Měla to být zkušenost života. Studium v zemi s prestižním vzděláním, kulturní rozmanitostí a bohatou historií. Jenže realita dnešní Británie je mnohem temnější. Vysoké ceny, nefunkční zdravotnictví a všudypřítomný strach změnily sen v noční můru. Města se mění k nepoznání – v některých čtvrtích se Britové stali menšinou, kriminalita strmě roste a pocit bezpečí mizí. Po setmění se nevyplatí vycházet ven. Na vlastní kůži zažila hrůzu i česká studentka žurnalistiky, která do Británie jela na semestr.
Velkou Británii jsem poprvé navštívila před deseti lety. Tehdy jsem studovala jazykovou školu a měla jsem možnost jet do Londýna na dvoutýdenní kurz, během něhož jsme pravidelně navštěvovali zdejší školu. Od té doby jsem Británii navštívila ještě několikrát a byla přesvědčená o tom, že je to kvalitní země, ke které jsem vzhlížela.
Když jsem později nastoupila na univerzitu, kde momentálně studuji žurnalistiku, dostala jsem možnost vycestovat znovu do Británie, tentokrát však na celý semestr, tedy na půl roku. Znělo to jako skvělá příležitost – strávit šest měsíců v zemi, kterou máte rádi, zlepšit své znalosti angličtiny, poznat nové lidi a kultury a žít v „rodišti žurnalistiky“. Na nabídku jsem kývla, i přesto že mě mnozí přátelé, kteří tam žili či žijí, od toho silně odrazovali. Měla jsem svou hlavu a řekla si: „O realitě života v Británii se přesvědčím sama.“ A jak to dopadlo? Nikdy bych tam už znovu nežila! Jak jsem k tomu došla?“
Začneme prvním problémem – bydlením
Londýn je cenově prakticky nedostupný, já však studovala v Nottinghamu, který se nachází ve středu Anglie. I zde dosahují měsíční pronájmy garsonky průměrně 30 000 Kč, což je celkem dost. Ubytování jsem sháněla přibližně tři měsíce a nakonec jsem se rozhodla pro „share house“, tedy sdílený dům, kde má každý svůj pokoj a kuchyně s koupelnou jsou společné. Malý pokoj v dezolátním stavu mě tak měsíčně vyšel na 15 000 Kč.
Co je ale problémem těchto „share houses“? Především lidé, se kterým i dům budete sdílet. Připravte se na obyvatele z třetích zemí, zejména z Afriky a Asie. Já bydlela se dvěma muži a jednou ženou z Malawi a dvěma studenty z Indie. Indové se do Británie přestěhovali, protože pocházeli z různých náboženských prostředí (hinduistka a muslim), což jejich rodiny v Indii nerespektovaly. Kolegové z Malawi přijeli za magisterským studiem, které jim financoval jejich zaměstnavatel. Jeden z nich plánoval návrat do Afriky, druhý chtěl zůstat v Británii kvůli platům.
Sehnat práci v Anglii je ale velmi náročné – o jednu pracovní pozici se uchází stovky lidí. Pokud nejste Brit nebo nemáte „pre-settlement status“, musíte zaplatit desítky tisíc korun za pracovní vízum. Ceny potravin i restaurací jsou velmi vysoké. Za jedno jídlo v restauraci zaplatíte průměrně 600 Kč. Běžný nákup základních potravin na pár dní vyjde na 1 200 Kč.
Zdravotnictví v Británii je na bodě mrazu. Během svého pobytu jsem řešila několik zdravotních problémů, ale musela jsem si poradit sama nebo čekat na návrat do Česka. K praktickému lékaři se musíte objednat online – vyplníte dotazník, zmíníte své potíže a systém rozhodne, zda vám vůbec umožní návštěvu, nebo vás jen odkáže do lékárny. Mé největší komplikace ale souvisely se zuby. Mám po úrazu umělé zuby, což je zcela jiná kapitola. K zubaři jsem se v Británii samozřejmě nedostala. Pamatuji si, jak mě před odletem varoval můj zubař: „Pokud budete mít v Británii problémy se zuby, za žádnou cenu tam nechoďte. Nedoplatila byste se a akorát by vám to zkazili. Raději počkejte do Česka.“
Nejvíce mě však šokovala situace s nelegální migrací. Jsou zde města, jako například Bradford, kde je více Pákistánců než samotných Britů. Ve většině měst jsou desítky mešit – například v Bradfordu, kde žije 400 000 obyvatel, jich je dvacet. Na univerzitě v Nottinghamu, kde jsem studovala, byly modlitební místnosti pro muslimy přímo v budově školy. Stejná situace je dnes na mnoha britských univerzitách. S tím ale souvisí i rapidně rostoucí kriminalita. Opravdu jsem se bála chodit ven, a po setmění už vůbec ne. V Praze mám velmi pestrý a aktivní život, který miluji. V Británii jsem však byla prakticky zavřená v malém pokoji, chodila maximálně nakoupit nebo na přednášky.
I tak se mi ale stalo, že mě v obchodě začal obtěžovat imigrant a vydíral mě. Musela jsem se schovat u prodavačky za pultem s uzeninami, zatímco pracovníci obchodu muže vyvedli a zkontrolovali okolí, abych se mohla bezpečně dostat ven. Takové situace tam bohužel nejsou výjimkou. Do Británie se před Brexitem přestěhovalo několik mých českých přátel, ale všichni se už vrátili do Prahy nebo to plánují letos. Stejně tak i mnoho mladých Evropanů, kteří tam odjeli primárně kvůli studiu a práci, ale nakonec zjistili, že tam žít nechtějí.
Kvalita výuky je v Británii kvalitní, ale drahá. Rok studia na univerzitě vás nyní průměrně vyjde na 400 000 Kč, za bakalářské studium tak necháte přes 1 200 000 Kč. K tomu si přičtěte ještě další 1 000 000 Kč, který za dobu bakalářského studia necháte za ubytování a další výdaje. Všechny univerzitní zkoušky se mi tam podařilo zvládnout s přehledem, semestr jsem dokončila úspěšně, ale znovu bych tam studovat nejela. Obávám se, že to s Velkou Británií půjde ještě víc z kopce.
A co Britové? Jsem v kontaktu s mnoha z nich a většina je současnou situací naprosto znechucena. Mnozí se v masovém měřítku stěhují do zahraničí nebo to alespoň plánují. Bojí se o bezpečnost, nejsou spokojeni se zdravotnictvím, vysokými poplatky a kvalitou života. Pochmurné počasí tomu také moc nepřidává. Po této zkušenosti jsem si uvědomila, že můžeme být rádi, že žijeme v Česku. Naše problémy jsou ve srovnání s těmi britskými, které postihly kdysi jednu z nejvyspělejších zemí světa, výrazně menší. Buďme za to vděční.
* expres.cz