Poptávku po oslabujícím dolaru lze zajistit snad jen silovým donucením
Je těžké říci, kdo a kdy poprvé vnesl do informačního prostoru termín „Dohoda z Mar-a-Lago“. Zdá se, že se to stalo na přelomu let 2024 a 2025. Dnes se tento termín objevuje v amerických médiích. Ale málokdo, nejen mimo USA, ale i samotných Američanů, chápe, co se za tímto termínem skrývá. Žádná dohoda pod názvem „Mar-a-Lago“ v tuto chvíli neexistuje.
Za tímto názvem se skrývají pouze některé představy amerického prezidenta a některých lidí z jeho okolí o tom, jak by měly být uspořádány vztahy USA s jinými zeměmi v měnově-finanční, investiční a obchodní oblasti. Až bude mít vedení USA jasnou představu o tom, jak by tyto vztahy měly vypadat, pokusí se tuto představu vtělit do dohod s jinými státy. Pokud možno do dvoustranných dohod, protože Trump opakovaně prohlašoval, že není příznivcem mnohostranných smluv. Je přesvědčen, že dvoustranná jednání vždy dávají Spojeným státům více možností „dotlačit“ své partnery či konkurenty.
Základem pro diskuse a přípravu konkrétních rozhodnutí v administrativě prezidenta USA na téma „Dohoda z Mar-a-Lago“ se stal dokument s názvem A User’s Guide to Restructuring the Global Trading System („Uživatelská příručka pro restrukturalizaci globálního obchodního systému“). Tento dokument spatřil světlo světa týden poté, co bylo oznámeno Trumpovo vítězství v prezidentských volbách. Autorem čtyřicetistránkového dokumentu je Stephen Miran, který se stal předsedou Rady ekonomických poradců při prezidentovi USA. Dá se říci, že je hlavním Trumpovým poradcem pro ekonomické otázky. „Dohoda z Mar-a-Lago“ je neoficiálním názvem zmíněného dokumentu. A co je Mar-a-Lago? Je to název soukromého klubu Donalda Trumpa v Palm Beach na Floridě. Podle jedné z verzí byla koncepce dokumentu projednávána právě v tomto klubu za účasti Trumpa. Lze říci, že současný prezident je v určitém smyslu spoluautorem dokumentu.
Obecný cíl dokumentu lze vyjádřit známou zkratkou každému Američanovi „MAGA“ (Make America Great Again): „Udělejme Ameriku opět velkou“. Vysvětluje se, jak lze a je třeba udělat Ameriku velkou v ekonomickém smyslu. Protože, jak se v dokumentu upřímně přiznává, postavení USA v globální ekonomice v tomto století výrazně oslabilo. Tyto negativní trendy je třeba urychleně zastavit.
Hlavní návrhy „Dohody z Mar-a-Lago“ pro ekonomické obrození Ameriky lze shrnout následovně:
- učinit obchod USA s jinými zeměmi „spravedlivějším“ prostřednictvím vyrovnání nynějších nerovnováh (především za použití dovozních cel);
- provést restrukturalizaci dluhového břemene USA a snížit náklady na půjčky;
- vytvořit v USA suverénní fond bohatství (po vzoru fondů existujících v desítkách zemí světa);
- přinutit spojence USA v NATO nést větší část nákladů na bezpečnost;
- oslabit dolar s cílem zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost amerického byznysu.
V dokumentu jsou zároveň určité „konstanty“, které za žádných okolností nesmí být obětovány uvedeným cílům. Například národní bezpečnost, národní suverenita či status dolaru USA jako světové měny.
„Dohoda z Mar-a-Lago“ už má mnoho kritiků. V navrhovaném programu ekonomického obrození Ameriky vidí mnoho rozporů. Téměř všichni upozorňují na rozpor mezi myšlenkou oslabování dolaru USA, kterou opakovaně prezentoval 47. prezident USA, a jeho vlastními prohlášeními, že americký dolar musí zůstat světovou měnou. Trump dokonce prohlásil, že země, které se pokusí vytvořit alternativu k dolaru USA jako světové měně (šlo o projekt vytvoření nové měny BRICS), budou tvrdě potrestány 100% dovozními cly.
Dolar za 47. prezidenta USA skutečně oslabuje. Proces oslabování začal doslova od dne inaugurace Trumpa 20. ledna, kdy nový pán Bílého domu učinil senzační prohlášení. Především, že projekt digitálního dolaru, který prosazovali Joe Biden a šéf Fedu Jerome Powell, se ruší. Současně se všemožně podporuje těžba a používání soukromých digitálních měn (kryptoměn), především bitcoinu. A ty mohou být mnohem vážnějšími konkurenty dolaru USA než čínský jüan nebo nějaká měna BRICS (která zatím neexistuje, ale které se Trump už předem bojí).
Ještě vážnějším faktorem oslabování dolaru se stala hlasitá prohlášení a následná rozhodnutí o zavedení extrémních dovozních cel na zboží téměř všech zemí světa. Investoři (jak američtí, tak zahraniční) zneklidněli. Začal odliv kapitálu z USA. O oslabování dolaru svědčí také růst výnosnosti amerických státních dluhopisů (výnos těchto dluhopisů je nepřímo úměrný důvěře investorů k americké měně).
Všichni pečlivě sledují dolarový index, který představuje poměr dolaru USA ke koši šesti zahraničních měn. Zde jsou měny koše s přiřazenými váhami (%): euro — 57,6; japonský jen — 13,6; britská libra — 11,9; kanadský dolar — 9,1; švédská koruna — 4,2; švýcarský frank — 3,6. Za prvních 100 dní druhého prezidentského období Donalda Trumpa klesl dolarový index o 9,5 %.
Trump zahájil celní válku prakticky se zbytkem světa. To může zasáhnout nejen ekonomiky obchodních partnerů USA, ale především samotnou americkou ekonomiku. O tom už několik měsíců hovoří mnozí američtí ekonomové a podnikatelé. Například JPMorgan odhadoval pravděpodobnost recese v USA na 60 procent poté, co Trump 2. dubna zavedl vysoká cla. A 5. června podnikatel Elon Musk, včerejší Trumpův spojenec, na síti X* prohlásil: „Trumpova cla vyvolají recesi v druhé polovině letošního roku“. Pokud recese nastane, dolar USA může ještě více oslabit.
Vážní američtí finanční experti jsou v panice: skutečně si Trump a jeho tým neuvědomují, že další oslabování dolaru (který už byl dost slabý v době nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu) hrozí tím, že se kdykoli může přelít do fáze nekontrolovatelného pádu? A tím pádem se může celá konstrukce ekonomické, politické a vojenské moci USA zhroutit během okamžiku. Podobně jako se 11. září 2001 zřítily věže Světového obchodního centra v New Yorku.
Téměř všichni kritici „Dohody z Mar-a-Lago“ říkají, že tento dokument navrhuje honit několik zajíců najednou. Přičemž někteří zajíci běží v různých směrech. Například takový zajíc, jako je „snížení dluhového zatížení americké ekonomiky“. „Dohoda z Mar-a-Lago“ navrhuje měkkou restrukturalizaci státního dluhu USA prostřednictvím přechodu z krátkodobých a střednědobých státních cenných papírů na státní obligace se splatností 100 let. Někteří uvěřili, že díky takovým papírům může Amerika ještě celé století žít na dluh a přitom zůstat „veliká“. Jenže takový zajíc, jako „oslabování dolaru“, vyžaduje zvyšování výnosů státních cenných papírů. A tedy náklady na obsluhu dluhu budou spotřebovávat stále větší část federálního rozpočtu. Žádné století odkladu Amerika mít nebude. Úroky v americkém federálním rozpočtu už dosáhly jednoho bilionu dolarů a překročily výdaje na obranu.
Seriózní analýza „Dohody z Mar-a-Lago“ vede k závěru, který lze vyjádřit ruským příslovím: „Kam se hneš, tam klín“. Všude samé antinomie (protiklady, které nelze logicky překonat). Zastavím se u nejhlavnější antinomie (podle mého názoru). Jde o dva zajíce běžící opačnými směry: zajíc jménem „oslabování dolaru“ a zajíc jménem „udržení dolaru USA jako světové měny“. O pravděpodobnosti a dokonce nevyhnutelnosti toho, že se Amerika může ocitnout v takovém rozkolu, už na počátku 60. let psal americký ekonom Robert Triffin (1911–1993). Tehdy se Amerika poprvé po druhé světové válce setkala s deficitem obchodní bilance. Administrativa tehdejšího prezidenta Johna Kennedyho to považovala za „náhodu“. Ale Triffin řekl, že je to nevyhnutelnost, ze které lze uniknout jen vzdáním se statutu dolaru USA jako světové měny. Tedy toho, co mnozí považovali za základ americké moci ve světě. V těch letech Triffin formuloval měnový paradox (dilema), který byl pojmenován po něm. Podstata „Triffinova paradoxu“ je následující: „Pokud budou deficity USA pokračovat, stálý tok dolarů bude dál podporovat světový hospodářský růst. Nadměrný deficit USA (přebytek dolarů) však podkope důvěru v hodnotu dolaru. Bez důvěry v dolar přestane být akceptován jako světová rezervní měna. Systém fixních směnných kurzů se může zhroutit, což povede k nestabilitě.“
Později někteří američtí ekonomové a politici začali tvrdit, že dolar USA jako světová měna není výsadou Ameriky, ale jejím těžkým posláním. Prý se Amerika obětuje pro hospodářský blahobyt zbytku světa. A že ostatní státy toto poslání neoceňují. A v této situaci má Amerika dvě možnosti. Buď se tohoto poslání vzdát, nebo přinutit ostatní státy, aby si vážily té oběti, kterou Amerika přináší kvůli jejich blahobytu.
První variantu navrhoval ještě Triffin. Říkal, že dokud ještě není pozdě (a to bylo přibližně před 65 lety), je třeba opustit zlatodolarový standard přijatý na mezinárodní konferenci v Bretton Woods v roce 1944; na této konferenci dolar získal status světové měny, stejně pevné a spolehlivé jako zlato. Triffin navrhoval návrat k variantě, kterou na konferenci předložil vedoucí britské delegace, známý anglický ekonom John Keynes. Ten navrhoval vytvoření nadnárodní měnové jednotky „bancor“, která by byla emitována mezinárodní zúčtovací komorou a sloužila k mezinárodním obchodním a hospodářským vztahům. Jenže Amerika 60. let si tehdy ještě plně neuvědomovala blížící se hrozbu, nadále žila v sebeklamu a spokojenosti, žila na úkor dolaru jako světové měny. Důvěra ve světě k dolaru se zdála být bezbřehá. Do poloviny 70. let byla založena na tom, že Amerika se zavazovala směňovat zelený papír za žlutý kov ze svých velkých zlatých rezerv. Když bylo na Jamajské měnově-finanční konferenci v roce 1976 rozhodnuto o nahrazení zlatodolarového standardu papírovým dolarovým, stala se hlavním krytím americké měny vojenská síla. Jakékoli pokusy států odejít od dolaru v mezinárodních platbách byly trestány vraždami hlav států, obchodně-ekonomickými blokádami a vojenskými intervencemi. Tak Washington nutil ostatní státy oceňovat onu „oběť“, kterou Amerika přinášela pro blahobyt celého zbytku lidstva.
Současný prezident USA Donald Trump nepřipouští ani myšlenku, že by dolar mohl přestat být světovou měnou. Přitom v jeho pojetí má dolar vůči jiným měnám oslabovat. Bude však o slábnoucí měnu zájem v jiných zemích? Očividně ne. Tedy poptávku po slábnoucím dolaru lze zajistit jedině už dávno odzkoušenou metodou – silovým donucením.
Ve starých dobrých časech se silové donucení projevovalo pouze diplomatickým nátlakem Washingtonu na jiné země. Jasný příklad z novější historie – „Dohoda Plaza“ podepsaná v září 1985. Ministr financí USA James Baker v hotelu Plaza v New Yorku zorganizoval mezinárodní setkání hlav finančních resortů USA, Německa, Velké Británie, Japonska a Francie. Nejbližším spojencům Ameriky bylo rozkazem nařízeno posílit kurzy jejich měn vůči dolaru USA. Tímto způsobem se tým prezidenta Ronalda Reagana snažil zastavit rychle rostoucí deficit obchodní bilance USA. Dolar prudce posiloval vůči mnoha měnám i zlatu. Například unce zlata stála v lednu 1980 přes 800 dolarů; v roce 1985 cena klesla na 320 dolarů. „Dohoda Plaza“ byla spojenci USA provedena „na povel“. Deficit obchodní bilance USA nezmizel, ale výrazně se snížil.
Pravda, spojence USA stálo plnění „Dohody Plaza“ vysokou cenu. Tak například Japonsko, které bylo před schůzkou v New Yorku v září 1985 vzorem „hospodářského zázraku“, po „dobrovolně-povinném“ posílení své jeny upadlo do recese. A během posledních čtyřiceti let je příkladem stagnující ekonomiky. Později už diplomatický nátlak k udržení dolaru na světové oběžné dráze nestačil. Bylo třeba uchýlit se k vojenské síle. Například v Libyi, když hlava státu Kaddáfí prohlásil, že odmítá dolar USA a přechází na euro a zlatý dinár.
„Dohoda z Mar-a-Lago“, jak prohlašují její hlavní zastánci Stephen Miran a současný ministr financí Scott Bessant, není pouze záležitostí samotné Ameriky. Jde o projekt přestavby celého světového systému finančních a obchodně-ekonomických vztahů. Něco na způsob Bretton-Woodské dohody z roku 1944, která stanovila poválečný světový finanční řád. Nový světový systém lze nazvat „Bretton Woods 2“. Jenže „Bretton Woods 1“ vznikl až ke konci druhé světové války, dohody tehdejší mezinárodní konference se zakládaly na již poměrně zřejmých výsledcích světové války. Včetně toho, že tehdy došlo k prudkému posílení pozic USA v globální ekonomice.
Trump opakovaně prohlašoval, že je pro „mír na celém světě“. Ale k míru je třeba nutit silou
O tom jsem již psal v článku „Donald Trump: Síla – to je mír. Co se skrývá za touto formulí?“ V dějinách lidstva bylo nekonečně mnoho případů, kdy se hlavy států dostávaly do různých politických a ekonomických antinomií. A řešení těchto antinomií se snažily nalézt prostřednictvím síly a válek. Jinými slovy, přesekávat uzly, které nelze rozvázat, sekerou. Nevylučuji, že „Dohodu z Mar-a-Lago“ se svými četnými antinomiemi se Trump pokusí vnutit světu pomocí vojenské síly.
AUTOR: Valentin Katasonov, Preklad: Eva Vargová, CZ24.news, ZDROJ