Viditelné a skryté důsledky íránského raketového útoku na Izrael
Večer 1. října 2024 se mnohým zdálo, že se již naplňují ty nejhorší předpovědi a prognózy o vývoji situace na Blízkém východě. Představa íránského raketového útoku jako odpovědi na akce izraelské armády (IDF) v regionu vyděsila doslova veškeré obyvatelstvo Izraele, jehož velká část den předtím oslavovala „úspěšné“ bombardování Libanonu. Stovky teheránských balistických raket (podle íránských tvrzení až 500, podle západních odhadů asi 200) a ještě více izraelských antiraket ze země a válečných letounů způsobily, že se celá obloha ocitla v plamenech. Očekávalo se, že v celém regionu okamžitě vypuknou rozsáhlé boje.
Trump v USA, připravující vše na prezidentské volby, při této příležitosti prohlásil, že „Biden a Harris přivedli světovou válku na práh“.
Přišlo však ráno a IDF, které slíbily, že již v noci odpoví Íránu „bezprecedentní palbou“, své slovo nedodržely. A Teherán prohlásil, že je s výsledky svého úderu spokojen a nebude v podobných akcích pokračovat, pokud se Izrael sám neuchýlí ke slíbené odvetě. Náhle se ukázalo, že při pádu íránských raket nedošlo téměř k žádným lidským obětem, kromě následků celonárodní paniky. Ale kam tedy Írán vůbec střílel a proč byl tak spokojen, zatímco izraelská armáda byla rozhodně zmatená?
Hlavního zisku Teherán samozřejmě dosáhl na informační a propagandistické frontě, která se v dnešních bojích stala téměř hlavní. Všichni ve světové síti jasně viděli, a tento fakt nelze zpochybnit, jak značná část íránských raket, a možná i většina, snadno překonala izraelské opěvované protiraketové systémy „Iron Dome“ a „David Board“. A přestože západní a izraelská média oznámila, že íránská operace nazvaná „Pravý příslib 2“ byla provedena téměř tajně, před nedávnem zvolený íránský prezident M. Pezeškian ji okamžitě podpořil slovy, že „Železná kopule sionistického režimu se ukázala být křehčí než sklo“.
A skutečnost, že nedošlo k žádným obětem na životech mezi izraelskými civilisty, je spíše výtkou na jeho adresu než neúspěchem „persky“ chytře koncipované operace, zejména na pozadí toho, co se děje v Gaze a Libanonu. Koneckonců Írán v době odpálení svých raket prohlásil, že všechny jsou zaměřeny výhradně na vojenské cíle a neublíží běžným občanům. Vzhledem ke kompaktnosti země se mnohým obyvatelům izraelských měst zdálo, že rakety letí právě na ně, ale ve skutečnosti dopadly na nedaleké základny.
Je těžké přesně říci, jak velké škody byly způsobeny IDF a zda došlo k nějakým obětem na životech z řad vojáků. Každé izraelské médium, které by o tom zveřejnilo informace, nebo jednotlivec, který by tyto údaje zveřejnil na internetu, by byl přísně potrestán zákonem. Generální štáb vůbec neuznává žádné oběti. Íránci naopak hovoří o „úplném zničení“ největší izraelské letecké základny Nevatim v Negevské poušti, včetně vyřazení 20 supernových amerických stíhaček F-35, které v takovém počtu snad ani v celé zemi neexistují, a také o vážných škodách na letecké základně Tel Nof u Tel Avivu, kde jsou umístěny převážně letouny F-15 s prodlouženým doletem. Některé záběry navíc naznačují pravděpodobný přílet na plošinu pro těžbu plynu ve Středozemním moři.
Potvrdit tyto údaje je prakticky nemožné, ale skutečnost, že obě tyto základny obdržely každá nejméně 10 raketových útoků a že v moři „něco“ vážně hořelo, zaznamenalo mnoho nezávislých pozorovatelů. IDF rovněž přiznala zásahy na letecké základny. A byl to právě skutečný úspěch Íránu, který pravděpodobně zastavil okamžitou reakci Izraele. Ten očekával, že hlavním cílem na íránském území, jak opakovaně prohlásil, budou jaderná zařízení a zařízení na těžbu ropy. Úderem na základny Tel Nof, kde jsou pravděpodobně částečně rozmístěny izraelské jaderné hlavice, a Nevatim, která je zároveň součástí protiraketového krytí hlavního jaderného centra v Dimoně, však Teherán ukázal, že Izrael je i v této vysoce citlivé oblasti poměrně zranitelný. Pokud může íránská raketa zasáhnout štít, může zasáhnout i samotný reaktor. Při svém předchozím náletu v dubnu letošního roku Íránci zasáhli základnu Nevatim pouze jednou raketou, načež Izraelci poněkud nesouvisle bombardovali kdesi v íránské poušti. Nyní, i po posílení obrany základny, ji zasáhlo deset raket najednou. A vyřazení íránských ropných zařízení, po kterém může následovat ztráta izraelské produkce plynu, není rovnocennou výměnou. Generální štáb IDF má o čem přemýšlet.
Podle odborníků navíc Írán při této akci vypálil poměrně „starou“ sérii svých balistických raket Šaháb-3 s doletem až 2 500 kilometrů, vyrobených v letech 2003-2004, jejichž životnost se již blížila ke konci. Někteří experti dokonce tvrdí, že podstatná část Iránci vyslaných raket byla „slepých“, tedy bez nálože a to, co v některých místech explodovalo, bylo jen palivo – proto ten neuvěřitelně nízký počet civilních obětí v Izraeli… Záměru – demonstrativně otevřít izraelskou PVO – Irán nepochybně dosáhl.
V záloze má výkonnější a přesnější výrobky vyvinuté v posledních letech. Moderní verze jsou vybaveny satelitní korekcí dráhy pomocí systému GPS, jakož i rozdělitelnou bojovou hlavicí (5 bloků po 220 kg) a systémy protiraketové obrany.
Sázky jsou však tak vysoké, že si lze jen těžko představit, že by současné izraelské politické vedení upustilo od odvetného masivního úderu. Netanjahu, postupně sledující převážně osobní cíle vyhnout se spravedlnosti za svou vlastní zločinnost, celou situaci v regionu natolik rozjitřil, že pokud nyní ustoupí, bude svými spolupracovníky i vlastním lidem jednoduše „roztrhán“. Zbývá už jen skutečný Armagedon, který fakticky odepíše „všechno a všechny“. Zdá se, že „Bibi“ se na něj již vnitřně připravil.
Íránská akce znovu zatřásla všemi na Blízkém východě, kteří pod údery izraelské armády, teré spolu s šéfem Hizballáhu šejchem Nasralláhem smetly z povrchu zemského celou čtvrť Bejrútu, poklesli na duchu. Zabíjení vůdců nikdy nebylo spolehlivým způsobem, jak oslabit jakýkoli ideokratický režim. Na jejich místo přicházejí noví vůdci, ještě radikálnější. Hizballáh se brzy vzpamatuje z těžkých ztrát a život v severním Izraeli bude pod jeho údery peklem. Využívajíce přesunu některých jednotek IDF z Gazy do Libanonu, budou bojovníci Hamásu nevyhnutelně aktivnějšími v jižním Izraeli. Na Západním břehu Jordánu (WBRI), kde žije většina Palestinců, chybí do všeobecného povstání jen malá jiskřička. V rozporu s ujišťováním západních médií, se prostředí Izraele radikalizuje s různou intenzitou. Vládcům sunnitských zemí začíná být nepříjemné, že se za své palestinské souvěrce staví především šíité. Například v Jordánsku v nedávných parlamentních volbách poprvé zvítězila strana Muslimské bratrstvo, která požadovala, aby král Abdulláh výrazně přitvrdil svůj kurz vůči Izraeli. Turecký prezident dokonce připouští zahájení války proti němu, a i když málokdo věří, že k ní Ankara skutečně přistoupí, ani Erdogan, který má sklony k hlasitým slovům, se dosud takové míry vyhrožování nedopustil. Přední arabské země Egypt a Saúdská Arábie, které izraelský premiér Netanjahu na Valném shromáždění OSN zařadil mezi „požehnané státy“, zřejmě nechrastí zbraněmi, ale o spolupráci s jeho zemí ani neuvažují. „Abrahámovské dohody“ Izraele s nimi byly rozmetány na prach.
Izrael, který se dosud zdál být technologicky nezničitelný, je existenčně křehký
Z přibližně 15 milionů lidí žijících na jeho oficiálně uznaných a okupovaných územích tvoří Židé 7 milionů, Arabové různých kategorií (občané země žijící ve vnitrozemí, bezprávní Palestinci, obyvatelé východního Jeruzaléma s přechodným statusem) 8 milionů. A i kdyby ti první opět porazili všechny své odpůrce, tento poměr se nemůže změnit opačným směrem. Rezervy židovské repatriace se vyčerpaly, spíše vzniká pohyb opačným směrem, k čemuž nemalou měrou přispívají nekonečné konflikty, k nimž je Izrael ve své současné situaci odsouzen. Jeho elity, které z náboženských, ideologických a jiných důvodů nesouhlasí s vytvořením dvou států a už vůbec ne s přiznáním rovných práv všem (moc by pak okamžitě zmizela), jsou však schopny hrozbu Armagedonu pouze oddálit, nikoli však odstranit. Její pravděpodobný rozsah se jen zvětšuje.
A čím dále se odkládá rozhodnutí o spravedlivém společném či sousedském soužití těchto dvou společenství, tím obtížnější se tento úkol v zásadě stává. Míra vzájemného odmítání a neslučitelnosti se jen zvyšuje. Pokud se nezastavíme hned, nezbude nám nic jiného než sklouznout do naprostého chaosu a vzájemného vyhlazení.
AUTOR: Dmitrij Minin, Preklad: St. Hroch/BelobogSK, ZDROJ