Masarykova univerzita, domovská líheň premiéra Fialy, je zmítaná čistkami pod bičem sexuality. Přišel první “handgranát”. Pedagogové osahávali studentky. No to je do nebe volající. Dva pedagogové skončili, třetí je odstaven. Do toho přišlo čerstvě svědectví dalších studentek, které doznaly, že jejich spolužačky, i ony samy, často využívaly svých ženských zbraní k odzbrojování pedagogů. Minové pole osázeno, vstup na vlastní nebezpečí. Zvířata v ohrádkách, která předstírají vyšší já. Jenže bez takového chování bychom vymřeli.
Na podobných skandálech, často spíš „skandálech“, mě udivuje ta jednostrannost. Žena je vykreslena vždy a zcela automaticky jako oběť dravého samce, který nenechává rukojmí. Prostě, zbaven rozumu, si jde pro přírodou garantované rozsévání vlastní genetické informace. Ženy jsou vždy v pozici bezmocné oběti. Někdy to tak určitě je, muži svou sexualitu umí řešit nátlakem. Ale nejde zůstat jen u agresivity mužů. Ženská sexuální agresivita si s tou mužskou často nezadá.
Ukazuje nám to pokrytectví celého toho bengálu kolem kampaně MeToo, která protřídila americkou společnost. Po prvním, a zcela zaslouženém grilování Harveyho Weinsteina, který si z pozice filmového producenta se značnou mocí v Hollywoodu udělal sexuální harém, který naplnil americkými herečkami, přišly další skandály. Doslova uragán často falešných obvinění. Vrcholem pak byl soud Johnnyho Deppa s jeho exmanželkou. Soud Deppa očistil a ukázal krásu ženské moci a sexuality, kde byla Deppova exmanželka vykreslena jako manipulativní sekernice schopná čehokoliv. Krom upřímnosti. A lásky.
Současný stav je navíc korunován požadavky na mužské pokolení, aby se začalo chovat jako kapoun v klášteře. Mužská sexualita je toxická, násilná, je třeba se proti ní vymezit, zní prostorem. Je to hovadina. Nedávno na mě vyskočil klip šedesátileté Madonny, popové hvězdy, která ukázala místo moudrosti stáří své tělo rozhýřené až démonickou touhou osouložit cokoliv co má nohy a jakékoliv pohlaví. I blackmetalisté, kteří v klipu pojídají tělíčka dětí, jsou proti Madonně učinění beránci. V klipu Madonny bylo tolik skrytého i otevřeného sexuálního násilí, tolik kultury prostituce, až se mi dělalo špatně. U blackmetalistů to je protestní stylizace, u Madonny je to podstata. Děsivá podstata, která vedle požadavků na respekt k ženským právům ukazuje ženu jako bytost s nezvladatelnými sexuálními choutkami. Ale v takové divné, nepřirozené poloze zvířete. Není nic krásnějšího, než pohled na ženu. Madonna, a jí podobné, ovšem ukazuje karikaturu ženy.
Jako kdyby emancipace vedla ke dvěma protichůdným vývodům. Na jedné straně emancipace dovedla ženy k jisté nenávisti vůči mužům, na druhé straně ovšem ke stylizaci do role prostitutky a infikování veřejného prostoru sexuálním chtíčem. Což ve společnosti vede k rozklížení mezi pohlavími, strachu mužů před ženami, které se mediálně stávají žalujícími jeptiškami, fakticky se ale stávají, opět mediálně, otrokyněmi chtíče. No, úroveň to nemá žádnou.
To je výsledek kultury Madonny a jí podobných (a že jich je, stačí se podívat na jakoukoliv popovou hvězdičku, klipy jsou sexuálně dravé a začínají postrádat jakoukoliv civilizovanost a kulturnost, i co se hudby týká, ale stávají se jen permanentní nabídkou v nevěstinci jménem kultura).
To vede k tomu, že když si nějaký skutečně agresivní samec zamane ženu znásilnit, bude na ni společnost hledět s podezřením a nedůvěrou. Patříš mezi ty, které jsou skutečně obětí? Nebo jsi ta, která chtěla bezpracně lepší známky ve škole, a tak ti nebylo proti mysli se začít chovat před pedagogem jako štětka? A ten podlehl, protože ženské zbraně jsou neskutečně silné, odzbrojující. Muži mají toho zvířete v sobě víc, stačí na ně patřičně zavrtět zadkem a už jim kane slina a myslí na to jediné. Logicky, příroda to tak zařídila, protože jinak bychom jako lidstvo vymřeli. Jen muž stižený masochismem chce dítě. Péče o něj je proti mužské podstatě, navíc existence dítěte zpravidla omezí přísun samic pouze na tu jednu, na matku dítěte, což je pro podstatu muže vlastně také přítěž. Jedině díky slintání nad plnokrevnými samicemi jsme nevyhynuli.
Dokážu si představit studentku, která se chystá vstoupit do kabinetu pedagoga. Popotáhne si triko, aby byl dekolt zvýrazněn, posune si podprsenku, aby poprsí na pedagoga div nevyskočilo. Před zrcadlem si obtáhne linku na očích, napatlá na sebe rtěnku. V kabinetu pak udělá bezmocný kukuč a rukou si projede vlasy. A pedagog je prostě na hranici příčetnosti. Studentka ho, jako zvíře, láká ke kopulaci, je mladá, hezká, povolná, chce, pedagog je zkušený samec, ve středu zájmu. A pedagog pak potřebuje ledovou sprchu, aby v sobě to uslintané zvíře uklidnil. A někdy sprcha prostě není po ruce. Což neznamená, že obětí je jen pedagog. Obětí jsme všichni, protože jsme zvířata (teď už v tom dobrém smyslu, přirozeném, ploďme a množme se). A záleží na tom, jak až hluboko je v nás zakořeněná civilizace a její kultura. Jenže to musí být oboustranné. Studentky by měly v sobě mít zakořeněnou jistou cudnost, nebo spíše noblesu. Ne napodobovat a inspirovat se šedesátiletou Madonnou z nabídky vykřičeného domu naší popkultury.
Mácha svůj Máj napsal jako kulturní zpodobnění slintání do klína. Všichni tam, snad, vidíme tu krásu nejen hlubokého citu, ale hlavně fyzické lásky, abych tak řekl. Puritánství dnešní doby je podivné. Puritánství spojené s mediální prostitucí těch před fotoaparátem a kamerou. Vyzývavé chování následované pohlavky, žalobami a vyhazováním z práce. Takhle, moji milí, vymřeme. Co takhle se vrátit o kousek zpátky a dát tomu prostě volný průběh? Přimhuřovat oči, protože soulož je nedílnou součástí společnosti. Ne nějaké tabu, které si ventilujeme na pornoserverech nebo při sledování klipů popkultury (ono to vyjde nastejno).
AUTOR: Štěpán Cháb, ZDROJ: krajskelisty.cz
prihláste sa do nášho kanála na TELEGRAMe: https://t.me/spolokarchaoz