Ruský filozof Alexandr Dugin prohlásil: Izrael varoval, že pokud selže operace „Rising Lion“, alternativou bude „Samsonova varianta“, která zahrnuje přímé použití jaderných zbraní proti Íránu a Jemenu a – pokud to bude nutné – odpálení špinavých bomb přímo na izraelském území jako sebevražedný plán.
Zároveň izraelští ministři hrozí jadernými údery na evropské metropole, pokud země Evropské unie podpoří řešení dvou států a uznají stát Palestina, jak to zatím většina učinila.
„Samsonova varianta“ je skutečně součástí sionistické vojenské doktríny
Dokonce má vlastní heslo na Wikipedii:
(Pozn.: odkazuje na knihu z roku 1991: The Samson Option: Israel’s Nuclear Arsenal and American Foreign Policy.)
Podle biblického příběhu Samson zemřel, když se opřel o dva sloupy chrámu boha Dágona a „napnul všechny své síly“ (Soudců 16:30, KJV).
„Samsonova varianta“ (hebrejsky: ברירת שמשון, romanizováno: b’rerat shimshon) je izraelská strategie jaderného odstrašení, založená na masivním odvetném úderu jadernými zbraněmi jako „poslední možnost“ proti státu, jehož armáda napadla nebo zničila velkou část Izraele.
Tento pojem bývá občas používán i pro neizraelské aktéry, kteří hrozí masivní odvetou konvenčními zbraněmi.
To vše ztěžuje možnost komukoli mimo izraelskou vládu přesně popsat skutečnou izraelskou jadernou politiku – přesto to Izraeli umožňuje ovlivňovat vnímání, strategie a jednání jiných států.
V průběhu let však někteří izraelští lídři veřejně přiznali existenci izraarského jaderného arzenálu: Efrajim Kacir v roce 1974, Moše Dajan v roce 1981, Šimon Peres v roce 1998 a Ehud Olmert v roce 2006. Při slyšení v Senátu USA v roce 2006 ohledně jeho nominace na ministra obrany Robert Gates přiznal, že Izrael má jaderné zbraně. V roce 2008 uvedl bývalý prezident Jimmy Carter počet izraelských jaderných hlavic na „150 nebo více“.
Ve své knize The Culture of War z roku 2008 napsal Martin van Creveld, profesor vojenské historie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, že od chvíle, kdy Gates přiznal existenci izraelských jaderných zbraní, může být v Izraeli jakákoli diskuse o těchto zbraních důvodem k zatčení, soudu a vězení.
Proto izraelští komentátoři používají eufemismy jako „zbraně soudného dne“ nebo „Samsonova varianta“.
Nicméně už v roce 1976 CIA věřila, že Izrael má 10 až 20 jaderných hlavic.
Do roku 2002 se počet odhadoval na 75 až 200 termonukleárních zbraní, každá o síle několika megatun. Kenneth S. Brower odhadoval až 400 jaderných zbraní.
Tyto zbraně mohou být odpáleny ze země, moře i vzduchu. Izrael tak má schopnost druhého úderu i v případě zničení velké části země.
V roce 1991 napsal americký investigativní novinář a držitel Pulitzerovy ceny Seymour Hersh knihu The Samson Option: Israel’s Nuclear Arsenal & American Foreign Policy. V předmluvě uvádí:
„Tato kniha pojednává o tom, jak se Izrael v tajnosti stal jadernou mocností. Zároveň ukazuje, jak bylo toto tajemství sdíleno, schvalováno a někdy záměrně ignorováno nejvyššími politickými a vojenskými činiteli Spojených států od dob Eisenhowera.“
Doktrína odstrašení
Ačkoli už v 60. letech byly jaderné zbraně považovány za konečnou záruku bezpečnosti Izraele, stát budoval armádu především na konvenční nadřazenosti, aby se vyhnul použití jaderných zbraní.
Původní pojetí Samsonovy varianty mělo sloužit čistě k odstrašení. Podle Seymoura Hershe a izraelského historika Avnera Cohena tuto koncepci vytvořili David Ben Gurion, Šimon Peres, Levi Eškol a Moše Dajan v polovině 60. let. Název pochází z biblického příběhu, v němž Samson zabil sebe i své věznitele zbořením chrámu.
Na rozdíl od starověkého masového sebevražedného odporu v pevnosti Masada měl Samson za cíl vzít nepřátele s sebou do smrti.
New York Times uvedly, že těsně před šestidenní válkou v roce 1967 plánoval Izrael vyslat výsadkáře s jadernou zbraní do Sinaje jako varování okolním státům. Nakonec k testu nedošlo, protože Izrael bleskově porazil Egypt.
V roce 1973 během války Jom Kippur izraelské síly ztrácely a premiérka Golda Meirová vyhlásila jadernou pohotovost a nařídila připravit 13 jaderných bomb. Izraelský velvyslanec sdělil prezidentovi Nixonovi, že pokud USA neprovedou letecký most, „mohou nastat velmi vážné důsledky“. Nixon souhlasil. To někteří považují za první skutečnou hrozbu použití Samsonovy varianty.
Seymour Hersh napsal, že „překvapivé vítězství strany Likud vedené Menachemem Beginem ve volbách roku 1977 přivedlo k moci vládu, která byla ještě více oddaná Samsonově variantě než levice“.
Profesor Louis René Beres vedl poradní skupinu Project Daniel pro premiéra Ariela Šarona. Ve své závěrečné zprávě uvedl, že účinnost Samsonovy varianty by se zvýšila, kdyby Izrael ukončil politiku „jaderné dvojznačnosti“. V roce 2004 doporučil použití Samsonovy varianty jako hrozby k podpoře preventivních úderů.
Názory autorů
Někteří autoři označují „Samsonovu variantu“ jako odvetnou strategii.
Izraelský novinář Ari Šavit napsal, že Izrael by ohledně jaderných zbraní jednal mnohem opatrněji než USA nebo NATO – jako „dospělý člen mezinárodního společenství“, který si je vědom „démona ve sklepě“.
Profesor David Perlmutter v roce 2002 v Los Angeles Times napsal:
„Židé už chápou, co znamená pasivní přijímání zkázy. Masada nebyla správný příklad – Římany to nezastavilo. Ale Samson v Gaze? Co by lépe sloužilo jako odplata nenávistnému světu za tisíce let pogromů, než jaderná zima? Nebo bychom raději pozvali všechny evropské politiky do pecí?“
Americký autor Ron Rosenbaum ve své knize z roku 2012 How the End Begins uvedl, že Perlmutterův komentář „prakticky ospravedlňuje Samsonovu variantu“. Podle něj by Izrael po druhém holokaustu mohl „strhnout sloupy světa – třeba útokem na Moskvu a evropské metropole“ a že „ztráta proporcionality je podstatou Samsonovy varianty“.
V roce 2003 vojenský historik Martin van Creveld během druhé intifády řekl:
„Máme stovky jaderných hlavic, můžeme zasáhnout cíle všemi směry – možná i Řím. Citujme Moše Dajana: ‚Izrael musí být jako vzteklý pes, příliš nebezpečný, než aby ho někdo dráždil.‘ Můžeme vzít svět s sebou. A to se stane dřív, než padneme.“
Podle generála Jicchaka Jaakova ale Izrael ve skutečnosti neměl technické prostředky zasáhnout Evropu (chyběly nosiče).
V roce 2012 publikoval německý autor Günter Grass báseň „Co musí být řečeno“, kritizující izraelský jaderný program. Na to reagoval izraelský básník a přeživší holokaustu Itamar Ja’oz-Kest básní „Právo na existenci“, kde napsal:
„Pokud nás znovu donutíte zmizet z povrchu země, ať se Země sama zřítí do Nicoty“
Novinář Gil Ronen to označil za narážku na Samsonovu variantu – použití jaderných zbraní k „zničení nepřátel Izraele a zároveň možná i celého světa“.
Samsonova varianta je podle některých vojenských analytiků izraelskou strategií odstrašení: vyhrožování rozsáhlým jaderným protiúderem v případě ohrožení samotné existence státu.
Pojem se někdy vztahuje i na hypotetické neizraelské odvety, např. od Jásira Arafata nebo Hizballáhu.
Název odkazuje na biblického Samsona, který pronesl: „Ať zemře Samson spolu s Pelištejci!“
Tato doktrína odpovídá genocidní mesiášské ideologii, která v Izraeli převládá – a duchovnímu stavu „zoufalství“, který není ani tak strategický, jako spíše metafyzický – a který je duchovním stavem nejen zatracených, ale samotného Satana, jejich „princepsa“.
Co přimělo Netanjahua pohrozit Evropě Samsonovou variantou?
Podle Dugina fakt, že ve Spojených státech došlo k hlubokému a nevratnému rozkolu uvnitř hnutí MAGA (Make America Great Again). Naprostá většina příznivců Donalda Trumpa odmítá americkou účast ve válce po boku Izraele proti Íránu. Jedinými, kdo ji podporují, jsou neokonzervativci jako Lindsey Graham.
Proto by se operace Samson mohla proměnit ve skutečnou apokalypsu.
AUTOR: Claudio Resta, Preklad: Eva Vargová, CZ24.news, ZDROJ