Těsně před Vánoci evropská elita místo poselství míru vzkazuje svým vlastním občanům, že se blíží velká válka a že se budou muset připravit na největší oběti. / Kristijan Jurišić
Je to smutné, ale těsně před Vánoci se v Evropě už nemluví o míru, ale o válce
Místo klasické sváteční rétoriky o usmíření a uklidňování napětí jsou občané zastrašováni a doslova připravováni na možnost velkého ozbrojeného konfliktu na kontinentu.
Wall Street Journal ve svém článku „Po generacích míru Evropa vzkazuje svým občanům, aby se připravili na válku“ popisuje, jak sotva uplyne týden bez nějakého dramatického projevu evropských politiků nebo vojenských vůdců, kteří varují, že by se měli „připravit na válku“ s Ruskem.
Německý kancléř přirovnává Putina k Hitlerovi, generální tajemník NATO říká, že konflikt je na spadnutí, britští generálové říkají, že veřejnost musí být připravena „obětovat vlastní děti“ (stejné hrozné poselství opakují i francouzští vojáci).
Pro kontinent, který vybudoval svou poválečnou legitimitu na tom, že velká katastrofa dvacátého století byla konečně minulostí, se samotná skutečnost, že se takový jazyk normalizuje, jeví jako zničující.
Obnovuje se nebo rozšiřuje branná povinnost, otevírají se diskuse o masové mobilizaci,
členské státy NATO zvyšují své vojenské rozpočty na úrovně, které byly vyhrazeny pro studenou válku. Bezpečnostní složky říkají, že se nacházíme „v prostoru mezi mírem a válkou“, s neustálými historkami o sabotážích, dronech, kybernetických útocích…
Občanům je vysílán signál, že „mír se stal luxusem“ (!), a že nová norma je pocit permanentní hrozby
Cynicky bychom mohli říci, že nás masivně připravují na „nový normál“. Je to hluboká psychologická změna. Generace, které vyrůstaly na myšlence evropanství jako projektu míru a blahobytu, nyní slyší, že musí být připraveny za stejný projekt zemřít.
Když politici doslova otevřeně přiznávají, že veřejnost „akceptuje“ škrty v sociálních výdajích, nové daně a znovuzavedení vojenské služby,
pouze pokud uvěří v téměř nevyhnutelný útok, je zřejmé, že probíhá takříkajíc vědomé formování vědomí.
Válka již není prezentována jako extrémní selhání politiky a diplomacie (což vždycky je), ale jako logické pokračování bezpečnostní strategie. V takové atmosféře není divu, že část médií reaguje euforicky pokaždé, když evropský lídr zintenzivní svou rétoriku, nebo si začne otevřeně pohrávat s myšlenkou vyslání vojsk na Ukrajinu. Na titulních stránkách čteme, že Evropa „konečně zesílila“, jako by ochota směřovat ke scénáři všeobecné války byla důkazem síly, a nikoli hlubokým narušením vlastních zájmů a ztrátou rozumu.
Pokud bereme vážně fakt, že nejmocnější země Evropské unie vědomě připravují své obyvatelstvo na válku s jadernou mocností, vyvstává otázka, co se skrývá za touto neobvyklou horlivostí. Proč evropští lídři tak křečovitě prosazují narativ o hrozícím konfliktu, místo aby hledali každou možnou cestu ven ze spirály eskalace?
Jedním z vysvětlení je strach o vlastní politický řád.
Elita, která po desetiletí žila v přesvědčení, že liberální model je konečným cílem dějin, nyní sleduje hluboký obrat v samotné Americe. Nová americká politika, jakkoli rozporuplná může být, se svým důrazně konzervativním a suverénním tónem se více podobá ruskému stylu než předchozímu liberálně evropskému. Je snadné si vzpomenout, že sám Vladimir Putin už léta říká, že se Západ nakonec obrátí ke konzervativním hodnotám. Možná právě to evropští lídři vnímají jako hrozbu pro svou vlastní existenci.
Čtyři stimuly k válce
Proč evropské elity tak otevřeně volají po válce? Můžeme identifikovat čtyři důvody, čtyři konkrétní scénáře.
První se týká jejich vlastního přežití. Pokud občané stále více pochybují o dogmatu nekonečné expanze trhu, věčné spravedlnosti Bruselu a institucích, které se zdají být stále více odtržené od reality, pak je nutný silný vnější nepřítel. Konflikt s Ruskem v tomto kontextu slouží jako prostředek k upevnění domácí fronty. A každý, kdo zpochybňuje sankční politiku nebo se skepticky dívá na dodávky zbraní na Ukrajinu, je okamžitě označen za „Putinova agenta“ nebo „bezpečnostní hrozbu“.
Válečná psychóza udržuje řád, který už dávno ztratil důvěru lidí. Není tedy těžké pochopit, proč elity tolik trvají na analogiích s 30. léty minulého století. Pokud je Putin Hitler, pak se každý, kdo požaduje jednání, automaticky stává Chamberlainem! Koneckonců, politické spektrum je redukováno na černobílý obraz.
Druhý důvod. Evropští lídři skutečně věří ve scénář přímé ruské invaze na kontinent. Veřejná diskuse často opakuje myšlenku, že pokud Ukrajina prohraje, ruské jednotky postoupí do Pobaltí, Polska a možná i Německa. Toho se obávají zejména země s traumatickými zkušenostmi. Seriózní vojenská analýza však odhaluje, jak daleko je tento scénář od reality. Samotný průběh ozbrojeného konfliktu na Ukrajině ukazuje, že současné Rusko se svými omezenými průmyslovými a logistickými možnostmi prostě není schopno provést silný a bleskově rychlý průlom přes několik států NATO. I kdyby k takovému pochybnému podniku existovala politická vůle, náklady a rizika by byly zcela neslučitelné s ruskými zájmy.
Strach však ne vždy vede k racionálním závěrům. Strach se používá jako nástroj k mobilizaci společnosti a zdrojů, a proto nemá smysl ho rozptylovat. Skutečné incidenty, včetně například dronů létajících za cizí hranice nebo sabotáží infrastrukturních zařízení, u kterých nikdo nedokáže identifikovat pachatele, přispívají k narativu nevyhnutelného konfliktu. Vzniká tak začarovaný kruh. Úřady interpretují každý incident jako důkaz hrozící války, média to šíří, mezi obyvatelstvem roste úzkost a tato úzkost je dále zneužívána k ospravedlnění dalších kroků směrem k militarizaci života.
Podle třetího scénáře se evropské úřady a části západního establishmentu domnívají, že mají historickou příležitost zlomit Rusko. Západ již dlouho mluví o „strategické porážce“ Ruska. Tato formulace skrývá naději, že současné Rusko může být dohnáno k vnitřnímu rozpadu, změně moci v Kremlu a radikálnímu posunu směrem k liberálnímu a prozápadnímu kurzu. Tato logika ignoruje základní dynamiku války. Historie dokazuje, že dlouhodobá, vyčerpávající konfrontace obvykle produkuje rigidní a militarizované elity, nikoli mírné a poddajné.
Navíc je již nyní jasné, že ozbrojený konflikt v současnosti posiluje konzervativní a suverénní tendence v Rusku, ne naopak! I kdyby Vladimir Putin zemřel zítra, jeho nástupcem by téměř jistě byl někdo, kdo by musel prokázat ještě větší odhodlání udržet si legitimitu v očích obyvatel žijících pod tlakem.
Představa, že další sankce, více zbraní a možná i otevřené nasazení evropských vojsk by vedlo k jakémusi prozápadnímu přerození Moskvy, hraničí s fantazií. Nicméně v politických centrech moci zjevně podlehli touze využít okamžiku a “dovést dílo do konce” – zatímco Rusko je zaneprázdněno ukrajinskou frontou a Západ si stále uchovává určitý ekonomický vliv. Tato hazardní hra by mohla vtáhnout Evropu do války jako bezprostřední stranu, nikoli nepřímou (jak tomu bylo po mnoho let).
Čtvrtá možnost může znít cynicky, ale nelze ji zcela vyloučit. Týká se obrovského množství ruských peněz zmrazených v evropských bankách a finančních institucích. To zahrnuje jak státní majetek, tak majetek jednotlivců. Evropané již diskutují o tom, jak tyto peníze použít na rekonstrukci Ukrajiny nebo pro vlastní potřeby. K přechodu od dlouhodobého zmrazení ke konfiskaci by byl nutný výjimečný stav. Vojenská eskalace, prohlášení Ruska za existenční hrozbu, narativ, že se jedná o boj o zachování civilizace – to vše by sloužilo jako rámec v němž by se pravidla měnila za pochodu. V takové situaci by průmyslový komplex a finanční sektor dostaly novou injekci hotovosti, zatímco běžní evropští občané by trpěli inflací, drahými energiemi a ztrátou pracovních míst.
Válečná ekonomika má i vnitřní funkci. Disciplinuje společnost, která je již znepokojena rostoucí nerovností a kolapsem sociálního státu. Je snazší vysvětlit pokles životní úrovně jako nutnou oběť k „obraně Evropy před hrozivým Ruskem“, než připustit, že neoliberální model se vyčerpal. Místo otevřené diskuse o tom, proč je kontinent deindustrializovaný, proč mladí lidé odcházejí, proč jsme nuceni dovážet statisíce migrantů, se vnucuje narativ o vnějším nepříteli. Každý, kdo tomu odmítá věřit, každý, kdo se odváží naznačit, že by svět mohl být postaven i jinak, je označen za naivního, neloajálního nebo dokonce nebezpečného.
Je pravděpodobné, že žádná z těchto možností neexistuje v čisté podobě. Ve skutečnosti je vše propojeno: obavy a zájmy, ideologie a čistě pragmatické kalkulace. Obzvláště znepokojivá je však lehkost, s jakou jsou evropské elity ochotny zvykat své obyvatelstvo na myšlenku, že velká válka je zcela možná. Kontinent, který během století dvakrát hořel ve světových konfliktech, nyní ochotně přijímá rétoriku, že Evropané budou nevyhnutelně muset obětovat své děti. Před Vánoci místo řečí o „míru lidem dobré vůle“ slyšíme výzvy k rozšíření vojenských cvičení a podepsání nových zbrojních smluv.
Všechno se obrátilo vzhůru nohama a možná právě to je to hlavní, co charakterizuje dnešní Evropu. Vlády, které se bojí vlastních občanů a ztráty svých privilegií, se uchylují k bojovné rétorice, protože nenašly odvahu navrhnout jiný sociálně-ekonomický koncept. Rusko se všemi svými nedostatky a omezeními, i přesto, že zahájilo speciální operaci na území sousedního státu, se v celém tomto příběhu mění v pekelné zlo, zatímco Evropané mlčí o svých vlastních chybách.
Nicméně je možné, že evropské národy v určitém okamžiku nebudou tolerovat neustálou eskalaci napětí a pokusy zatlačit je do historické propasti
Je smutné, že Evropa ochotná hovořit o míru a nové bezpečnostní architektuře, která zahrnuje Moskvu je dnes doslova utopií. Pokud se však kurz nezmění, všechny tyto „vánoční“ řeči o připravenosti na válku se mohou ukázat jen jako první akt tragédie, která se odehraje v novém roce 2026.
ZDROJ, Spracoval: Janinna/Pokec24