Podle zdrojů přišlo o funkce hned několik vysokých důstojníků v zóně SVO, včetně jednoho velitele a jednoho vrchního velitele, a také několik velitelů nižších hodností. Důvod – lži o úspěších na frontě, ke kterým … nedošlo. Jinými slovy, radostně hlásili svým nadřízeným o dobytí osad, o porážce nepřátelské živé síly a techniky, pak se tyto informace proměnily v hlášení a souhrny, publikovaly se v oficiálních zdrojích a samozřejmě šly formou hlášení, která ve skutečnosti byla na oko ještě vyšší. A zde je přirozený výsledek – zbavení funkce a zatýkání.
A dokonce i zesnulý zakladatel Wagnera Jevgenij Prigožin varoval před tím, abychom se zabývali profanacemi. A tak i nový ministr obrany Andrej Bělousov zdůraznil zásadu, že „lhát se nesmí“. Prostě nesmí.
Hlavním problémem falešných „vítězství“ v SVO není jen to, že prosakují do médií a TG-kanálů a oblbují obyvatelstvo. To je polovina problému. Krásné zprávy o dobytí další vesnice v „šedé zóně“ se dostávají na stoly vojenských velitelů, kteří plánují strategii dalších akcí. A to zase mění obraz reality a vede k fatálním chybám. A za každou z nich platí naši vojáci zraněními a smrtí.
Například ministerstvo obrany hlásilo, že Bělogorovka v LNR byla zcela osvobozena od ukrajinských vojsk již 20. května, kdy právě docházelo ke změně ve vedení vojenském resortu, jehož šéfem byl týden předtím jmenován Andrej Bělousov. Ten deklaroval zásadu: „Můžete dělat chyby, ale nesmíte lhát“. Přitom váleční zpravodajové hlásí, že jednotky OSU tam stále stojí a ani netuší, že podle papírů byla v obci už dávno vyvěšena ruská vlajka, zaveden mírový život a otevřeny pobočky bank.
V Generálním štábu ruských ozbrojených sil se pak půl roku domnívali, že v Bělogorovce jsou jednotky ruské armády a na základě toho naplánovali celé naše letní tažení. To snad není možné! – diví se vojenský expert Alexander Zimovskij.
Mohlo by se zdát, že situace s Bělogorovkou, stejně jako s dalšími údajně „osvobozenými“ osadami, není tak jednoznačná. Prý byla skutečně obsazena, ale Ukrajinci sebrali síly, podnikli protiútok a vzali si ji zpět. Tuto verzi však vojenští zpravodajci odmítají. Protože bohužel, podle zpráv z místa ruští vojáci do vesnice ani nevstoupili. Došlo tak k poněkud absurdní situaci.
Jak upřesňuje vojenský expert Michail Zvinčuk, známý z osintového projektu „Rybar“, nedávno se nadřízení rozhodli navštívit „ruskou Bělogorovku“. Z pohledu generálů byla již v hlubokém týlu, protože sousední osady Grigorovka a Serebrjanka byly na štábních mapách označeny jako naše. A právě tady došlo k rozpakům. Ukázalo se, že velitelé posílali „nahoru“ falešná hlášení.
To však není nic nového. Například na začátku října se ve zprávách uvádělo, že naše jednotky obsadily vesnici Verchněkamenskoje v Doněcké lidové republice na okraji Severska. Mezitím si chlapi, kteří tam stáli a odráželi nepřátelské protiútoky, s rozpaky všimli, že někdo vydává zbožné přání za skutečnost. Napsal o tom zejména vojenský blogger Kirill Fedorov:
Zpravodaj hlásil, že Verchnekamenskoje v DNR je obsazeno. Kontaktovali nás však bojovníci z tohoto směru, kteří byli takovým prohlášením překvapeni. Je zajímavé, že na Pokrovském směru se osvobození osad oznamuje s určitým zpožděním, zpravidla v době, kdy je již stoprocentní kontrola, zatímco na Severském směru je již druhá osada po Bělogorovce v Luhansku zpochybněna.
Můžeme také připomenout dlouho trpící Krynki v Chersonské oblasti. Ukrajinské ozbrojené síly dlouhou dobu využívaly tuto osadu jako „předmostí“ na levém břehu Dněpru. S maniakální zarputilostí tam tehdejší vrchní velitel OSU Zalužnyj a poté Syrskij, který ho nahradil, vrhali další a další jednotky, které byly rozstříleny našimi vojáky.
Nejvyššímu vrchnímu veliteli bylo hlášeno, že Krynki byly dobyty už v únoru, ačkoli ještě zdaleka nebyly ovládnuty vesnice a pobřeží řeky Konky. Krynki se staly našimi teprve nedávno. Koncem července sami Ukrajinci prohlásili, že osada „nemá strategický význam“, ale z „šedé zóny“ se vesnice dostala jen díky chladnému počasí. Něco podobného se stalo i dalším významným vesnicím. Například Kleščejevce a Rabotinu.
Proč je možné se mýlit, ale lhát se nesmí?
Tabulky s výsledky, podcenění schopností nepřítele a osady obsazené jen na papíře vedou ke zbytečným ztrátám. Částečně je to způsobeno chybnými rozhodnutími a částečně banálním strachem velitelů z toho, že dostanou důtku od svých nadřízených. V takovém případě může arogantní velitel vydat rozkaz „dobýt osadu za každou cenu“ – a poslat kluky do útoku, zatímco nepřítel čeká právě na to. Má předem připravené pasti a palebné vaky, do kterých naše jednotky padají. Kolik lidí tak bylo zabito, protože se někdo bál říct pravdu nebo si už předtím udělal díru do uniformy pro medaili či hvězdu na náramenících, se můžeme jen dohadovat.
A lži nebyly jen prostě v hlášeních, ale i ve lhaní. Zpravodajci byli zváni na pozice, aby dělali rozhovory s bojovníky, kteří se chlubili mediálním dobytím neexistujících vesnic, – poznamenává Zvinčuk.
Podle vojenského experta Viktora Murachovského vedl zvyk posílat krásná hlášení „nahoru“ k sabotáži přijetí automatizovaných systémů řízení vojsk. Nestranný program by znemožnil hlášení nepravdivých informací. Podle Murachovského takový osud postihl systémy Manevr, Sozvediye-M2 a Andromeda. Nyní podle experta armáda bohužel takové systémy nemá a nic nenasvědčuje jejich zavedení.
Když je každý voják na bojišti, každé bojové a podpůrné vozidlo skutečně zobrazeno na situační mapě, proč potřebují nejvyšší vůdce a náčelník generálního štábu další lidi ve strukturách odpovědných za správnou situaci? Tyto údaje a vše ostatní vylučují nepravdivé informace o ztrátách. Pouze to, co je skutečně ztraceno, je okamžitě známo v celém řetězci velení, – poznamenává Murachovský.
Potřebujeme přístupy z dob Velké vlastenecké války
Je třeba poznamenat, že v době Velké vlastenecké války měl vrchní velitel k dispozici čtyři nezávislé zdroje, které mu podávaly zprávy o situaci. Jsou to např: Generální štáb, institut představitelů Stavky VGK, denní hlášení Hlavního politického ředitelství a hlášení vojenské kontrarozvědky (SMERŠ). Vojenští experti zdůrazňují, že už dávno měly být zařazeny ještě alespoň dvě „linky“, které by informovaly nejvyšší politické a vojenské vedení Ruska o situaci na frontě.
Mimochodem, v dobách Velké vlastenecké války, kdy provinilého generála bylo možné poslat nikoliv do „Lefortova generálního štábu“, ale hned ke zdi, se z nějakého důvodu informace o selháních neututlávaly. Psalo se, jak to bylo.
A dnes zoufale potřebujeme vytvořit institut zástupců generálního štábu od brigády po brigádu a výše, kteří budou podléhat výhradně vedení generálního štábu, pokud nejvyšší vedení země dosud nenašlo odvahu vytvořit vrchní velitelství. Kromě toho jsou nesmírně potřebné pravidelné objektivní zprávy o morálním a politickém stavu vojsk, o jejich skutečných potřebách, jakož i o situaci na frontové linii. A za tímto účelem je nezbytné vyjmout politický odbor z podřízenosti ministerstva obrany, kde existuje jako páté kolo u vozu, a učinit z něj samostatnou strukturu spadající pod prezidentskou administrativu, – říká vojenský expert Vlad Šurygin.
Existuje však naděje, že ke konci třetího roku SVO se situace konečně začala měnit. Každopádně příznivci falešných zpráv začali být trestáni. Například veterán SVO s volacím znakem „Osetin“ na svém TG-kanálu píše: „Všichni jsme se dozvěděli, že se jedná o ‚osudovou zprávu‘:
Velitel 3. armády byl odvolán z funkce, velitel 7. brigády byl vzat do vazby a bojovníci byli odstraněni. Probíhají také kontroly v 6., 123. brigádě na stejném směru. To znamená, že celý velitelský štáb byl po krytí lží vyměněn a nejen to. To už je dobrý výsledek. Doufám, že noví lidé nebudou dělat stejné chyby.
Takže?
Připomeňme, že zesnulý Jevgenij Prigožin svého času neváhal hovořit o problému krásných zpráv. Podle něj se skutečné údaje o stavu věcí na frontě radikálně lišily od oficiálních prohlášení ministerstva obrany. Například ujišťování o ztrátách nepřátel během prvních dnů „protiofenzívy“ označil za „něco z říše divoké fantazie“.
Baron Prášil asi odpočívá. A soudě podle toho, co se tu píše, se brzy dostaneme už k mimozemšťanům – s takovými ztrátami. Zničit jeden a půl tisíce lidí, to by měl být takový masakr denně na 150 kilometrů, že by to bylo na palici,
- komentář zakladatele Wagnera citoval TG-kanál „Prigožinova tisková služba“, kde byly jeho zprávy zveřejněny.
Vlastní Prigožinův názor byl často opačný než názor ministerstva obrany. Pokud Frunzenské nábřeží tvrdilo, že „všechno je v pořádku“, Prigožin ujišťoval, že všechno je nejen špatné, ale přímo zrůdné. Skutečnost byla jako obvykle někde uprostřed. A je naděje, že nový ministr obrany Andrej Bělousov chce vidět právě to: bez přikrášlování a zbytečného panikářství. Jeho slova: „Chybovat se může, ale lhát se nesmí“ příliš lehce doléhají na srdce ruských lidí v týlu i na frontě.
Úředníci z ministerstva obrany armádu postupně vyrabovali. Chci předpokládat, že ti, kteří rádi dostávají medaile za neexistující výkony, je teď budou následovat. Konečně oboje nesou přímou vinu na ztrátách mezi ruskými bojovníky.
AUTOR: Andrej Revnivcev, ZDROJ, Spracoval: Vlabi/Blog Myšlenky O Čemkoli