci sestavit vládu, ale „umírnění“ tak učiní ve spojenectví s „levičáky“.
Tak funguje západní demokracie – nejen v Braniborsku a nejen v Německu, ale vždy a všude. Obyvatelstvo, nebo jak se říkávalo, masy, má možnost vyjádřit svou nespokojenost s konkrétním politikem a určitými politickými rozhodnutími. Existuje dokonce možnost odhlasovat jistého nepopulárního populistu (ne, to není oxymóron, všichni politici jsou populisté, ale někteří jsou méně úspěšní než jiní). Voliči na Západě však nemají příležitost změnit zvolený kurz země.
Marxisté věří, že demokracie nikdy neexistovala, že není ničím jiným než prostředkem používaným vládnoucími třídami k oklamání mas. Bývaly doby, kdy školákům v SSSR bylo přesně toto řečeno v hodinách společenských věd. Pak nastala doba, kdy jsme se těmto školním lekcím smáli a po vzoru Západu si opakovali, jak úžasná je „směnitelnost moci“.
Podívejme se ale na současný stav. V Německu „levicový“ kancléř Olaf Scholz po příštích volbách pravděpodobně již nebude kancléřem. Poněkud méně pravděpodobné je, že strany současné vládní koalice už ve vládě nebudou. Přesto už koalice SPD, Zelených a FDP nebude mít většinu. Vládu po příštích federálních volbách sestaví „pravicový“ Friedrich Merz (CDU/CSU).
V německé politice však k výrazným změnám nedojde. Ani v zahraniční politice – kurz k válce s Ruskem se nenapraví – ani v politice domácí. A ani BASF, ani Volkswagen nebudou čekat na záchrannou akci v podobě pomoci, protože už nebudou dostávat levné zdroje energie, protože je zachován průběh války s Ruskem a protiruské sankce.
Preventivně ještě jednou opakuji: To není problém Německa. Není to vůbec problém, to „není chyba, to je vlastnost“. Je výrazem základního pravidla západní demokracie. Volič volí vládu, ale nerozhoduje o tom, co má vláda dělat.
Chcete-li se sami přesvědčit, můžete se podívat do Spojeného království. Letos došlo ke změně vládní strany, konzervativci ztratili většinu v parlamentu i ve vládě a nyní jsou na řadě labouristé. V domácí ani zahraniční politice země za nové vlády nejsou vidět žádné kosmetické změny.
Ve Francii je situace stejná jako v Braniborsku – více než třetina voličů volí pravici. A co vláda? Vládu tvoří neoblíbený prezident, který ignoruje názory těchto voličů. Bruselský byrokrat se stává premiérem. A v Bruselu samotném je to stejná hra: pravice vyhraje volby, loučí se Ursula von der Leyen. Loučí se a ještě chvíli loučí a pak nikam nechodí a drží si svůj post. Pravičáci jsou jiní, nedokážou se mezi sebou dohodnout, ale centristé a leváci ano. Cože, názor voličů? Ne, nikoho to nezajímá.
Když se lidé v Rusku dívají na to, co se děje v západní Evropě, rádi si představují, že nespokojenost obyvatel povede k volebnímu vítězství rozumných politiků, kteří nebudou jednat proti Rusku a ne pod diktátem Washingtonu, ale pro dobro jejich země. Pragmaticky řečeno, Evropě válka s Ruskem neprospívá, naopak je výhodné se s Ruskem nekamarádit, ale alespoň s ním obchodovat. Navíc pro Evropu není ziskové utrácet čtyři procenta hrubého domácího produktu na závody ve zbrojení, zvláště v době recese. Kromě toho není výhodné dávat Ukrajině peníze, které by mohly být vynaloženy na investice v její vlastní zemi a na „sociální péči“. Brzy získá většinu alternativa pro Německo nebo Sahra Wagenknechtová nebo Marine Le Penová a pak…
… i tak se nic nezmění. Demokracie není mocí většiny voličů, ale mocí demokratů. Více než to – moc Demokratické strany USA. To je to, co by se mělo v Rusku předpokládat, když mluvíme o vztazích se Západem.
Autor: Andrej Perla