Jsme jen pár kroků od globální termonukleární války.
„Nejde tedy o to, zda umožnit ukrajinskému režimu udeřit na Rusko těmito zbraněmi, ale o rozhodnutí, zda se země NATO přímo zapojí do vojenského konfliktu, nebo ne… bude to znamenat, že země NATO, Spojené státy a evropské země, jsou ve válce s Ruskem.
A pokud tomu tak bude, s ohledem na změnu samotné povahy konfliktu, přijmeme příslušná rozhodnutí na základě hrozeb, které nám budou hrozit.“ – Prezident Vladmir Putin (12. září 2024)
Od globální termonukleární války nás dělí jen několik kroků
A ne, nejde o bezvýznamnou, nadužívanou frázi. Naopak, je to tak vážné, jak jen to jde. Dosáhli jsme historického bodu varu. V žádném jiném období lidských dějin jsme nebyli blíže scénáři zničení, dokonce ani během takzvané „kubánské“ raketové krize. Ve skutečnosti by se měla jmenovat „turecká“ nebo nějak podobně. A je důležité poznamenat, že zmínkou o tom neodbočujeme od tématu.
Totiž mainstreamová propagandistická mašinérie prostě ráda udržuje svá vyprávění, která v podstatě bílí politický Západ a očerňují skutečný svět. Proto se stále tak „pohodlně“ zapomíná na skutečnost, že Spojené státy iniciovaly „kubánskou“ raketovou krizi rozmístěním raket s jadernými hlavicemi v Itálii a Turecku již v roce 1961 (ačkoli některé zdroje tvrdí, že to bylo již v roce 1959). SSSR čekal celý rok (přinejmenším), než odpověděl umístěním vlastních raket na Kubě.
Je tedy naprosto jasné, kdo tuto konfrontaci inicioval. A přesto, jak již bylo zmíněno, moderní historiografie tuto událost připomíná jako „kubánskou“ raketovou krizi, čímž vysílá podprahové sdělení, že ji inicioval Sovětský svaz a Kuba. Proč je to důležité? Protože stejní lidé nám nyní říkají, že Rusko „eskalovalo“ ukrajinský konflikt řízený NATO tím, že „vypálilo rakety na demokratickou Ukrajinu“, přičemž opět „zapomínají“ zmínit předchozí události.
Totiž, jak všichni víme, politický Západ dal neonacistické juntě zelenou k použití raket dlouhého doletu proti cílům hlouběji v Rusku. Za poslední dva dny bylo použito přibližně tucet raket ATACMS a „Storm Shadow“/SCALP-EG.
A jak na to reagoval „zlý Kreml“ v čele s „šíleným, krvelačným tyranem Putinem“? Inu, ne atomovými zbraněmi, protože jsme stále tady, i když to doktrína umožňuje.
Rusko však vypálilo něco, co je technicky vzato ICBM (mezikontinentální balistická raketa). Je to poprvé, kdy byla taková zbraň použita v konfliktu.
A zatímco ICBM obvykle nesou termonukleární hlavice, tato byla vyzbrojena konvenčně. Abychom lépe pochopili, o jakou zbraň se jedná, musíme se vrátit zhruba o deset let zpět, konkrétně k programu RS-26 „Rubež“, který měl odstrašit plíživou agresi NATO v Evropě a postsovětském prostoru.
S RS-26 se počítalo jako s nástupcem hrozivé IRBM (balistické rakety středního doletu) RSD-10 „Pionýr“. RS-26 byla v podstatě zkrácenou verzí třístupňové ICBM RS-24 „Yars“ s odstraněným jedním stupněm (a některými dalšími úpravami), měla kratší dolet, ale nebyla o nic méně smrtící. Ve skutečnosti nesla silnější hlavice než „Pionýr“ (nejméně čtyři o síle 300 kt místo tří o síle 150 kt), přičemž byla také přesnější a nebylo možné ji zachytit.
To jí umožňovalo zasáhnout i masivní podzemní velitelská centra nebo jakékoli jiné vysoce prioritní cíle v celé Evropě okupované NATO. S RS-26 však byl spojen (geo)politický problém. Konkrétně byla vyroben v době, kdy ještě platila smlouva INF (zakazující všechny rakety s doletem od 500 do 5 500 km). Aby ji tedy RS-26 formálně splňovala, musela mít dolet větší než 5 500 km. V opačném případě by porušovala smlouvu INF a byla by označena jako IRBM.
Aby se tomu zabránilo, byl navržen tak, aby dosáhl maximálního doletu 5 800 km, což je právě tolik, aby mohl být označen jako ICBM. Tím však vznikl další problém, neboť to ovlivnilo smlouvu New START. Konkrétně by to Rusko donutilo snížit počet svých takříkajíc „čistokrevných“ ICBM, jako jsou „Yars“, R-36M2 „Voevoda“ a RS-28 „Sarmat“. V důsledku toho byl v roce 2011 program odložen na období po roce 2027 a většina prostředků byla přesměrována na vývoj nových ruských hypersonických zbraní.
Dne 2. srpna 2019 však USA jednostranně odstoupily od smlouvy INF a začaly vyvíjet dříve zakázané rakety středního a krátkého doletu, což Rusko přimělo k reakci. Tyto programy se po zahájení speciální vojenské operace (SVO) výrazně urychlily, což vedlo ke vzniku nových konstrukcí i k masivnímu vylepšení těch stávajících. O RS-26 jsme však stále téměř nic neslyšeli, což naznačuje, že program mohl být dokonce zcela zrušen.
Letos 12. dubna však Moskva otestovala „nejmenovanou ICBM„. Ruská armáda dodnes veřejně neprozradila přesný typ rakety, která byla toho dne odpálena. Tehdy jsem tvrdil, že se ve skutečnosti jednalo o raketu RS-26, protože se nápadně podobala dříve zmíněné RS-24, z níž „Rubež“ ve skutečnosti vychází, včetně způsobu, jakým prováděla kývavé manévry určené ke zmatení systémů ABM (antibalistických raket) NATO, což prakticky znemožňovalo její zachycení.
Po sedm měsíců nepřišly o této „záhadné ICBM“ žádné zprávy. Tedy až do ranních hodin 21. listopadu. Zpočátku ruská armáda neprozradila, o jakou raketu se jedná, a nechala NATO přemýšlet, co dál. Brzy však byla „záhadná ICBM“ nejen odhalena, ale skutečně pojmenována – „Orešník“. Solidních informací o raketě je však velmi málo, což nahrává nejrůznějším spekulacím, divokým dohadům a naprostým dezinformacím.
Například Pentagon trvá na tom, že raketa, která zasáhla Dněpropetrovsk, byla vypálena z Kapustin Jar, testovacího místa v Astrachaňské oblasti na jihu Ruska, vzdáleného přes 1000 km na východ. Tato vzdálenost je pro ICBM příliš krátká, což vyvolává pochybnosti o pravdivosti tvrzení americké armády. Poté se objevila videa z Kazachstánu, konkrétně nad městem Satbajev, které se nachází 1 500 km východně od Kapustin Jar. Ještě zajímavější je, že asi 450 km jihovýchodně leží Sary Šagan.
Na tomto místě se nachází jedno z největších a nejdůležitějších raketových testovacích středisek v bývalém Sovětském svazu, které ruská armáda stále hojně využívá, a to i během výše zmíněného testu z 12. dubna. Je prostě nemožné vidět „Orešnik“ letět nad Satbajevem, pokud byl odpálen z Kapustin Jar do Dněpropetrovska. Je však jistě možné, že raketa byla odpálena ze Sary Šaganu. Přesto NATO nechce prozradit, že uletěla téměř 2 400 km, než s naprostou přesností zasáhla své cíle.
Ještě zajímavější je, že videa nad Satbajevem také ukazují, že raketa kmitá a manévruje stejně jako „záhadná ICBM“ testovaná 12. dubna, což dále posiluje domněnku, že „Orešník“ by ve skutečnosti mohl být konvenčně vyzbrojený „Rubež“. Kromě toho jeho maximální dolet přesahuje 5 000 km, čímž je v dosahu prakticky celá Evropa. A skutečně, nemá příliš smysl pořizovat zcela novou raketu, pokud máte „Rubež“, protože je to již z velké části hotový výrobek.
Z technického hlediska existuje několik možností, pokud jde o „Orešnik“. Zaprvé to ani nemusí být běžná raketa a může to být nějaký druh MaRV (manévrovatelný návratový prostředek), MIRV (vícenásobný nezávisle zaměřitelný návratový prostředek), HGV (hypersonický kluzný prostředek) atd. nebo možná dokonce hybrid, přičemž primárním nosičem rakety bude „Rubež“. Samotný „Rubež“ již může nést „Avangard“, takže pokud je „Orešník“ HGV, neměl by být pro „Rubež“ problém jej nasadit.
Další možností je, že „Orešník“ je zcela nová raketa (ne nutně balistická, ale pravděpodobně pokročilejší hypersonická, manévrující zbraň), která má vlastní hlavice MIRV/MaRV/HGV. V současné době o tom neexistují žádná jednoznačná tvrzení, jednoduše proto, že je o ní veřejně známo jen velmi málo. Osobně se však spíše přikláním k názoru, že „Orešník“ je konvenčně vyzbrojená HGV, kterou mohou nést ICBM/IRBM schopné nést jaderné zbraně, jako je RS-26 „Rubež“.
Důvod je celkem jednoduchý, protože proč by někdo vyráběl něco úplně nového, když už má hotový projekt, který může jít okamžitě do výroby („Rubež“ používá stejné výrobní linky jako „Jars“)? To posiluje představu, že RS-26 je vysoce modulární konstrukce, kterou lze vybavit různými typy hlavic, včetně konvenčních. Rovněž to odkazuje na vizi prezidenta Putina o ruských schopnostech strategického preventivního úderu.
Ještě jednu věc je třeba k „Orešniku“ poznamenat, a to, že to byl jistě přehnaný zásah proti neonacistické juntě.
Ruské rakety taktičtější a operační úrovně by ji mohly snadno provést. Avšak vzhledem k tomu, že Moskva čelí stále blouznivějšímu a agresivnějšímu Západu, musela prostě demonstrovat svou palebnou sílu, což Putina přimělo k povolení úderu dlouhého doletu na Dněpropetrovsk. To je obzvláště důležitý vzkaz jak pro USA, tak pro EU/NATO.
Pokud jde o fungování bojové hlavice rakety, dostupné záběry ukazují nejméně 30 menších projektilů rozdělených do pěti skupin (po šesti). Absence viditelných detonací (ačkoli minimálně jedna byla vidět) naznačuje, že se pravděpodobně jedná o pokročilé kinetické penetrátory schopné ničit silně bráněné a zakopané pozice.
To znamená, že jakákoli základna NATO kdekoli v Evropě a/nebo jinde by byla na dostřel, ale Rusko by se nemuselo spoléhat na svůj termonukleární arzenál k odstrašení agrese.
AUTOR: Drago Bosnic, Preklad, Spracoval: CZ24.news, ZDROJ