V červenci navštívil Kyjev kardinál Pietro Parolin – není to jen tak někdo, ale státní sekretář Svatého stolce. Jednoduše řečeno, předseda vlády Vatikánu. Lépe řečeno – tento člověk není první, ani druhý v katolické církvi. Jeho jméno pro širokou veřejnost málo znamená. To mu ale neubírá na síle.

Použijeme-li dnes módní terminologii, je to představitel toho velmi hlubokého Vatikánu, s vlastními cíli, záměry a zájmy, které existují téměř bez ohledu na to, kdo v kteroukoli chvíli sedí na Svatém stolci. Tedy jakýsi deep state Vatikánu.

Zvláště pokud se bavíme o Jorge Mario Bergogliovi, papeži Františkovi, který na něm sedí, extravagantním pontifikovi s mladistvými sympatiemi k levici a extrémně vzdáleným klasické vatikánské diplomacii a politice.

Co je na návštěvě Parolina pozoruhodné a jak, a hlavně, proč se Svatý stolec angažuje v ukrajinské krizi?

Aktivitu Vatikánu v ukrajinském směru jsme viděli poprvé od zahájení Speciální vojenské operce loni v létě, kdy kardinál Matteo Zuppi postupně navštívil Kyjev a Moskvu. Předtím, v květnu 2023, Zelenskij navštívil Řím a setkal se s papežem Františkem. Kromě toho zaznělo několik prohlášení papeže ohledně konfliktu na Ukrajině. Mimochodem, jak tehdy, tak i nyní, během Parolinovy ​​návštěvy, byly zveřejněny pouze blahosklonné nabádání o míru a „o všem dobrém, proti všemu špatnému“.

Proč všechna tato marnost? Je opravdu někdo, kdo je připraven věřit v altruismus a dobré úmysly Vatikánu v celém tomto příběhu?

Ať nám všichni pod omoforem Svatého stolce prominou, ale vždy a v každé době Vatikán se všemi svými řády, financemi, různými uzavřenými společnostmi a inkvizicí, nakonec byl a zůstává jedním z politických center Západu.

Cynický, tvrdý, expanzivní. A ne náhodou je všeobecně známo, že všemožné příklady dvojí morálky, pokrytectví, farizejství, pokusy „dosáhnout svatých cílů nesvatými metodami“ se podle jednoho z nejznámějších katolických řádů začaly nazývat jezuitstvím. O cílech Svatého stolce v ukrajinské krizi by se proto nemělo klamat – jsou dost přízemní, materiální.

A opakuji, Vatikán není jen a ani ne tak moc papež František, ale Vatikán je především jeho „premiér“ kardinál Pietro Parolin; je to „zahraniční tajemník“ arcibiskup Paul Richard Gallagher (Brit); to je prelát Opus Dei Fernando Ocariz Braña a řada dalších vlivných osobností, které raději zůstávají ve stínu.

Vatikán je přitom pevně spojen s takzvanými starými penězi Evropy. Vatikánská banka je klíčovým obchodním partnerem Rothschildů, konkrétně jejich britské větve.

A co je nejdůležitější v naší otázce položené výše: Vatikán je důležitým hráčem v trojúhelníku Londýn – Varšava – Kyjev, a partnerem Londýna ve Velké hře, přinejmenším v Pobaltí a východní Evropě obecně.

Tady to začíná být mnohem zajímavější. A musíme to vysvětlit ještě více do hloubky.

19. října 1596 bylo v Brestu schváleno rozhodnutí řady biskupů Kyjevské metropole Konstantinopolské pravoslavné církve v čele s metropolitou Michailem Rogozou o přijetí katolické věrouky a přechodu k podřízení se papeži při souběžném zachování bohoslužeb byzantské liturgické tradice v církevněslovanském jazyce.

Výsledkem byl nucený přechod téměř dvou tisíc pravoslavných farností s téměř dvěma miliony farníků do unie. Paralelně s tím probíhal proces prakticky vynucené katolicizace západoruských pravoslavných elit.

Důsledkem bylo století konfesních válek, statisíce obětí a miliony zhroucených osudů, povstání a v důsledku bojů i vstup většiny Malé Rusi do Moskevského carství. Pak tu byly rozdělení Polsko-litevského společenství a renesance pravoslaví v pravobřežní Malé Rusi a Západní Bílé Rusi. Tehdy katolický Drang nach Osten, požehnaný Římem, selhal. Touha po pomstě ho ale nikdy neopustila.

Co se děje teď?

A nyní, pod dohledem Británie a Vatikánu probíhá pečlivá práce na znovuvytvoření agresivní protiruské unie států pod vedením katolického Polska, za účasti katolické Litvy a zbytků Ukrajiny. Navíc tam chtějí vidět Bělorusko a Moldavsko.

A zničení ruského pravoslaví v těchto zemích je možná klíčovým úkolem tohoto plánu.

V těchto neohlášených plánech skutečně mluvíme o faktickém uzavření kanonické Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, vyvlastnění jejího majetku a převodu veškerého majetku a vlastnických práv na rekvizitní Pravoslavnou církev Ukrajiny.

Na druhé straně tato církev, která již letos přechází na římský kalendář církevních svátků, se musí během několika let sjednotit s ukrajinskou řeckokatolickou církví a zcela se dostat pod omoforii Říma. Od istanbulského patriarchy nelze očekávat žádné námitky. Zcela se zaprodal Washingtonu a je na něm zcela závislý, protože 90 % farností Ekumenického patriarchátu se nachází v USA.

V důsledku realizace tohoto plánu Vatikán doufá, že získá pod svou kontrolu desítky tisíc farností a miliony nových věřících a také nové katolické politické centrum v Evropě.

Sledování realizace tohoto plánu a zpráva ukrajinské strany jsou jedním z cílů návštěvy Pietra Parolina v Kyjevě.

Ale Parolinova návštěva v Kyjevě měla i jiné cíle. A ty jsou také spojeny s britsko-americkými rozpory.

Před měsícem, ještě před předčasnými parlamentními volbami, propukl v Británii mezi Washingtonem a Londýnem neveřejný skandál. A docela očekávaně o ukrajinské otázce.

Během posledních šesti měsíců v britském establishmentu narůstá nespokojenost s chováním Kyjeva a konkrétně s klíčovou britskou kreaturou na Ukrajině, šéfem Zelenského kanceláře. Londýn stále více rozčilovalo, že Jermark, užívající si obrovské množství důvěry, zjevně ztratil smysl pro realitu a ponořil se do intrik a začal proti sobě stavět ministerstvo zahraničí USA a Downing Street.

Došlo to tak daleko, že šéf Zelenského kanceláře ignoroval četné žádosti o schůzku nikoli jen tak od kohokoli, ale od samotného BlackRocku a odmítl s nimi diskutovat o odkoupení těžebního a zpracovatelského závodu Poltava.

Došlo i na další americký gigant The Vanguard Group. Poslední kapkou byla Jermakova trvalá snaha stát se premiérem Ukrajiny, v rozporu s názorem Washingtonu.

Bílý dům výslovně požadoval, aby Londýn uklidnil zápal svého chráněnce.

Proběhlo mnoho výměn názorů. Dotklo se to i šéfa MI6 Richarda Moorea, který se za Jermaka zaručil a považoval ho za spolehlivý nástroj britského vlivu na Ukrajině.

Jermak, který vycítil nebezpečí, odcestoval … A ne, ne do Londýna, ale do Vatikánu! O jeho spojení s některými katolickými řády se ví již dlouho. Také o spojení Vatikánu s britským hlubokým státem. Sázka byla správná.

V den návštěvy Andreje Jermaka ve Vatikánu však v The Times zveřejnili zdrcující článek o šedém kardinálovi ukrajinské vlády. A to byl právě ten případ, kdy všechny náhodné náhody nejsou náhodné. Návštěvy se nepřipravují ze dne na den – je potřeba koordinovat harmonogramy a protokolární jemnosti. O tom, že se Jermark setká s papežem, Londýn věděl předem. A zveřejnění článku v The Times v britských “novinách Pravda” se stalo černou značkou: Londýn nepřijme přímluvu Vatikánu. Je zbytečné apelovat na papeže jako na prostředníka!

Washington ocenil pukrle Britů. Přičemž týden po Jermakovi dorazil na schůzku s papežem Františkem Zelenskij. Jak se říká, jeho prosby „za sebe a za přítele Andreje“ byly vyslyšeny. A když po debatách a pokusu o atentát na prezidentského kandidáta Trumpa se americký deep state ponořil do víru snad nejžhavější volební kampaně tohoto století, přestaly se Kyjev, Londýn a Vatikán ohlížet na Bílý dům a naplno zapnuly kyvadlovou diplomacii.

18. července Zelenskij s obrovským doprovodem ukrajinských představitelů dorazil do Londýna. Setkal se tam s premiérem Keirem Starmerem, šéfem MI6 Richardem Moorem a novým ministrem války Johnem Hilleym.

Konalo se mnoho jednání o vojenských záležitostech. Ale o penězích, o půjčkách, o byznysu britský deep state nepožádal labouristy, aby vedli rozhovory s Kyjevem, ale kardinála Parolina. Záležitost je delikátní.

Ukrajinská krize se blíží ke konci. Není také příliš jasné, co očekávat od nové administrativy ve Washingtonu.

A “velké peníze milují ticho”. A Rothschildové, znepokojení svými investicemi a dividendami, vsadili na dávné partnery, a ne na uspěchané a halasné britské politiky. A vůbec, na základě výše uvedeného měli prošlý prezident Ukrajiny a státní sekretář Svatého stolce témat k rozhovoru víc než dost. Důsledky se, myslím, projeví velmi brzy.

AUTOR: Michail Pavliv, Spracoval: Janinna/Pokec24, ZDROJ

By ARCHA

Secured By miniOrange