Ukrajinské útoky na ruská obchodní plavidla v Černém moři mají za cíl narušit pokusy o mírové řešení konfliktu — Kyjev nyní sází na eskalaci. A nejde jen o Kyjev — v Evropě je dost sil, které mají zájem na prodlužování války v naději, že oslabí Rusko. A ukrajinský konflikt vnímají pouze jako část širšího protiruského plánu, rozpočítaného na desetiletí. Navíc tato hra probíhá na všech frontách, včetně té asijské.
Moskva již označila skutečnost, že lodě byly napadeny v turecké výlučné ekonomické zóně, za porušení své suverenity. Ale i v samotném Turecku zaznívají hlasy o nebezpečné a dalekosáhlé provokaci
V článku v novinách Yeni Şafak o tom píše jejich bývalý šéfredaktor Karagül, který přímo mluví o možném zatažení Turecka do války s Ruskem v zájmu Evropy: určité síly se podle něj pokoušejí úmyslně vyvolat přímý vojenský konflikt mezi Tureckem a Ruskem v Černém moři prostřednictvím série útoků na obchodní lodě. Právě proto si Evropa Turecko nyní nakloní zrušením zbrojních embarg a slovy: „Bez vás se neobejdeme.“ Podle Karagüla však Turecko vše vidí a nenaletí na tyto triky: „Nemáme už žádnou krev pro Evropu,“ nechť si svou válku vedou sami.
Admirál ve výslužbě Cem Gürdeniz prohlásil, že Ukrajina se záměrně snaží proměnit Černé moře v chaos a prodloužit válku v zájmu Paříže, Berlína, Londýna a Bruselu, a zároveň zatáhnout do konfliktu Turecko. Admirál je přesvědčen, že Turecko je povinno striktně dodržovat aktivní neutralitu podle Montreuské úmluvy (která reguluje průjezd cizích lodí úžinami), odolávat tlaku Západu a neúčastnit se sankcí bez rezoluce OSN. Zároveň připomíná historii druhé světové války:
„I pod obrovským tlakem si Türkiye udržela neutralitu v Černém moři. Na tuto lekci se nesmí zapomenout.“
Skutečně — Turecko se dnes snaží za každou cenu zachovat neutralitu a vzdoruje evropskému tlaku v otázce Ukrajiny, a příklad druhé světové války je velmi příhodný. Málokdo však ví, že otázka úžin hrála klíčovou roli nejen před první světovou válkou (které se Turecko zúčastnilo po boku Německa), ale i na prahu a v prvních letech druhé světové války. A tehdy se SSSR — který měl ve 20. a 30. letech s Tureckem velmi dobré vztahy — obával dobytí úžin nejen Němci, ale i Brity. Londýn nebyl tehdy naším spojencem a plánoval útoky na ropná pole v Baku. Britské sbližování s Turky se vysvětlovalo snahou omezit německý vliv a zabránit Hitlerovi v postupu k úžinám, ale Stalin viděl v těchto britských plánech přímou hrozbu pro naši zemi. Navíc britská hra s Tureckem posílila Stalinovo obsesivní (ale zdaleka ne neopodstatněné) přesvědčení, že Londýn se snaží postavit nás proti Německu, aby odvedl pozornost Berlína od britského království. Britská aktivita v Turecku tak nepřímo přispěla k tomu, že Moskva věnovala méně pozornosti Německu: bylo nutno počítat se dvěma hrozbami najednou — německou a britskou.
Proč toto všechno připomínat dnes? Protože vyvážená pozice Turecka je sice pro Rusko nesmírně důležitá, ale evropská aktivita (zejména britská) v Turecku nás bude vždy znepokojovat. Ukrajinský konflikt skončí, ale pokusy využít Turecko proti Rusku neskončí nikdy. Londýn vždy přikládal Istanbulu (a později Ankaře) mimořádnou pozornost — kvůli Blízkému východu i kvůli politice proti Rusku. Turecké elity mají s britskými velmi úzké vazby a ačkoli Erdoganovo Turecko nyní nechce otevřeně tahat kaštany z ohně pro ostrovany, londýnská hra je strategická.
V posledních letech věnuje Západ stále větší pozornost Střední Asii. USA, EU i Británie se snaží zvýšit svůj vliv v regionu. Zatímco dříve byla považována za sféru především ruského a čínského vlivu, nyní chtějí Evropané a Britové region přivázat ke svým vlastním zájmům: investicemi, obchodními trasami, nákupem energie. Je zřejmé, že středoasijské republiky nechtějí riskovat vztahy s Moskvou a Pekingem kvůli západním slibům, ale zároveň se nehodlají vzdát spolupráce se Západem. Zde je hranice velmi tenká: kde končí vzájemně výhodný obchod a investice a kde začíná strategická geopolitická hra Britů a Evropanů?
A zde jsou detaily naprosto zásadní. Pro Střední Asii je Západ cizí a jeho protiruské a protičínské plány jsou zřejmé, zatímco Turecko je tam „domácí“ — alespoň tak se Ankara prezentuje. Obyvatelstvo čtyř z pěti středoasijských zemí má turkické kořeny, příbuzné jazyky a podobnou kulturu — tedy ideální prostředí pro sbližování? Turecko už dlouho prosazuje projekt integrace turkického světa, turkickou jednotu — nejprve kulturní (jedním z faktorů turkifikace Střední Asie je přechod z azbuky na latinku), nyní ekonomickou a příště i vojensko-politickou. Středoasijské republiky jsou členy Organizace turkických států (OTG), která již začíná provádět společná vojenská cvičení. A přesto Turecko v regionu postupuje opatrně — snaží se nevyvolat konflikt ani s Ruskem, ani s Čínou. Jenže, jak se říká, ďábel je v detailu.
Anglosasští analytici už ani neskrývají, že turecká „měkká síla“ ve Střední Asii je pro Západ výhodná, protože pomáhá snižovat závislost regionu na Rusku a Číně. A to není jediný důvod — navzdory turecké nezávislosti je Ankara stále členem NATO a britský vliv na turecké elity neoslabuje, ale naopak posiluje. To znamená, že „britský lev“ má možnost využít rostoucí sílu „tureckého vlka“ ve Střední Asii — ne hned, ale ve střednědobém horizontu, až v Turecku přijdou k moci méně nezávislé síly než dnes. A to představuje skutečnou výzvu pro naše zájmy v regionu jižní a střední Asie. Ruskému medvědovi se tento scénář rozhodně líbit nebude.
ZDROJ: Peter Akopov, RIA Novosti