Podstata metody: mluvit jen o tom, co je pro útočníka výhodné a příznivé. Jiné rozhovory by neměly být povoleny. Pomocí správně zvolených témat zahltit objekt naléhavými záležitostmi nebo vnutit pocit viny. Tímto způsobem ovlivnit jeho linii chování a uvést ji do souladu s vlastními potřebami.
Jakýkoli rozhovor, natož setkání, je výměnou informací. Někdy je vyjádřena slovy, jindy pohledy, postoji, gesty a někdy není vyjádřena vůbec, mlčení je také určitým druhem sdělení.
Mít informace otevírá možnosti (díky vyjasnění plánů) a ukládá odpovědnost (za činy i nečinnost). Proto ten, kdo vybírá témata rozhovoru, může usměrňovat chování partnera rozhovoru, ukládat mu odpovědnost nebo ji od něj odvádět. A v případě, toho co se stane, bude viníkem on sám, protože se na něco důležitého nezeptal nebo neinformoval včas. Je to šikovná věc. Někdy si to vyzkoušejte.
Domácí
Žena se vás zeptá, jak se máte, a vy jí s radostí vyprávíte o svých dobrodružstvích. Proč jí to neříct, ne? Ona se zájmem naslouchá, v případě potřeby se zeptá, podpoří, zajímají ji všechny podrobnosti, klade upřesňující otázky. Zlatá, jedinečná a vůbec ne upovídaná!
Rozhodnete se také zeptat, jaký měla den, ale ukáže se, že je to obtížný úkol. Když vám začne vyprávět o tom, jak viděla v parku kamarádku z dětství a ta ji ani nepozdravila, poskytne vám MAXIMÁLNÍ informace – kdo měl co na sobě, jaké bylo počasí, pár historek ze života její kamarádky, životopis všech jejích příbuzných do sedmého kolena, pár nesouvisejících drbů, barvu očí prolétajícího ptáka a mnoho dalšího (a ne vše musí být nutně pravda – pozn.překl.). V druhé hodině vyprávění jste už úplně vyčerpaní a nevíte, o čem mluví, přestože ještě nedokončila začátek příběhu. Nemáte čas klást otázky a poslušně čekáte, až přestane mluvit.
Po několika takových seancích se už neodvažujete ptát na její záležitosti, nebo to děláte mnohem méně často. I když k rozhovoru o jejích aférách dojde, ztrácíte se v hloubce vyprávění, nesrozumitelně mumláte, předstíráte účast v rozhovoru a nekladete upřesňující otázky (na rozdíl od ní). To se stává příležitostí k výčitkám a urážkám – vůbec ji neposloucháte!
Dál se vás ptá na všechno postupně, stále se zájmem naslouchá vašim slovům a spěchá s otázkami, občas vysloví svůj názor nebo radu. Její vlastní vyprávění se stává stručnějším, bez podrobností a doplňujících informací, a vaše nesmělé pokusy něco objasnit jsou okamžitě odmítány s označením, že jste neposlouchali, neposloucháte a nepochopíte. V budoucnu se o některých bodech odmítne bavit vůbec a nezapomene vám vytknout, že zájem pouze imitujete, ale ve skutečnosti vás to všechno nezajímá. Moc se nehádáte, protože to tak většinou bývá.
Zdá se, že je to ideální okamžik. Občas se o vás ještě zajímá a vypadá to, že i vám na ní záleží. Nezatěžuje zbytečnými detaily a pomáhá vám mluvit jazykem, kterému nejlépe rozumí. Stížnosti jsou vzácné a můžete diskutovat o jakýchkoli problémech bez obav, že se rozhovor zvrhne ve stížnosti nebo hádku. Bylo by skvělé, kdyby to tak bylo vždycky. Pak byste ale museli věnovat více pozornosti problémům toho druhého, poměřovat své i cizí potíže, zapomenout na sklon k přehánění, věřit tomu, co se říká, a dělat partnerovi ústupky. Zní to příliš dobře, než aby to byla pravda.
Mnohem pohodlnější je napodobovat přehnanou zaměstnanost, vyvyšovat vlastní starosti a únavu, ignorovat potíže druhé polovičky, pohoršovat se nad nevšímavostí, aniž by člověk projevil trochu vlastního zájmu. Buďme upřímní, je to výhodné nejen pro ženu, ale i pro vás. Další věc je, že ona ví, jak situaci zvrátit ve svůj prospěch, a vy s největší pravděpodobností ne. Má tedy cenu si zjednodušovat život, zahrnovat se těžkou prací a starostmi kosmické složitosti?
Tady probíhá hranice normálnosti
Pokud si, ať už záměrně, nebo ne, začnete se ženou poměřovat problémy, bude se snažit posílit a rozšířit vaše pocity viny za to, že nevěnujete pozornost jejím potížím. Za tímto účelem s vámi konzultuje důležité záležitosti. Na pořadu dne jsou témata kolosálního významu – výběr šatů, nový recept na salát, barva dětského hovínka. Muži se v takových věcech málokdy vyznají, takže se cítíte trapně a snažíte se od tématu odejít nebo s jejím názorem prostě souhlasíte. Žena se urazí nad vaší “infantilitou” a “neochotou pomoci”, a když si najednou uvědomíte, že ani ona není odborník, a snažíte se trvat na svém náhodně (nebo skutečně reálně přesném) vybraném názoru, rozčílí se nad vašimi hloupými argumenty namísto seriózního rozhovoru. Koneckonců ona vaši radu vlastně ani nepotřebuje, naopak potřebuje zdůraznit, že jí nejste schopni poradit.
Jakmile si zvyknete vyhýbat se odpovědím nebo měnit názor podle jejích myšlenkách, žena prohlásí, že “o všem rozhoduje sama”, čímž vám naznačí, že jste bezcenný jelen bez vlastního názoru. Poté máte oba všechny důvody věřit, že ona ví lépe, co je krásné a co ošklivé, co je nebo není příliš vhodné. Vůbec vše, co jste popřeli, se stává oblastí jejích odborných znalostí, s nimiž už nemůžete polemizovat. Musíte se s ní radit o tom, co koupit, co si obléci, co dát jako dárek, jakou tapetu vybrat a tak dále.
Zároveň se její zájem o vaše záležitosti rychle rozplývá. Ptá se na ně stále méně často, už nechce podrobnosti, a i když se na něco zeptá, rychle přejde k udílení rad a komentování vašich přehmatů (viz Technologie č. 1 – právo hodnotit).
Vše, co doporučuje, je téměř dokonalé, zatímco vaše vlastní volby jsou jedním velkým rozčarováním. Tento příběh se opakuje, dokud mu sami neuvěříte. Navíc pravidelně uslyšíte písničku o tom, jak je unavená a jak je pro ni těžké starat se o celý dům a o vás, protože si nemůžete a neumíte vybrat ani vlastní ponožky … a co ještě pak říct o všem ostatním?
Nakonec jste zlomený a žena se už o vaše záležitosti nezajímá, pokud se netýkají jí samotné nebo rodinného rozpočtu, na který se bude ptát, stejně jako předtím podrobně a dožadovat se vysvětlení. Vaše pokusy bez vyzvání sdělit něco pro ni zbytečného nebo nadhodit pro ni nepotřebné téma rychle potlačí proudem výčitek, protiotázek (“kdy už opravíš ten kohoutek v kuchyni?”), přesunutím pozornosti na novou myšlenku nebo událost a v nejhorším případě věcným mlčením. Tím se chrání její právo nedozvědět se o vašich starostech a potížích, a tudíž je nebrat v úvahu při vytváření vlastních plánů, neupravovat výdaje, považovat její přínos pro vztah a společný život za závažnější a důležitější.
Tato situace je pro dámu příznivá i proto, že vám komplikuje postup v situacích, kdy budete trvat na realizaci vlastních plánů. Může je jednoduše nevyslyšet, přičemž vám podstrčí důležitější a naléhavější (viz řízení jménem rodiny – technologie č. 9), nebo například pod záminkou, že vám o nich již dříve řekla, ale vy jste ji jako obvykle neposlechli. Nebo vás může mučit otázkami, abyste se od nynějška měli na pozoru před sdílením svých záměrů a mohli být snadno obviněni ze zatajování informací. V každém případě vás nedostatek kontroly nad průběhem rozhovoru nutí přizpůsobit se jejímu názoru a plánům. Ona je ve výhodné pozici a odsuzuje vás do role záložního „zpěváka a tanečníka“, který se cítí provinile.
Žena rozhoduje, o kom a o čem se bude mluvit, vy musíte odpovídat na všechny její otázky. Program jednání je pouze její a vy jste nyní nesamostatnou osobou.
P.S. V rámci odvety pravděpodobně omezíte komunikaci téměř na nulu a namísto diskuze o plánech si zvyknete ji stavět do latě (řev, násilí jako pohlavek atd. – pozn.překl.). To je sotva to, co měla na mysli, když se snažila prosadit své právo určovat agendu, ale jak víme, každá mince má svou odvrácenou stranu. Díky bohu, že existuje chytrý telefon, kde na sebe můžete zírat, aniž by to bylo trapné! Dnes to tak dělají všichni.
Pracoviště
V organizacích má právo určovat agendu obvykle vedoucí pracovník a nepředvídatelné okolnosti. Šéfové někdy tohoto práva využívají k potlačení nežádoucích nebo příliš aktivních podřízených a tito podřízení využívají agendu k vzájemnému boji nebo k odporu proti vedení.
Když chce nadřízený podřízeného protěžovat, může uměle zveličovat význam určitých událostí nebo organizačních momentů souvisejících s prací podřízeného. Nejčastěji jsou vytrženy z kontextu v době jejich vzniku a stávají se předmětem podrobného výslechu, na který jsou poskytovány jen co nejkratší a nejjasnější odpovědi. Více či méně zdlouhavé líčení souvislostí událostí je prohlášeno za snahu vyhnout se rozhovoru nebo vyhnout se odpovědnosti, a proto se setkává se spravedlivým hněvem a je okamžitě odmítnuto.
Nejlepším nástrojem pro takový útok může být nesprávně používaná metoda “pěti důvodů”. Naléhavým opakováním otázky “A proč …?” můžete podřízeného přimět k přiznání viny v čemkoli, až po spoluvinu na prvotním hříchu nebo podněcování trojské války, zejména pokud má slabou morální výchovu a nevyvinutý třídní smysl. Zároveň se od šéfa nebude vyžadovat, aby cokoli věděl a chápal, což jen přispívá k efektivitě skutečného manažera.
Útočník se navíc může nejprve zeptat, proč k určitým událostem došlo, a po obdržení odpovědi tvrdit, že zaměstnanec není placen za vysvětlování, ale za práci, čímž naznačuje, že o nich zaměstnanec mluví, místo aby dělal. V takovém případě se rozhovor o uskutečněných akcích přenese na vynaložené prostředky, což jen prohlubuje údajnou vinu zaměstnance. Pokud byl vedoucí pracovník na rizika předem upozorněn, je možné vyslovit pochybnosti o kompetentnosti podřízeného, který nedokázal předvídat (a ne jen předpokládat) skutečný vývoj událostí. Účelem celého vystoupení je vyvolat pocit nesplněné nebo špatně odvedené práce podřízeného, což umožňuje omezit jeho činnost nebo ovlivnit pro manažera nežádoucí směry. Ať si raději uklidí své vlastní hříchy a nevměšuje se tam, kde není vítán!
Ve vnitropodnikovém boji mohou stejnou techniku použít navzájem i zaměstnanci se stejným postavením, pokud jim to blahosklonný nebo lhostejný nadřízený dovolí. Útočící zaměstnanec často velmi podrobně hovoří o své práci a souvisejících situacích, používá mnoho detailů, speciálních termínů a využívá i slangu, které jsou pro kolegy nesrozumitelné. Přes množství informací jsou některé logické souvislosti přehlíženy nebo skryty pod hromadou nadbytečných slov a nepodstatných nuancí, logické konstrukce jsou narušovány pravidelnými přechody od jednoho tématu k tématu druhému a nedůsledným podáváním faktů. Takové projevy jsou přednášeny ve zrychleném tempu, které je obtížně srozumitelné, nebo (je-li objem informací poměrně velký) monotónním hlasem zbaveným emocí. Takové projevy je téměř nemožné poslouchat, proto je nikdo nesleduje.
Na schůzích se náš hrdina hodně vyptává a obecně se snaží zabrat maximum času, aby ho všichni měli plné zuby a báli se ho vyrušit. Sám ochotně vkládá své připomínky a vznáší dotazy a obratně odvádí hovor od situací, které jsou pro něj nevýhodné.
Pokud má manažer zájem na zdravé diskusi o pracovních otázkách a umí řídit její směr, stává se takový útok nemožným. Úspěch tohoto manévru tedy vede k přerozdělení vlivu nejen horizontálně (mezi rovnocenné kolegy), ale může také podkopat pověst manažera (pokud ovšem nemá zájem mít “klapky na očích” na plný úvazek).
Třetí varianta práce s agendou je zdola nahoru a používá se pro školení manažerů, kteří nevnikají do detailů pracovního procesu. Pokud příkazy přicházející od takového šéfa podřízeným nevyhovují, začnou do nich zvláštním způsobem zasahovat nepředvídané události.
Hvězdy se seřadí tím nejnepředvídatelnějším způsobem a způsobí magnetické bouře v oddělení IT, epidemie průjmů v doručovací službě a přírodní katastrofy v účetním oddělení. Všechny problémy vyžadují okamžitý zásah manažera a odvádějí ho od věcí, které měl v plánu dělat, takže není čas zvednout hlavu. Nakonec po vyřešení hory problémů brilantně zachrání organizaci před hrozícím krachem, zatímco jeho podřízení mezitím popíjejí čaj a koláče a požadují prémie. Několik opakovaných běhů buď zchladí jeho zápal a přesvědčí ho, že jeho podřízení mají dost starostí i bez něj, nebo ho naučí správně vyhodnotit situaci a včas se zbavit zvlášť nadaných “pomocníků”.
V politice
Agenda běžného člověka je spolehlivě řízena prostřednictvím lídrů autorativních názorů a médií. Ve světě, kde je počet novinářů o mnoho řádů vyšší než počet zpravodajů, se každá byť jen trochu kuriózní informace (zejména ta, která je vyslovena autoritativním zdrojem) rozletí všemi směry a cestou se stává ještě zajímavější. K vytvoření potřebného zpravodajského zázemí není ani nutné celý ten dav kontrolovat a fakta jsou ještě zbytečnější. Hlavní je vhodit je v pravý čas – zbytek už novináři udělají sami.
Jako žáby ve večerní bažině se respektované, i ne tak respektované publikace, snaží ze všech sil překřičet jedna druhou a nepřetržitě chrlí (kváká – pozn.překl.) na publikum tuny vybraného zpravodajského materiálu. Vše, co je třeba, se v mžiku vytrhne z kontextu, přikrášlí a doloží četnými opakováními. Nepatrným pohybem ruky se nenápadné střípky náhodných událostí mění v tlusté „slony“ a obrovští „hroši“ nežádoucích (pro někoho) zpráv blednou a rozpouštějí se v informační mlze šumu.
Ve slavném filmu VrtĚti psem (The Tail Wags the Dog, 1997) natáčeli kreativní tvůrci obrazu v hangáru slzopudné reklamy zobrazující válku s fiktivním státem, aby odvedli pozornost voličů od nekalých praktik zvráceného prezidentství. Groteskní, samozřejmě, ale kdo by namítal, že to všechno takhle funguje?
A je dobré, když pochybné zprávy jen odvádějí pozornost. Ale mohou také náležitě „upravovat“ problémy. Zkuste se ponořit do liberálních nebo pseudopatriotických médií. Tam je všechno tak strašné, že nevíte, jestli vzít do ruky vidle, kalašnikov nebo provaz. V nedostatečně silných státech, kde je kontrola nad informačními toky zcela v rukou vnějších sil, se vládci mohou stát rukojmími tohoto schématu, které se v tomto případě bude prolínat s technologií č. 6 (řízení skandálů).
Lidé bohužel nejsou tak hloupí, aby uvěřili čemukoli nebo aby kvůli dalšímu neuvěřitelnému příběhu zapomněli na své vlastní zájmy. Když je v sázce blaho země a lidí, je třeba silnějšího rozptýlení. Za tímto účelem vyvinuli novodobí kolonialisté z totalitní sekty Svědků neviditelné ruky speciální metodu zvanou “šoková terapie”.
Lidé naneštěstí nejsou tak hloupí, aby uvěřili čemukoli nebo aby kvůli dalšímu neuvěřitelnému příběhu zapomněli na své vlastní zájmy. Když je v sázce blaho země a lidí, je třeba silnějšího rozptýlení. Za tímto účelem vyvinuli novodobí kolonialisté z totalitní sekty Svědků neviditelné ruky trhu zvláštní metodu zvanou “šoková terapie”.
Vlastně ne vyvinutou, ale vypůjčenou od sadistického lékaře Ewena Camerona, který byl v různých dobách prezidentem americké, kanadské a světové psychiatrické asociace a zároveň prováděl pokusy na pacientech pro MKUltra (mučící projekt CIA). Doktor Cameron aktivně používal smyslovou deprivaci, lékařsky navozené kóma a silné elektrošoky, aby se pokusil potlačit jejich vlastní “patologické” programy chování na neurologické úrovni, aby jim mohl vnutit ty své “správné” (nakonec je dokázal potlačit, ale ne vnutit).
Analogicky s jeho metodou se chicagští chlapci Miltona Friedmana snažili o extrémně rychlé a radikální změny v hlavách obyvatel napadených zemí (Ano, i tato metoda byla vyzkoušena a provedena i na nás všech – pozn.překl.). Lidé, kteří se náhle ocitnou v novém, zpravidla neobyvatelném prostředí, by podle teoretiků “šokové terapie” měli ztratit schopnost adekvátně vnímat a dokonce si jen dokázat všimnout probíhajících změn a veškerou svou energii věnovat snaze přežít v nečekaném chaosu, místo aby se nezvaným změnám bránili.
Samotná ekonomická opatření však většinou nestačila. Odepření sociálních jistot, zhoršení nebo zničení zdravotní péče a veřejné bezpečnosti, znehodnocení příjmů a úspor, masová nezaměstnanost a pád pod hranici chudoby většinou nestačily k účinnému potlačení občanského odporu. Nezbytnou složkou skutečného šoku bylo vždy znovu a znovu násilí. Ať už pocházelo od vlastní vlády, jako v Argentině a Chile, ze “spontánního” násilí gangů, jako v Rusku v 90. letech, nebo z “nastolení demokracie”, jako v Iráku a Jugoslávii (U nás byla použita hlavně metoda – zdánlivě nenásilná systemetického psychologického násilí – absolutního nejdříve nepsaného zákazu říci cokoliv pozitivního o minulé době před r. 1989 a po r. 1948, za každou cenu a trvá – tento útok – až do dnešních dní – pozn.překl.). Systematické násilí poskytuje výjimečnou příležitost natrvalo zavřít ústa příliš aktivním občanům a zároveň zastrašit ostatní a vytvořit další úroveň napětí a dezorientace.
Jinými slovy, škála relevantních technik je bohatá a rozmanitá, takže v každé situaci stojí za to si připomenout, že pokud se odvádí pozornost, někdo to nutně potřebuje. Je samozřejmě nesmírně obtížné a v mnoha případech nemožné plně zvládnout vlastní agendu, ale je nezbytné, ba dokonce nutné se alespoň naučit rozlišovat skutečné dlouhodobé zájmy od vnucených či imaginárních.
Poznámka: Např. Za imaginární je „zelený úděl“, který se ale kupodivu projevuje zabíráním úrodých zemí a kácením lesů, jako třeba v Německu chtějí vykácet obrovský starobylý les kvůli „ekologickým elektrárnám“, které navíc budou zamořovat planetu svým odpadem, pro celkem nízkou životnost a návratnost investicí pro stát, protože výměny budou stát další uhlíkovou stopu. Zelený svět by měl logicky znamenat více stromů, keřů a rostlin, které navíc vystupují jako přirozené ochlazování prostředí, pokud uvěříme „oteplování“ v té podobě, kterou nám předkládají. Ani zde nepomáhají krok za krokem vyvrácené všechny postuláty „zelené energetiky“, „zeleného údělu“. Dá se pokračovat dále a dál, ale to už je mimo smyslu článku. Liberální média si stále spolu s vládami notují stále stejnou písničku. Musí, protože nejde o „zelenou energetiku“, ale o uchvácení a udržení moci.
A je dobré, když pochybné zprávy jen odvádějí pozornost. Ale mohou také náležitě „upravovat“ problémy. Zkuste se ponořit do liberálních nebo pseudopatriotických médií. Tam je všechno tak strašné, že nevíte, jestli vzít do ruky vidle, kalašnikov nebo provaz. V nedostatečně silných státech, kde je kontrola nad informačními toky zcela v rukou vnějších sil, se vládci mohou stát rukojmími tohoto schématu, které se v tomto případě bude prolínat s technologií č. 6 (řízení skandálů).
Lidé bohužel nejsou tak hloupí, aby uvěřili čemukoli nebo aby kvůli dalšímu neuvěřitelnému příběhu zapomněli na své vlastní zájmy. Když je v sázce blaho země a lidí, je třeba silnějšího rozptýlení. Za tímto účelem vyvinuli novodobí kolonialisté z totalitní sekty Svědků neviditelné ruky speciální metodu zvanou “šoková terapie”.
Lidé naneštěstí nejsou tak hloupí, aby uvěřili čemukoli nebo aby kvůli dalšímu neuvěřitelnému příběhu zapomněli na své vlastní zájmy. Když je v sázce blaho země a lidí, je třeba silnějšího rozptýlení. Za tímto účelem vyvinuli novodobí kolonialisté z totalitní sekty Svědků neviditelné ruky trhu zvláštní metodu zvanou “šoková terapie”.
Vlastně ne vyvinutou, ale vypůjčenou od sadistického lékaře Ewena Camerona, který byl v různých dobách prezidentem americké, kanadské a světové psychiatrické asociace a zároveň prováděl pokusy na pacientech pro MKUltra (mučící projekt CIA). Doktor Cameron aktivně používal smyslovou deprivaci, lékařsky navozené kóma a silné elektrošoky, aby se pokusil potlačit jejich vlastní “patologické” programy chování na neurologické úrovni, aby jim mohl vnutit ty své “správné” (nakonec je dokázal potlačit, ale ne vnutit).
Analogicky s jeho metodou se chicagští chlapci Miltona Friedmana snažili o extrémně rychlé a radikální změny v hlavách obyvatel napadených zemí (Ano, i tato metoda byla vyzkoušena a provedena i na nás všech – pozn.překl.). Lidé, kteří se náhle ocitnou v novém, zpravidla neobyvatelném prostředí, by podle teoretiků “šokové terapie” měli ztratit schopnost adekvátně vnímat a dokonce si jen dokázat všimnout probíhajících změn a veškerou svou energii věnovat snaze přežít v nečekaném chaosu, místo aby se nezvaným změnám bránili.
Samotná ekonomická opatření však většinou nestačila. Odepření sociálních jistot, zhoršení nebo zničení zdravotní péče a veřejné bezpečnosti, znehodnocení příjmů a úspor, masová nezaměstnanost a pád pod hranici chudoby většinou nestačily k účinnému potlačení občanského odporu. Nezbytnou složkou skutečného šoku bylo vždy znovu a znovu násilí. Ať už pocházelo od vlastní vlády, jako v Argentině a Chile, ze “spontánního” násilí gangů, jako v Rusku v 90. letech, nebo z “nastolení demokracie”, jako v Iráku a Jugoslávii (U nás byla použita hlavně metoda – zdánlivě nenásilná systemetického psychologického násilí – absolutního nejdříve nepsaného zákazu říci cokoliv pozitivního o minulé době před r. 1989 a po r. 1948, za každou cenu a trvá – tento útok – až do dnešních dní – pozn.překl.). Systematické násilí poskytuje výjimečnou příležitost natrvalo zavřít ústa příliš aktivním občanům a zároveň zastrašit ostatní a vytvořit další úroveň napětí a dezorientace.
Jinými slovy, škála relevantních technik je bohatá a rozmanitá, takže v každé situaci stojí za to si připomenout, že pokud se odvádí pozornost, někdo to nutně potřebuje. Je samozřejmě nesmírně obtížné a v mnoha případech nemožné plně zvládnout vlastní agendu, ale je nezbytné, ba dokonce nutné se alespoň naučit rozlišovat skutečné dlouhodobé zájmy od vnucených či imaginárních.
Poznámka: Např. Za imaginární je „zelený úděl“, který se ale kupodivu projevuje zabíráním úrodých zemí a kácením lesů, jako třeba v Německu chtějí vykácet obrovský starobylý les kvůli „ekologickým elektrárnám“, které navíc budou zamořovat planetu svým odpadem, pro celkem nízkou životnost a návratnost investicí pro stát, protože výměny budou stát další uhlíkovou stopu. Zelený svět by měl logicky znamenat více stromů, keřů a rostlin, které navíc vystupují jako přirozené ochlazování prostředí, pokud uvěříme „oteplování“ v té podobě, kterou nám předkládají. Ani zde nepomáhají krok za krokem vyvrácené všechny postuláty „zelené energetiky“, „zeleného údělu“. Dá se pokračovat dále a dál, ale to už je mimo smyslu článku. Liberální média si stále spolu s vládami notují stále stejnou písničku. Musí, protože nejde o „zelenou energetiku“, ale o uchvácení a udržení moci.
Spracoval: Peter008/Pokec24, ZDROJ