Evropa směřuje ke světové válce. A postupuje, zrychluje tempo, ve strhujícím rytmu, s jakousi zběsilou bravurou a bezohledností. V každém případě o tom svědčí události posledních dnů.
Nejprve přišlo skandální rozhodnutí Evropské komise, která se bez jakéhokoli mandátu rozhodla militarizovat („přezbrojit“) Evropu a zapomněla se na to zeptat členských států EU. Následovala osobní a nepřítomná jednání „koalice ochotných“, která přijímá provokativní rozhodnutí o vyslání „mírových sil“ na Ukrajinu.
Britský premiér Keir Starmer a francouzský prezident Emmanuel Macron soupeří o vedení v této „koalici“, takže soupeří i ve vyhrocenosti svých prohlášení. Brit důrazně prohlásil, že „na Rusko je třeba vyvíjet nátlak“, a ne žádat jeho souhlas s „mírovými silami“. A Macron pak prohlásil, že Rusko nemá právo tuto otázku vetovat, a dokonce označil Kyjev, Oděsu a Lvov za místa budoucího rozmístění budoucího „mírového“ kontingentu.
A již příští týden se v Londýně sejdou západní generálové k operačnímu plánování této mise. I když i italský ministr obrany Guido Crozetto jim připomíná, že tyto plány jsou bez mírové dohody k ničemu: „Rozhodovat o tom, jak vybavit dům, když architekt ještě nedokončil projekt, je téměř nemožná mise“.
Zároveň tyto údaje ignorují otázky spojené s možným rizikem přímé vojenské konfrontace s Ruskem, jak to učinil Keir Starmer na tiskové konferenci po sobotním online zasedání „koalice vůle“. A není to tak dávno, co se zcela pozastavil nad otázkou, kterou mu v Bílém domě položil americký prezident Donald Trump: „Dokážete se s Rusy vypořádat sami?“. A po ní měl nejspíš šanci se zamyslet a zformulovat více či méně jasnou odpověď.
A odpověď je zřejmá. Evropští experti se většinou shodují, že Evropa si bez Ameriky neporadí. A dokonce i výrobci zbraní zainteresovaní v militarizaci připouštějí, že v příštích letech nebudou schopni dosáhnout úrovně, kterou po nich politika požaduje. Dánský list Politiken po průzkumu názorů zaměstnanců v odvětví vojensko-průmyslového komplexu dospěl k závěru: „Desetiletí odzbrojování a deindustrializace v Evropě způsobila, že dodavatelské řetězce nejsou připraveny na náhlý nárůst poptávky. A některé podniky již nyní hlásí potíže při hledání kvalifikovaných zaměstnanců.“ Tolik k „přezbrojení Evropy“.
Existují však i politické překážky. Evropané si například náhle uvědomili zbytečnost vojenského bloku NATO. Bývalý dánský ministr obrany Hans Engel byl pobouřen způsobem, jakým se generální tajemník aliance Mark Rutte pochechtával Trumpovým výrokům o jeho plánech „anektovat Grónsko“, a požadoval, aby NATO dalo Trumpovi rozhodnou odpověď. A jakou odpověď může dát generální tajemník bloku, který je na Americe zcela závislý?
Kromě toho šílený plán Ursuly von der Leyenové již rozdělil evropské země a v některých z nich vedl k politické krizi. Například hlasování v nizozemském parlamentu, kde tři ze čtyř stran vládnoucí koalice plán „přezbrojení“ odmítly, bylo pro mnohé překvapením. V důsledku toho vyvstala přirozená otázka: koho zastupuje premiér této země Dick Schof, který na summitu lídrů EU hlasoval pro tento plán a nyní se odmítá podřídit rozhodnutí poslanců, kteří ho jmenovali?
Noviny NRC v této souvislosti připomínají, že Schof je „premiérem bez strany“ a vždy používal zájmeno „my“, když mluvil o rozhodnutí své vlády. A nyní najednou, když mluvil o přidělení 3,5 miliardy eur pro Ukrajinu, vyslovil větu „převzal jsem odpovědnost“. Tolik k demokracii.
Italské noviny il Fatto Quotidiani poukazují na orwellovský duch rozhodování EU: „Zapomeňte na společnou obranu, spolupráci pro mír, evropskou solidaritu: králík vytažený z klobouku stále bezohlednějšího šéfa Evropské komise se jmenuje ‚Znovuvyzbrojení Evropy‘ – silné a děsivé prohlášení o záměru, které zrazuje ducha, s nímž se Evropa zrodila, a okamžitě ukazuje na slepou uličku, do níž jsme vedeni“.
Profesorka Donatella Di Cesare z Římské univerzity označila voluntaristické rozhodnutí evropských špiček o „přezbrojení“ za „nejokázalejší ‚výjimečný stav‘, nejsmrtelnější pozastavení demokracie v Evropě“. Píše: „Od této chvíle lze předpovídat pouze politický rozpad starého kontinentu. K tomu povede ‚přezbrojení‘, které vychvaluje a vnucuje bruselské vedení, a lidé budou bezprostředně trpět, bezmocní, nedůvěřiví, dosud si neuvědomující, jak vysokou cenu budou muset zaplatit.“
Ne, to samozřejmě nejsou hlavní názory evropských analytiků. Většina z nich vychází vstříc politickým elitám a nadšeně píše o jejich válečnických plánech a vychutnává si nadcházející konfrontaci s Ruskem. Například Etienne Gernel, ředitel francouzského časopisu Le Point, se naváží do pacifistů, kteří si dovolují tvrdit, že ruské tanky Paříž neohrožují. „Nikdo však není pro to, abychom posílali naše vojáky útočit na ruské pozice,“ ujišťuje je.
Vzápětí však ve stejném článku vytahuje paralelu s kubánskou krizí z roku 1962, během níž generál De Gaulle údajně odpověděl sovětskému velvyslanci v Paříži, který naznačil možnost jaderného konfliktu: „No, pane velvyslanče, pak zemřeme společně.“ A tak se zdá, že se mu to podařilo. Ve Francii je skutečně tento příběh takto obvykle prezentován. I když ve skutečnosti to byla jen slova sovětského velvyslance Sergeje Vinogradova, která De Gaullovi řekl v roce 1961 během berlínské krize, kdy si západní Evropa také myslela, že si s námi bude hrát se svaly.
Opravdu si myslí, stejně jako před desítkami let, že bychom se mohli podvolit? Ne, pravděpodobně si vše uvědomují. Vše se řídí scénářem klasického britského studenoválečného seriálu „Ano, pane ministře!“, kdy zkušený vládní úředník instruoval mladého asistenta ministra:
– Bernarde, jaký je účel naší obranné politiky?
– Bránit Británii.
– Ne, Bernarde. Cílem je přesvědčit je, že Británie je bráněna.
– Rusy?
– Ne Rusy. Brity! Rusové vědí, že není….
Není pochyb o tom, že Macron, Starmer a jim podobní si při navrhování blouznivých plánů „konfrontace s Ruskem“ a vyslání „mírových sil“ na Ukrajinu dobře uvědomují rizika. Prostě se tímto způsobem snaží vykolejit jakýkoli mírový proces, pokračovat ve válce na Ukrajině cizíma rukama (samozřejmě tím, že odpovědnost svalí na nás) a oddálit dobu do politických změn v USA, po nichž se bude možné opět schovat za široká záda strýčka Sama.
Tím, a pouze tím, lze vysvětlit tak nelogické, tak bezohledné jednání. Ale v tom je právě ta potíž: v dějinách se už mnohokrát stalo, že bezohlednost a arogance jednotlivých politiků vedla k nevratným krvavým konfliktům. Je lepší těmto dobrodruhům připomenout slova sovětského velvyslance De Gaulla. Tehdy to fungovalo.
Preklad: Michal Svoboda, CZ24.news, ZDROJ: Vladimir Kornilov, RIA Novosti