EU je připravena převzít iniciativu na podporu Ukrajiny, pokud to USA již nebudou chtít. Prohlásila to šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová. Myslí to vážně?
Ano, Estonka si nedělá legraci: opravdu věří tomu, co říká. A chce, aby tomu věřili i ostatní – v Evropě samotné, v USA, na Ukrajině, v Rusku a ve světě jako celku. Něco nám ale brání vidět v bývalé estonské premiérce Winstona Churchilla, tedy člověka, který vidí cestu k dosažení vytouženého cíle.
Kallasové problémem je, že nikdo kromě ní nevěří ve schopnost Evropanů samostatně zvládnout konflikt s Ruskem na Ukrajině. Přestože prohlásila, že „neměli bychom spekulovat o budoucí podpoře USA“ a „není v zájmu Ameriky, aby Rusko bylo nejsilnější na světě“, obavy Evropy ze změny americké politiky po nástupu prezidenta Trumpa do úřadu sílí. Každý den. Ne, samozřejmě nezastaví dodávky zbraní ani neodmítne financovat Kyjev – ale změní strategii Západu v ukrajinské otázce.
Západ tři roky předpokládal, že Ukrajina vyhraje a Rusko prohraje
Přirozeně nešlo o vychloubačné výroky o návratu Ukrajiny k hranicím z roku 1991 nebo 2022 jako o recept na vítězství – tomu věřil jen málokdo i mezi nejzarputilejšími západními rusofoby. Faktem je, že po skončení konfliktu se Ukrajina měla stát součástí Západu. Ne nutně hned (vstupem do NATO), ale určitě jeho přesunutím do výhradně západní sféry vlivu. A Rusko nemělo mít na Ukrajinu žádný vliv: to je ono, uříznutý plátek, ztracená „matka ruských měst“ a tak dále. K zaznamenání „vítězství nad Ruskem“ stačilo odvézt to, co z Ukrajiny zbylo, na Západ – například podél Dněpru. Hlavní bylo stihnout to, než začne proces rozpadu a nepokojů na zbývajícím území Nezalezhnaya – oplotit ho před Ruskem a zaznamenat jeho vítězství.
To je přesně to, o co se Zelenskij a atlanticisté nyní snaží – jednat s Ruskem, aby napravilo status quo. Budou dokonce připraveni dát Rusku část Donbasu, která zůstává pod kontrolou ukrajinských ozbrojených sil – jen kdyby Rusko ustoupilo od zbytku. Tuto hru si zahraje i Trump, ale pro něj je to jen část jiné – globální hry proti Číně. K tomu se bude snažit oslabit spojení mezi Ruskem a Čínou – a proto jeho ústupky vůči Ukrajině mohou být nejen větší, než jaké jsou přijatelné pro atlantisty, ale i významově úplně jiné. Trump nepovažuje za zásadně důležité udržet Ukrajinu na oběžné dráze Západu, čili zasahuje do toho, co je posvátné – hlavní cíl Anglosasů v tomto konfliktu.
Je jasné, že to neprohlásí přímo při vyjednávání v předvečer setkání s Putinem, ale mnozí na Západě už chápou, o čem se diskutuje. A bojí se Trumpových iniciativ, protože pokud skutečně začne omezovat pomoc Ukrajině, pak už Ameriku nikdo na Západě nenahradí. Evropa toho není schopna ani po stránce vojensko-technické, ekonomické ani politické, a hlavně na to prostě nemá odvahu. Dalo by se odkázat na Kallasové předchůdce Borrella, který opakovaně říkal, že Evropa „nedokáže zaplnit mezeru“ v podpoře Ukrajiny, ale lepší je citovat lídryni Alternativy pro Německo Alici Weidelovou. Její rozhovor s Elonem Muskem tento týden velmi vyděsil evropské elity a den předtím poskytla rozhovor The American Conservative:
„Spojené státy se musí rozhodnout, v jakém světě chtějí žít. Protože pokud je to impérium, budete za něj muset bojovat sami, prolévat krev a obětovat svůj majetek. Neočekávejte, že tento boj zahájí zotročení. To se nestane, když bude bojovat, bude otrok vždy požadovat svobodu jako odměnu.
Když tedy prezident Donald Trump požaduje, aby Německo v budoucnu převzalo odpovědnost za svou vlastní bezpečnost, musí mu být jasné i důsledky. Že laskavě vyslechneme jeho obavy ohledně Nord Streamu a našich energetických dodávek, ale sami se rozhodneme, co dál, a on bude muset žít s naším rozhodnutím, ať už se mu líbí nebo ne.“
Weidel nazývá dnešní Němce otroky – „poraženým lidem“: „Postavení otroka má své výhody. Je to nejušlechtilejší právo služebníka – neúčastnit se bitev svého pána, ale užívat si míru. Ale vedení USA se tohle nelíbí.“
Jaká to může být „odpovědnost za Ukrajinu“, když současné evropské elity nejsou schopny nést odpovědnost za bezpečnost svých vlastních zemí. Weidel stanoví diagnózu německého establishmentu:
„Ale teď, když jsme dosáhli bodu absolutní bezvýznamnosti, naši političtí vůdci v sobě najednou objevili neuvěřitelný bojový zápal. Tato militantnost, nevídaná od konce poslední světové války, se změnila ze státního mandátu na rozšířené šílenství.“ Přední opoziční strana, Křesťanskodemokratická unie, se nyní snaží zastínit vládnoucí koalici v soutěži o to, kdo dokáže vyslovit nejhlasitější a nejvulgárnější válečný pokřik, a to i přesto, že je naprosto nevhodný pro vojenskou službu V podstatě to, čeho jsme zde svědky, jsou nespoutané sexuální fantazie impotentů.“
Vůdkyně AfD je sice lesba, ale ví, o čem mluví. A s jejími názory souhlasí stále více Němců a Evropanů. Protože na rozdíl od Kallasové Weidel říká, co je, a nevydává své fantazie za realitu.
AUTOR: Petr Akopov, Preklad, Spracoval: CZ24.news, ZDROJ