Začíná to být psychotické. Když posloucháte vedoucí představitele EU, kteří papouškují stejné „dobré zprávy“, vyzařuje z nich základní neklid, nejspíše odraz psychického stresu z toho, že na jedné straně opakují „Ukrajina vítězí“: Rusko se blíží porážce“, když na druhé straně vědí, že pravdou je přesný opak: že „Evropa v žádném případě“ nemůže porazit velkou ruskou armádu na území Eurasie.
Dokonce i washingtonský kolos omezuje použití americké vojenské síly na konflikty, které si Američané mohli dovolit prohrát – války prohrané se slabými protivníky, u nichž nikdo nemohl popřít, zda výsledkem nebyla žádná ztráta, ale nějakým způsobem ‚vítězství‘.
Válka s Ruskem (ať už finanční nebo vojenská) se však podstatně liší od boje s malými špatně vybavenými a rozptýlenými povstaleckými hnutími nebo od zhroucení ekonomik křehkých států, jako je například Libanon.
Původní americké chvástání se rozplynulo. Rusko se pod jejich finančním útokem ani vnitřně nezhroutilo, ani neupadlo do chaotické změny režimu, jak předpovídali západní představitelé. Washington podcenil společenskou soudržnost Ruska, jeho skrytý vojenský potenciál a jeho relativní odolnost vůči západním hospodářským sankcím.
Otázkou, která Západ znepokojuje je, co nyní Rusové udělají dál. Budou pokračovat v oslabování ukrajinské armády a zároveň budou odstraňovat zásoby zbraní NATO? Nebo rozvinou shromažďující se ruské útočné síly po celé Ukrajině?
Jde o to, že samotná nejednoznačnost mezi hrozbou ofenzivy a její realizací je součástí ruské strategie, která má Západ vyvést z rovnováhy a udržet ho v nejistotě. Jedná se o taktiku psychologické války, kterou je generál Gerasimov proslulý. Přijde; odkud a kam bude směřovat? To nevíme.
Načasování ruské ofenzívy se nebude řídit západním politickým kalendářem; ale tím, kdy a zda se ofenzíva stane pro ruské zájmy příznivou. Kromě toho Moskva sleduje dvě fronty: finanční válku (což může být argumentem pro pomalejší vojenské nasazení, aby se mohla zvýšit úroveň ekonomické bolesti) a vojenskou situaci (která může, ale nemusí, upřednostňovat pomalé postupné vymírání ukrajinské bojeschopnosti vůbec). Bývalý hlavní poradce amerického ministra obrany, plukovník Douglas Macgregor, vidí velké rozšíření sil – a to brzy. Možná má pravdu.
Tuto druhou úvahu je třeba porovnat s širším obrazem: Rusko se v první řadě zabývá omezením hegemonie USA a vytlačením NATO z asijského „Heartlandu“. Rusové již nějakou dobu vědí, že „systém globálního řádu“ není udržitelný (struktury po druhé světové válce jsou již jasně viditelné ve zpětném zrcátku). A jak Rusko, tak i Čína si uvědomují, že neexistuje žádný elegantní – nebo zkratkovitý – způsob, jak tak rozsáhlý systém zrušit.
Oni vědí, že Západu se nedá věřit a že je předurčen k pádu. Rusko a Čína již několik let restrukturalizují své ekonomiky a budují své armády – připravují se na nevyhnutelný pád amerického impéria (a zároveň si drží palce, aby „pád“ neznamenal apokalypsu).
V praxi se Rusko i Čína snažily tento kolaps co nejvíce zmírnit. Nikomu neprospívá nekontrolovaná imploze USA, nicméně USA se svým projektem na Ukrajině zašly příliš daleko a Rusko se chystá tento konflikt využít k usnadnění konce amerického impéria – jiná možnost skutečně neexistuje.
Jak zdůrazňuje Kelley Beaucar Vlahos v časopise American Conservative, americké frakce připravují „pohřeb“ Ruska již mnoho let. Jedna z nejškodlivějších skutečností, která vyplynula z odhalení Matta Taibbiho v jeho „Twitter Files„, skutečně byla: „jak agresivní byli kongresoví zákonodárci a úředníci federálních agentur – při prosazování cynického vyprávění, které přivedlo giganta sociálních médií na buben a zároveň vytvořilo ruského strašáka, který dnes straší americkou zahraniční politiku a postoje ve válce na Ukrajině„.
Tento vymyšlený příběh o tom, že se Rusko snaží zničit americkou demokracii, přinesl veřejnosti podporu pro novou válku s Ruskem.
Tento existenciální boj teď nemůže skončit: Evropané a Američané jsou v bublině, kde vše je optika a „vše“ je PR bezprostřednost a divadlo – a my všichni musíme hrát tuto hru. Je možné, že stejný duch doby promítají i do Rusů a Číňanů a domnívají se, že musí uvažovat podobně: Žádné hodnoty, žádná víra v cokoli, kromě toho, co se nejlépe hraje na MSM.
Podíváme-li se na to z tohoto úhlu pohledu, jde skutečně o kulturní střet – střet odrážející západní neschopnost empatie. Západ si skutečně může myslet, že Putinova pozornost je zaměřena především na sledovanost – stejně jako u Macrona, Scholze a Bidena – a že až skončí válečné akce, bude vše při starém. Možná skutečně nechápou, že takto zbytek světa neuvažuje.
V rámci tohoto myšlení existuje: „‚Válka je byznys‘. Hodně tanků, teď nám dejte F-16!“. Sotva USA, Německo a další mocnosti NATO oznámily, že pro Ukrajinu uvolní velké množství hlavních bojových tanků, Kyjev okamžitě začal požadovat dodávky bojových letounů F-16. Všichni, kdo se o to zajímají, se mohou dožadovat dodávek tanků. Ukrajinský obranný úředník Jurij Sak se totiž bezelstně vyjádřil o relativní snadnosti „další velké překážky“ v podobě získání stíhaček F-16:
Nechtěli nám dát těžké dělostřelectvo, pak nám ho dali. Nechtěli nám dát rakety HIMARS, ale dali. Nechtěli nám dát tanky, teď nám je dávají. Kromě jaderných zbraní už není nic, co bychom nedostali.
To je ukázkový příklad syndromu „válka jako obchod“ – a politika je o hromadění peněz. To znamená, že na řadě jsou letouny F-16, a to znamená Polsko – letouny F-16 by na letecké základně na Ukrajině umístěny nebyly. A rozšíření bojového prostoru na Polsko by nevyhnutelně vedlo k další „válce jako byznysu“: Tanky, obrněné transportéry a letouny F-16. Vojenský komplex si bude radostně mnout ruce.
Je předvídatelné, že frustrace válečných fanatiků z kolektivní neschopnosti Západu zastavit vlnu ukrajinské porážky roste a byla ještě umocněna zprávou Rand Corporation (financovanou Pentagonem) z minulého týdne, která se rovnala soudnímu vyvrácení ospravedlňujícího odůvodnění války na Ukrajině. Zdůrazňuje, že ačkoli Ukrajinci bojují, jejich města srovnaná se zemí a zdecimovaná ekonomika neodpovídají ukrajinským zájmům.
Zpráva upozorňuje, že by se USA měly vyhnout „vleklému konfliktu“, a označuje ukrajinské vítězství za “ nevěrohodné“ a „nepravděpodobné“ – a významně varuje před konfliktem, který by mohl zasáhnout i Polsko. Zdůrazňuje se také eventualita, že USA riskují neúmyslné sklouznutí k jaderné válce kvůli několika „problémům“.
V tomto posledním bodě je zpráva RAND prozíravá: Vedoucí ruské delegace při OBSE tento týden veřejně varoval, že pokud budou na Ukrajině rozmístěny západní pancéřové střely s ochuzeným uranem nebo beryliem – které USA použily v Iráku a Jugoslávii s ničivými následky -, Rusko bude takové rozmístění považovat za použití špinavých jaderných bomb proti Rusku s následnými důsledky.
Pokud existovaly nějaké pochybnosti o ruských „červených liniích“ a o tom, kde leží, nyní už žádné nemohou být. Aby bylo jasno, „následky“ se rovnají možné ruské jaderné reakci. Západ byl varován.
Pokud je „příčinou“ frustrace z neúspěšného ukrajinského vojenského projektu, pak pokračováním je zoufalství.
„Stejně jako vy jsem velmi potěšena a myslím, že i celá administrativa, že Nord Stream 2 je nyní, jak s oblibou říkáte, kusem kovu na dně moře,“ prohlásila Victoria Nulandová minulý týden. Tento výrok svědčí o impotenci více než cokoli jiného (v překladu Nulandová říká: OK, přátelé, nejsme impotentní, protože – mrk, mrk – se nám stejně podařilo zničit plynovod pro EU).
Celá PR kampaň za další tanky vypadá spíše jako snaha dodat Ukrajincům a jejich příznivcům v Evropě dodatečnou morálku (vzhledem k tomu, že tanky průběh války nezmění) – jde o „přešlapování na místě“, fakticky o nic významnějšího. Totéž platí o politických návrzích, které minulý týden předložili ministr zahraničí Blinken a Victoria Nulandová. Vypadá to, že byly vypracovány s vědomím, že budou v Moskvě odmítnuty – a také se tak stalo.
Abychom však kombinaci Blinken-Nulandová pochválili, pokud jsou neokonzervativci beznadějní v realizaci svých válečných projektů – které téměř vždy končí katastrofálně, jsou brilantní v manipulování států, aby se staly jejich komplici – v rozporu s jejich vlastními národními zájmy.
Neokonzervativci dostali volnou ruku při ničení Evropy. Politicky, ekonomicky i vojensky. Samotné USA (a celý svět) musí být naprosto ohromeny mírou evropské podřízenosti a absolutní kontrolou nad vedením EU, kterou tito neokonzervativci vykonávají.
Členové NATO nikdy nebyli pevně sjednoceni za křížovou výpravou Washingtonu s cílem fatálně oslabit Rusko. Obyvatelstvo EU (zejména francouzské a německé) nemá žaludek na pytle s mrtvolami.
Neokonzervativci však správně vytušili evropskou Achillovu patu. Jsou to Polsko, Litva, pobaltské republiky a Česká republika. Američtí neokonzervativci se spojili s touto radikální rusofobní frakcí, která chce Rusko rozložit a zpacifikovat, a zmocnit se pák zahraniční politiky EU, které by odebraly Francii a Německu. Ty v roce 2008 v Bukurešti, kdy byly „dveře“ do NATO otevřeny Gruzii a Ukrajině, seděly mlčky a bezmocně. Proč tehdy nevyjádřily své výhrady, které prý tehdy měly?
Slabé vedení zvedlo víko evropské Pandořiny skříňky, aby se z ní jako temné páry vyvalily všechny staré přízračné evropské animozity, řevnivosti a holé ambice. Existuje někdo, kdo by nyní dokázal zavřít její víko?
AUTOR: Alastair Crooke, ZDROJ: 1 / 2, Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
* prevzaté
prihláste sa do nášho kanála na TELEGRAMe: https://t.me/spolokarchaoz