Celý problém je v slovách “ ak” a “ by”, a to dovtedy, kým namiesto budúcnosti s akousi podmienkou jednoducho konáme a trváme na vlastnom prežití. To je vtedy, keď sa zbavíme výhovoriek a čakania na čas KEĎ, na splnenie podmienky KEBY
Keby bolo keby… boli by sme v nebi, ale KEBY nie je my sme tu, na zemi…
Aj takto sa na to dá ísť:
Abychom mohli něco změnit, musíme si nejdříve nadefinovat, co se nám na současném stavu nelíbí a co už nechceme, abychom mohli nastavit, co chceme. Dá se předpokládat všeobecná shoda na tom, že nechceme:
- tyranii z pozice moci
- rozkrádání našich vlastních peněz, které sypeme jako šrot prasatům do koryta
- korupci ve všech sférách našeho života
- platit na ty, co nepřispívají, přestože jsou zdraví
- nebýt schopni rozhodnout, co platíme ze svých daní
- platit si „zastupitele“, kteří nezastupují naše zájmy
- prázdné politické kecy, sloužící k manipulaci mas za účelem zvolení do úřadu
- tajné konspirační spolky
- mediální lži a manipulaci a vyvolávání umělých problémů za účelem vytvoření celospolečenského napětí s cílem rozdělení populace do malých celků pro její lehčí ovládnutí dle hesla „rozděl a (o)panuj“
- zfalšované volby
- nekvalitní potraviny a jedovatou vodu
- umělé řízení klimatu za pomoci chemických postřiků z letadel
- vakcíny, vyvolávající ty samé symptomy a choroby, proti kterým jsou údajně určeny
- sterilizaci populace, či její cílenou redukci
- čínský systém sociálního kreditu a odebírání lidských práv na základě pro systém nevhodného chování
- čip v těle jako upgrade čínského systému sociálního kreditu
- atd…
A teď k věci
Jak zcela legálně zajistíte, aby se vás vaši volení zástupci báli a pracovali ve vašem zájmu a plnili své sliby? Že to nejde? Ale jděte!
Představte si systém malých komunitních celků. Komunitu definujme jako celek o takové velikosti, kde existuje alespoň teoretická možnost, aby se všichni navzájem znali a věděli, co kdo v dané komunitě umí a čím může přispět. Neexistují centrální politické strany ani centralizované územní celky nad velikost komunitního celku. O způsobu utváření větších celků si řekneme později.
Každá komunita má své volené správce, pracující výlučně pro danou komunitu a s prostředky – finančními i nefinančními – vybranými v dané komunitě. Každý v komunitě přispívá buď platidlem, kterým nemusí být zrovna peníze, nebo svými dovednostmi, k jejímu rozvoji. Člen komunity vždy ví, na co jeho prostředky jdou a na co je vyvíjeno jeho úsilí. Pokud komunita nefunguje, tj. nemá správné vedení, či obsahuje parazity, kteří nepřispívají svým dílem, přestože fyzicky mohou, pak má každý její nespokojený schopný člen možnost takovou komunitu opustit a přestěhovat se do komunity jiné, pokud o něj tato bude mít zájem, na základě jeho schopností a jasně deklarovaného zájmu přispět k jejímu rozvoji.
Nejlépe vedené komunity tak mají nejvíce schopných členů, nejlepší infrastrukturu a kvalitu života a samozřejmě i nejvíce vygenerovaných zdrojů a prostředků směny
Z výše uvedeného je patrné, že nejlepší komunity nezbytně nemusí mít nejvíce obyvatel. To, jak se komunitě daří, závisí totiž na tom, jak je každý její člen ochotný přijmout svou roli na základě jeho dovedností, schopností a odhodlání produktivně přispět. Ti, kteří mají ambice nad rámec svých schopností (viz dnešní normální práce neschopná politická sebranka, hrající si na elitu), ti budou, dříve nebo později, buď vyloučeni, nebo se budou muset smířit s rolí, odpovídající jejich schopnostem.
Každý zastupitel vůle lidu, aby byl zvolen, musí prezentovat jasý cíl, kterého chce dosáhnout a vizi, kam chce komunitu posunout a při zvolení veřejně slíbit, že podnikne veškeré úsilí, aby tohoto cíle a vize dosáhl.
Existují pouze komunitní zastupitelé. Pravidlem totiž je, že komunitní zastupitel je členem dané komunity a bydlí v ní. Každý ví, kde zastupitel bydlí. Dobrý zastupitel nepotřebuje ochranku, protože je komunitou veleben a může být nekonečně krát zvolen.
* zo sociálnych sietí