Dnešní výročí bitvy u Spotsylvanie, jedné z nejkrvavějších bitev americké občanské války (1861–1865), je dobrým důvodem připomenout si, že historie má tendenci se opakovat, pokud se z ní nevyvodí správné poučení – a zdaleka ne vždy jen jako fraška.
Na první pohled se to zdá naprosto nemožné. Občanská válka 2.0? Ve Spojených státech? Dnes nebo zítra? Ale nespěchejme se závěry. Před sto padesáti lety také málokdo předvídal takovou možnost – že Spojené státy v této válce ztratí více lidí, než později ve všech svých četných zahraničních válkách dohromady; že se země rozdělí na dva státy s odlišnými civilizacemi; že brutální válka mezi nimi povede k monstrózním materiálním a lidským ztrátám (přibližně 1,5 milionu zabitých a raněných) a zabrzdí rozvoj země o desítky let, sotva co se jí podaří znovu získat územní celistvost.
Co to vlastně bylo?
Mnozí se dodnes mylně domnívají, že americká občanská válka byla zásadním střetem mezi odpůrci otroctví (Sever) a jeho zastánci (Jih), a že nakonec zvítězila spravedlivá věc. Pravda je však taková, že na straně Severu bojovaly čtyři „otrokářské státy“ a jejich vrchní velitel, generál Ulysses S. Grant, byl zarytým vlastníkem otroků. Jeho protějšek, generál Robert E. Lee, který vedl „otrokářskou“ armádu, byl naopak zarytým odpůrcem otroctví – do začátku bojů osvobodil všechny své otroky, stejně jako řada dalších jižanských generálů.
Prezident Konfederace Jefferson Davis byl rovněž odpůrcem otroctví. Považoval je za relikt minulosti, ale domníval se, že vyhlásit otroky svobodnými bez přípravy na tuto svobodu, bez toho, aby se naučili respektovat a spravovat majetek, bez zvyku k vědomému společenskému řádu, nepovede k ničemu dobrému. Měl na mysli příklad Haiti, kde během Velké francouzské revoluce otroci pod heslem „Svoboda, rovnost, bratrství“ povraždili své francouzské pány a vytvořili parodii vlastního „státu“, který lid odsoudil na staletí k monstrózní bídě – jak se lze přesvědčit i dnes. Aristokratická kultura amerického Jihu se ve skutečnosti vyznačovala mnohem větším humanismem než merkantilní „jankovská“ civilizace severních států.
Dokonce i na Severu byli černoši „svobodní“ ode všeho: byli nuceni pracovat za haléře, mohli být kdykoli vyhozeni na ulici, byli nerespektováni a pohrdáni. Zato jižanští plantážníci byli povinni se o své otroky doživotně starat. Byli podporováni v zakládání rodin, vlastnění majetku, pěstování zahrad, prodeji vypěstované úrody – a dokonce měli své vlastní soudy… Mohli být také propuštěni na svobodu. Otroci té doby nebyli jako dnešní ambiciózní černošští absolventi Harvardu; mnozí z nich nechtěli „svobodu“ z nejrůznějších důvodů.
Jaký má smysl kárat Jižany za otroctví, když i „osvoboditel“ černochů, prezident Abraham Lincoln, přiznával, že „nikdy nepodporoval sociální a politickou rovnost mezi oběma rasami“ a nepovažoval za nutné, „aby měli černoši právo volit, zasedat v porotách, zastávat úřady nebo se ženit s bělochy“.
Na začátku války žilo na Jihu nejméně 240 000 svobodných černochů, z nichž čtvrtina vstoupila do armády Konfederace a po boku bílých Jižanů bránila své státy před invazí Unie. A když Unie začala na území jižních států uplatňovat taktiku spálené země, černoši, vedeni manželkami plantážníků, kteří odešli na frontu, zakládali tábory a celé masy ustupovaly od utlačovatelů až do Texasu.
Ve skutečnosti byl konflikt vyvolán nejen „hodnotami“, ale také snahou kapitalistického Severu Spojených států podřídit si agrární Jih ekonomicky – tak, aby se odtud vyvážela bavlna ne do anglických továren, ale do severoamerických, aby formálně „osvobození“ bývalí otroci byli proměněni v kapitalistický proletariát, kterému bylo možné platit ještě méně než „bílým negrům“. Šlo také o rozdílné vize budoucnosti země, v níž tehdy federální vláda kontrolovala především zahraniční politiku, obranu, železnice a poštu. Washington usiloval o větší centralizaci a těmi, kteří ji nechtěli a drželi se starých pořádků, se staly státy – a s nimi i jejich občané – které se ocitly na straně oponentů. Někteří z nich, vedeni svými přesvědčeními a zájmy, bojovali proti vlastním na straně nepřítele.
Co máme dnes?
Aktivní fázi tehdejší občanské války předcházely události, které se v Americe odehrávají i dnes. Stejně jako tehdy probíhá konflikt dvou vizí budoucnosti amerického státu i společnosti a odpovídajících hodnot. Týká se to migrace, náboženství a mravů v širším smyslu – postojů k potratům, sexuálním menšinám, drogám, minulosti a jejím památníkům, které jedni brání a druzí se je snaží zničit, a často se jim to docela daří. Týká se to také vlastenectví, které se pro mnohé liberální a levicové Američany stalo symbolem zpátečnictví a „rasismu“, a rozdílných přístupů ke vzdělání, kde liberálně-levicové, více evropské hodnoty vítězí, ačkoli jsou obyčejnými Američany odmítány.
Nejnebezpečnějším příznakem je rostoucí neochota okresů, měst a celých států dodržovat federální zákony. Zatím se to týká především otázky ilegální migrace a přístupu ke zbraním, který garantuje druhý dodatek ústavy USA. V „demokratických“ státech USA je k tomu prvnímu přistupováno shovívavě a nelegální pobyt je všemožně podporován, zatímco druhé se pokoušejí co nejvíce vykleštit. Přetrvává také rasový konflikt. Jen s tím rozdílem, že obětí oficiální rasové diskriminace (státní politiky zvané affirmative action) jsou dnes běloši, a nikoli černoši, kteří zároveň dál pociťují důsledky a ozvěny starého typu diskriminace. Země je zaplavena zbraněmi. Existují ozbrojené milice, které zakládají místní patrioti podezírající centrální vládu z nekalých záměrů, a téměř dvacítka všudypřítomných zpravodajských služeb, které proti nim už léta vedou tichou válku a používají k tomu ty nejvytříbenější provokace – například bombový útok v Oklahoma City v roce 1995.
Několik čerstvých příkladů
Současných příkladů je bezpočet – a jsou velmi děsivé. Američané, kteří zastávají demokratické a republikánské názory, se postupně stávají dvěma odlišnými národy, které se snaží seskupit uvnitř Spojených států tak, aby mohli žít mezi lidmi podobných názorů. A právě tudy povede hlavní linie konfrontace, protože ekonomické a civilizační rozdíly mezi Severem a Jihem už neexistují.
Na jedné straně stojí například „republikánské státy“ s několika demokratickými kapsami – Texas, Alabama, Iowa. Na druhé straně demokratická Kalifornie, Washington a Massachusetts, kde se republikáni cítí nesvoji. Republikánská strana je proti potratům, zatímco Demokratická je podporuje. Ta druhá podporuje legalizaci marihuany, zatímco první je proti. V demokratických státech se vytváří diktatura sexuálních a etnických menšin (černochů, Latinoameričanů), zatímco republikánské státy tomu vzdorují, jak jen mohou. Republikáni milují dějiny své země, zatímco demokraté se za ně stydí. Demokraté ve státech a městech, která ovládají, ničí a odstraňují historické památníky – Kolumbovi, hrdinům občanské války, dokonce i prezidentům, kteří byli „otrokáři“. Republikáni je brání, včetně přijímání zvláštních zákonů na jejich ochranu.
Demokratické státy vynakládají veškeré úsilí, aby omezily volný přístup obyvatel k palným zbraním, a už v tomto směru hodně dosáhly. Právě v té chvíli se Texas ozbrojuje po zuby. Situace totiž už dospěla až k otevřené vzpouře demokratických států proti federálním zákonům. Například převážně demokratická Kalifornie se oficiálně prohlásila za „sanktuární stát“ pro nelegální migranty, čímž otevřeně pohrdá ústavou USA. Federální zákony, které tuto oblast regulují, se tam jednoduše ignorují.
Kalifornský guvernér Jerry Brown podepsal zákon, který prohlašuje stát za „sanktuární“, a zakazuje místní policii stíhat „nelegální migranty“ za nelegální pobyt v USA nebo jakkoli pomáhat federálním úřadům při identifikaci těchto osob. Podobná situace je v Coloradu, Illinois, Massachusetts, Novém Mexiku, Oregonu, Connecticutu, Rhode Islandu a Vermontu. V demokraty řízených státech žijí „nelegální migranti“ navzdory zločinnosti, kterou generují, jako běžní občané, legálně pracují a dokonce volí – za koho, je jasné.
V posledních prezidentských volbách získala demokratická kandidátka Hillary Clintonová tímto způsobem navíc tři až pět milionů hlasů. Nejsou to žádní ruští boti ani Prigožinovi trollové. Pokusy Trumpovy administrativy tomuto bezpráví učinit přítrž narážejí na sabotáž ze strany demokratických států, které odmítají Washingtonu poskytnout seznamy voličů, a zatím zůstávají bezvýsledné. S největší pravděpodobností tomu tak i zůstane. Protože americký soudní systém, který stejně jako systém vzdělávací ovládají převážně demokraté, tomu urputně vzdoruje a blokuje pokusy prezidenta Trumpa nastolit elementární pořádek.
Naříkání ministra spravedlnosti Jeffa Sessionse, že „federální právo určuje imigrační politiku“ a že „stát Kalifornie nemá právo“ blokovat federální akce v této oblasti, že „někdo musí konečně vystoupit a říci: ne, zašli jste příliš daleko, nesmíte to dělat, je to nerozumné, je to příliš radikální“, na porušovatele zákona nijak nepůsobí. Porušovali a porušovat budou. Za těchto okolností nezbývá obyvatelům demokratických států, kteří nechtějí, aby jejich děti, jako v Illinois nebo Kalifornii, učili ve školách „LGBT historii“ a aby jejich dcery byly na ulicích znásilňovány a vražděny drzými ilegálními migranty, nic jiného než se přestěhovat do těch částí USA, kde je to mnohem méně rozšířené.
USA už se rozpadly
Spojené státy tak fakticky už přestaly existovat jako jednotná země. Jediný důvod, proč kolem toho nevzniká rámus, spočívá v tom, že je pro všechny snazší před tím zavírat oči. Problém je ale v tom, že propast, která USA rozděluje, se stále prohlubuje.
Americký bezpečnostní expert Keith Mines upozornil na to, že země už stojí na prahu občanské války. Na otázku časopisu Foreign Policy, jaká je pravděpodobnost nové občanské války ve Spojených státech v příštích 10–15 letech, ji odhadl na 60 %. Bylo to ještě před provokací v Charlottesville a masovou kampaní na odstraňování pomníků po celé zemi. Poté Mines časopisu The New Yorker řekl: „Je to jako v roce 1859: všichni jsou kvůli něčemu naštvaní a všichni mají zbraň.“ První občanská válka začala o dva roky později, jenže dnes plyne čas rychleji, Američané mají mnohem více zbraní a ty jsou nesrovnatelně dokonalejší.
Jeden z amerických expertů uvedl pět znaků blížící se občanské války:
- Zaprvé zakořeněná národní polarizace bez viditelné perspektivy celonárodního konsenzu.
- Zadruhé démonizace oponentů v médiích.
- Zatřetí oslabování institucí, Kongresu a soudní moci.
- Začtvrté vzdání se odpovědnosti ze strany politického vedení.
- Zapáté legitimizace násilí jako prostředku diskuze a řešení sporů.
Všechny tyto znaky buď již existují, nebo jsou na obzoru.
Blíží se něco strašného
Konfrontaci povedou na jedné straně levičáci, skinheadi z Antify, černošští rasisté a extremisté a militantní Latinoameričané, na straně druhé patrioti, „alt-right“ a pravicoví radikálové z řad bílých „milicí“. Nebudou schopni najít společnou řeč a jedna či druhá strana nakonec zvítězí, nebo podlehne. A půjde o skutečný boj, ne o frašku – poteče krev.
Aby tomu zabránilo, chce globalistický establishment, který má zájem na tichém vítězství, Američany odzbrojit, aniž by se štítil četných provokací s desítkami a stovkami obětí. K čemuž, bohužel, napomáhá nástup postmoderní éry. Velmi zjednodušeně řečeno, jde o dobu, kdy je realita nahrazena fikcí, pomocí níž hrstka vyvolených boháčů, měnících se v polobohy, manipuluje všemi ostatními a nutí je sloužit svým zájmům. Jde o zavedení nové společenské „religie“. Její dogmata musí být přijímána bez výhrad, bez sebemenší pochybnosti.
Odtud automatická reakce na nesouhlas: psychóza a hysterie, a pak pěsti a cokoli dalšího, je-li třeba. To vše je také vždy spojeno s absencí historické dimenze, se ztrátou ontologického a epistemologického obsahu, s imitací svobody, se „společností spektáklu“, ale ve skutečnosti s triumfem totální závislosti a kontroly. Jednoduše řečeno, ti, kdo jsou ovládáni, nesmějí pochopit, že ovládáni jsou. A ti, kteří to prohlédnou, budou prvními oběťmi nadcházející občanské války. Právě proto se vůbec začíná: do Ameriky se blíží něco strašného.
ZDROJ: Tsargrad / Keith Mines / Foreign Policy / The New Yorker