Je 35 let od tzv. Sametové revoluce, což není dostatečně dlouho na to, aby všichni pamětníci doby před ní již odešli do pomyslných věčných lovišť. Dokonce dnešní šedesátníci a více pamatují, či si aspoň matně vybavují, vojska Varšavské smlouvy v Praze (tedy zdaleka ne jen ruské tanky), osmdesátníci a více mohou vzpomínat na dětství prožité za Gottwalda a o pár let starší si možná dokážou připomenout nesympatický hlas Hitlera a občas zaznívající píseň s textem Deutchland über Alles.
Proč to vše píšeme?
Tedy proto, že jsme překvapeni, kolik lidí se tváří morálně, ale chovají se úplně jinak. Nejmarkantnější je to na naší umělecké scéně.
Velké množství herců se tváří naprosto zásadně, přestože svou kariéru začínali v období normalizace. Tehdy nebyli zrovna stateční a nejeden z dnešních rusobijců připojil svůj podpis pod Antichartu 77. I ti mladší získávající herecké ostruhy v osmdesátkách zakládající svou popularitu na spolupráci s tehdejšími legendami museli vcelku slušně spolupracovat se svými chlebodárci, nebo aspoň tak nějak ideologicky proplouvat. Rozhodně to pro svobodomyslné jednotlivce nebylo jednoduché období, ale to si uvědomovali i ti, kteří se živili a pohybovali mimo umělecké prostředí.
Za odvážné bylo možno považovat buřiče v sedmdesátých či osmdesátých létech, případně ty, kteří proti režimu vystupovali už na začátku roku 1989 při Palachovu týdnu. Autor tohoto článku měl problémy už na střední škole, přeci jenom častý s otcem společný poslech Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a sledování západoněmecké televize umožněné pobytem přímo u hranic se Západním Německem zanechávaly v jeho myšlení jisté stopy. A jejich občasné dozvuky spojené s provokativními dotazy při Občanské nauce nebo střední školou pořádaných besedách (např, s veteránem 2.světové války) měly následky například i v podmínečném vyhození ze školy půl roku před maturitou a nedoporučení pro studium na VŠ. Což se promítlo v oficiální úrovni vzdělání a zůstal „blbý“. Aspoň pro část okolí.
Leden 1989 autora zastihnul v dobrém rozmaru, každý den byl přítomen v okolí Václavského náměstí, což platilo do rvačky se čtyřmi příslušníky SNB, kterou i přes osobní statečnost a tuhý odpor pod dopady obušků prohrál. Dále naložením do antonu, přestupu do policejního autobusu a vysazením o půlnoci kdesi na Brdech. Následovala tříměsíční nejistota bez odebrané občanky, poté výslech, pokus o získání ke spolupráci s STB a zastavení profesního postupu u zaměstnavatele. Pozice vedoucího prodejny podniku Domácí potřeby se o půl roku vzdálila, takže její získání přišlo až v době, kdy se dalo plynule přejít v podnikání. Důvodů k nenávisti ke komunistům tak bylo vcelku dost a tzv. Sametová revoluce se zdála být balzámem. Návštěva místní organizace Občanského fóra, ve které zasedli všichni bývalí uvědomělí z bývalého uličního stranického výboru, před který byl autor povolán za účast na Palachovo týdnu o pár měsíců dříve, se stala zklamáním a procitnutím.
Zpět k hercům
Ti hráli za socialismu pro komunisty i obecenstvo z nich často složené. Dělali svou práci, živila je a řada z nich se dokonce angažovala v tehdejší mašinérii. Získávali za to platy, odměny, tituly i řády. Měli se často nadstandardně. Po převratu pokračovali v kariéře a ti chytří, kteří mlčeli před listopadem a soustředili se pouze na svou práci, k tomu podobně přistupovali i v době havlistické. Morálně slabší měli potřebu převléknout kabáty stejně, jako to udělala řada komunistů profitujících na schopnosti přebíhat z jednoho břehu na druhý. Ti v podstatě čestní a věřící komunisté zůstali v KSČ (později KSČM) a čelili důsledkům svého přesvědčení, nicméně si zachovali jistou hrdost. Můžete nemít rádi vzpomínku na socialismus a odsuzovat tehdejší elity, a zároveň, pokud to máte v hlavě v pořádku, vnímáte jistý vývoj a netvrdíte, že Kateřina Konečná je ze stejné stáje jako Jakeš nebo Bilak. Je to levicová moderní politička o socialismu či komunismu už dávno nesnící a vcelku logicky uvažující. To Foltýn a Rakušan mají daleko blíže k bývalé STB.
Daleko horší jsou ti, kteří za socialismu byli zticha, aby se po letech objímali s bývalými aktivními straníky a společně nadávali nejen na dobu svého mládí, ale zároveň nyní vedli antiruskou politiku (i Rusko se dávno změnilo a s bývalým Sovětským svazem má pramálo společného, byť z něj vzešlo).
Petr Pavel je ukázkovou figurkou schopnou tvářit se vstřícně ke všemu, co mu přinese osobní prospěch. A patolízalové kolem něj zapomínající na jeho i svou minulost se množí. Dejdar s Vetchým jsou přímo vzorem amorálnosti, exceluje i další klaun, bývalý hokejový brankář dlouhé roky vydělávající v NHL a později i v ruské KHL Dominik Hašek. O Novotném, jehož otec za socialismu exceloval na komediální scéně, už není moc co říct. Ignorace Pavlova členství v KSČ a adorace Banderovce Zelenského spojená s nenávistí k současnému Kremlu jsou jasným signálem toho, že dotyční mají krátkou paměť, nízkou rozlišovací schopnost a v podstatě jim to moc nepálí. Poslouchat nyní Vetchého, mimochodem skvělého herce, je tak nějak na zvracení.
Odsuzovat za každou cenu komunisty, nenávidět Rusko, zároveň se objímat s Petrem Pavlem a obdivovat Bidena či kokainového komika a fanouška Bandery Zelenského ukazuje na neznalost historie, ztrátu morálních zábran a paměti. Jde o značnou schizofrenii. Ideologická pomatenost provoněná mohutnou propagandou udělala z mnohých pouhé otroky liberalismu, kterému slouží. V USA nastupuje Trump, který liberálům hodí do jejich přístupu k dnešní době vidle. Po boku má pár velmi schopných lidí, kteří jsou ochotni rozkrývat zločiny dosavadních vládců světa. Netušíme, do jaké míry, kam až vše dotáhnou, nicméně jim držíme palce. Nezapomeňte, kteří šašci přebírali státní vyznamenání z rukou převlečeného komunisty, kdo vyslovoval důvěru fašistickému režimu a coloroval se do modrožlutých barev. Brzy budeme svědky dalšího převlékání. A my doufáme, že i sčítání škod a trestání těch, kteří se pod ně nějak podepsali. Je smutné, kam jsme to dopracovali.
AUTOR: Jindřich Kulhavý, ZDROJ