„Od hrůzy ze 7. října 2023 se země vzdala veškeré zdrženlivosti V boji proti Hamásu a Hizballáhu byla odhozena lidskost.“
Dnešní Weltwoche zveřejnila komentář Gideona Levyho, sloupkaře a spolueditora izraelského deníku Haaretz, v němž se tento novinář, stejně jako Seymour Hersh, děsí toho, co se stalo z Izraele:
„Teroristický útok Hamásu 7. října zneklidnil a zcela změnil Izrael. Země utrpěla porážku po neuvěřitelném selhání bezpečnostních sil, ale rychle se vzchopila a odpověděla masivními vojenskými údery, vysídlením, okupací, cíleným zabíjením a dalšími operacemi, jako byla operace Paging v Libanonu.
Nejde o význam nebo cenu těchto násilných, často nemorálních a nezákonných činů. Změna hodnot, kterou Izrael zažil od 7. října, je mnohem závažnější. Není jasné, zda se z toho země dokáže vzpamatovat. Žádné vojenské vítězství nemůže vrátit ten Izrael, který tu byl před 7. říjnem.
Během posledních dvanácti měsíců získalo v Izraeli všeobecné uznání několik názorů. Za prvé, masakr ze 7. října neměl žádný kontext, ale byl výhradně výsledkem vrozené krvežíznivosti a krutosti Palestinců v pásmu Gazy. Za druhé: Všichni Palestinci nesou vinu za masakr izraelských civilistů. A za třetí: Po tomto hrozném masakru má Izrael volnou ruku a nikdo nemá právo Izrael zastavit.
Ve jménu práva na sebeobranu, které se z pohledu Izraele vztahuje pouze na Izraelce a nikoli na Palestince, se Izrael může pomstít za to, co Hamás udělal. Ve jménu tohoto práva je Izraeli dovoleno vystěhovat statisíce z domovů v Gaze, zredukovat pobřežní pás na trosky a zabít více než 40 000 lidí, včetně mnoha žen a dětí.
Ve jménu práva na sebeobranu je Izraeli také dovoleno eliminovat vůdce Hamásu bez ohledu na „vedlejší škody“ (které již dávno nejsou ‚vedlejšími‘) při cíleném zabíjení, které je z pohledu Izraele legitimní.
Po bezprecedentním masakru ze 7. října Izrael věřil, že se může osvobodit z okovů politické korektnosti a přijmout brutalitu ve veřejném diskurzu a v akcích armády jako legitimní. Veškerá lidskost zmizela z veřejného diskurzu a někdy byla dokonce považována za nepřípustnou. Ne, že by dříve byly debaty v Izraeli humánní a že by situace Palestinců nebyla předmětem intenzivní debaty, ale po 7. říjnu byla veškerá zdrženlivost opuštěna.
Empatie není povolena
Začalo to kriminalizací jakéhokoli projevu soucitu, solidarity, soucitu nebo dokonce bolesti tváří v tvář hroznému trestání Gazy. Taková vyjádření byla považována za zradu. Izraelci, kteří na sociálních sítích vyjadřovali lidskost nebo soucit, byli vyšetřováni a někteří přišli o práci. Tato forma mccarthismu zasáhla zejména palestinské Izraelce, ale i soucítící Židé museli snášet hrubé reakce úřadů. Empatie s Palestinci už v podstatě není povolena a nelze ji vyjadřovat ani s mrtvými, raněnými, hladovými, zmrzačenými, sirotky. Všichni budou potrestáni.
Pro Izrael se tato ztráta lidskosti ve srovnání s Palestinci již nedá odčinit. Lze oprávněně pochybovat o tom, že si země po válce znovu vzpomene na svou lidskost. Ztráta lidskosti ve veřejném diskurzu je nakažlivá, někdy smrtelná nemoc. Zotavení je obtížné. Izrael se už nestará o to, co dělá s palestinským lidem, protože si to ‚zasloužil‘ – všichni, ženy, děti, staří, nemocní, hladoví a mrtví.
Žádný protest, žádné otázky
Izraelská média, která jsou v posledních měsících politováníhodnější než kdy jindy, dobrovolně vztyčují vlajku štvanice, podněcují a propagují nelidskost, jen aby uspokojila své zákazníky. Neukázali Izraelcům prakticky nic z utrpení Palestinců v Gaze, zatímco ospravedlňují nenávist, rasismus, ultranacionalismus a brutalitu vůči palestinskému obyvatelstvu.
Když bombový útok na školu ve městě Gaza, kde žily tisíce vysídlených, zabil sto lidí, většina izraelských médií o tom neinformovala. Pokud při izraelském útoku zemře sto lidí, včetně žen a dětí, není to pro naše média problém nikterak zajímavé. Nikdo neprotestoval, nikdo nevyjádřil kritiku, a dokonce ani nezpochybnil legitimitu této akce, protože armáda přece jen mluvila o úkrytu Hamásu, což znamená, že vše je dovoleno.
Po atentátu na vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha v Bejrútu však došlo v Izraeli ve veřejnému debatě k tomu nejhoršímu. Tuzemská média jásala (nelze to jinak popsat) a ignorovala cenu, totiž smrt mnoha Libanonců. Odkdy je smrt člověka, byť krutého, bezohledného nepřítele, důvodem k oslavě?
Nasralláhova smrt vyvolala jásot. Když tuto radost nejen vyjadřují, ale také rozdmýchávají média, pak výsledkem je barbarství. Den po Nasralláhově zabití reportér z Channel 13, jedné z předních izraelských televizních stanic, rozdával kolemjdoucím sladkosti během živého vysílání v severoizraelském městě. To se ještě nikdy nestalo.
To bylo nové dno. Jiný novinář, mnohem významnější, zástupce ‚umírněného středu‘, napsal na X: ‚Nasralláh byl rozdrcen ve své jeskyni a zemřel jako ještěrka. . . vhodný konec‘ – jako by si byl podzemní bunkr sám odpálil. Další novináři si po Nasralláhově zabití připíjeli živě sklenkou brandy. Tento barbarský patriotismus byl vyjádřen nadšeně, celý Izrael se radoval.
Nacisté nazývali Židy krysami a z pohledu Izraele je Nasralláh ‚ještěrka‘. Ani výsledek výbuchů osmdesáti bomb v Bejrútu na tomto způsobu myšlení nic nemění. Sto nevinných lidí, tisíce, ano, desetitisíce mrtvých včetně dětí – to už nikoho v Izraeli nezajímá,“ končí svůj komentář Gideon Levy.
MUDr. Ivan David