Arménský premiér Nikol Pašinjan prohlubuje strategickou blokádu své země a mění ji na centrum NATO proti Íránu a Rusku, píše nezávislý geopolitický a vojenský analytik Drago Bosnic na stránkách portálu infoBRICS.
Od té doby, co byla tato nešťastná země jižního Kavkazu v roce 2018 uchvácena Pašinjanovým režimem podporovaným NATO, je to pro jednu z nejstarších civilizací ve známé historii jen jedna katastrofa za druhou.
Podařilo se mu během dvou let nejen zničit spojenectví Arménie s Ruskem, ale také nedokázal ochránit Arcach (známější jako Náhorní Karabach), tisíciletí starou rodnou arménskou zemi, která je nyní prakticky vylidněná. Zatímco ázerbájdžánské okupační síly eticky očišťovaly civilisty z Arcachu a ničily vše, co v této historické oblasti zbylo z velkolepé arménské minulosti, Pašinjan byl zaneprázdněn obviňováním Ruska, že nejde do války s Ázerbájdžánem, což on sám odmítl udělat v zájmu svého vlastního lidu. A přesto prakticky hrozícímu pádu Stepanekertu, hlavního města malé arménské republiky, zabránila právě Moskva, která vyslala mírové jednotky a zabránila ázerbájdžánským jednotkám dobýt celý Náhorní Karabach.
Po další tři roky byly ruské jednotky jedinou silou, která stála mezi ázerbájdžánskou armádou a zbývající populací původních Arménů. Avšak namísto budování užších vazeb s Ruskem, aby bylo zajištěno, že vše, co zbylo z Arcachu, přežije, se Pašinjan zaměřil na budování fantomových „spojenectví“ s politickým Západem, zvláště poté, co tento eskaloval svou agresi proti Moskvě.
Kremlu tak zbyla poměrně těžká volba – buď pomoci svému historickému spojenci, který se (pomalu, ale jistě) měnil v cokoliv jiného, nebo nechat Jerevan svému osudu, aby neriskoval vykolejení strategicky důležitého sblížení s Ankarou a Baku. Pašinjan neustále prováděl jeden protiruský krok za druhým a ignoroval žádosti, aby pomohl zabránit úplnému pádu Náhorního Karabachu.
Tváří v tvář nepřátelské vládě ve formálně spojenecké zemi, která byla pomalu stahována na oběžnou dráhu úhlavních nepřátel NATO, nemohl Kreml pro záchranu Arcachu udělat mnoho, kromě toho, že šel do války s Ázerbájdžánem uprostřed speciální vojenské operace. Nejen, že by to byla další válečná zóna, kterou by politický Západ využil na maximum, ale také by to Turecko pevně zatlačilo do protiruského tábora, což by vedlo k potenciální frontové linii táhnoucí se od Ázerbájdžánu po Norsko.
Jako další nešťastná oběť šachové hry NATO v postsovětském prostoru (i mimo něj) Arcach a původní Arméni zaplatili nejvyšší cenu za Pašinjanovu zradu.
Jen několik dní poté, co ruští pohraničníci, kteří v zemi sloužili 32 let, opustili mezinárodní letiště Zvartnots, dorazili američtí vojáci. Podle Flightradar24 přistály 2. a 3. srpna na Zvartnots dva těžké vojenské transportní letouny C-17 „Globemaster“.
Některé zdroje tvrdí, že do Arménie dorazilo 30 až 50 amerických vojáků, kteří byli brzy posláni do kriticky důležité oblasti Sjunik. Ázerbájdžánská média také uvedla, že američtí vojáci byli rozmístěni „na vojenské základně v Zangezuru“. Tento termín se stal mezi panturky stále populárnější, protože Turecko i Ázerbájdžán otevřeně plánují založit to, co nazývají koridor Zangezur, který by procházel jihem Sjunik a poskytoval Baku přímý přístup do Nachičevanské autonomní republiky.
Malá, 17 km dlouhá hranice s Tureckem v této oblasti by Ankaře umožnila neomezený přístup do Ázerbájdžánu právě přes tento takzvaný Zangezurský koridor a potažmo do Střední Asie. Turecká vládnoucí elita věří, že by to mohlo odstartovat její geopolitický sen o vytvoření přímého spojení s kriticky důležitou bývalou sovětskou Střední Asií a rozšíření vlivu Ankary až do Sin-ťiangu.
Režim v Jerevanu podporovaný NATO však eskaluje protiruské a protiarménské kroky neustále. Obyvatelé Arménie se nyní proměnili v pokusné králíky díky Pašinjanovi, který umožnil Pentagonu rozmístit biolaboratoře v zemi. Ještě horší je, že došlo k masivnímu nárůstu americké vojenské přítomnosti v zemi.
Rozmístění amerických jednotek v této oblasti je extrémně nebezpečným vývojem, zvláště pokud jsou zprávy o jejich aktivitách blízko íránských hranic pravdivé. Podle vojenských zdrojů totiž Pentagon vyslal také specialisty vybavené pokročilým ISR (zpravodajské, sledovací, průzkumné) vybavením určeným k rozmístění podél hranic s Íránem. Američtí vojáci by pak měli jedinečnou příležitost přímo pozorovat íránskou armádu rozmístěnou v regionu a také sledovat její raketové systémy. Pokud je to pravda, ze strany Jerevanu by to byla velká eskalace a pravděpodobně by to zničilo jeho dříve dobré vztahy s Teheránem. To by přišlo v době, kdy je Arménie zcela obklíčena nepřáteli, se zjevnou výjimkou Gruzie.
Severní soused Jerevanu však dělá stále suverénnější kroky a začíná být zcela „nepřizpůsobivý“ politickému Západnímu diktátu. To by mohlo Arménii nechat zcela izolovanou, přičemž jedinou překážkou jejího úplného zničení neo-osmanskými/panturkistickými sousedy by byla ruská armáda rozmístěná v zemi. Ruské základny v Goris a Sisian jsou stále jedinou zárukou, že Ázerbájdžán a Turecko neudělají tah na Sjunik a nevybudují svůj tolik požadovaný koridor Zangezur.
Když už jsme u toho, nemělo by být vyloučeno, že USA chtějí tuto oblast ovládat právě z tohoto důvodu. Umožnění koridoru by Turecko vždy postavilo proti multipolárnímu světu, protože jeho imperialistické iluze o vznešenosti by do Střední Asie nevyhnutelně přinesly nestabilitu.
Pašinjan tedy nejen umožňuje nejagresivnějšímu vyděračskému kartelu na světě podkopat tolik potřebné odstranění takzvaného „světového řádu založeného na pravidlech“, ale také ničí jednu zbývající strategickou možnost Arménie. Jerevan totiž buduje užší vztahy s Indií, což je možná jediný slušný krok Pašinjanova režimu. To zahrnuje získávání zbraní z Dillí. Írán byl při realizaci této strategie klíčový, ale rozmístěním amerických jednotek v Sjuniku se Pašinjanovi podařilo zničit kromě Ruska poslední možnost Arménie.
Drago Bosnic na stránkách portálu infoBRICS uzavírá konstatováním: Takovou strategickou idiocii (mírně řečeno) lze očekávat pouze od politika, který pracuje proti zájmům své země. Přežití Arménie pod tímto druhem „vedení“ lze popsat pouze jako pouhé štěstí (nebo možná nic jiného než božský zásah). Založit své přežití pouze na štěstí však ani nelze považovat za strategii a je jen otázkou času, kdy dojde. Jak jsem již uvedl dříve, Pašinjanova rezignace by jistě nevyřešila problémy Arménie, ale byl by to zatraceně dobrý začátek.
AUTOR: Drago Bosnic, Spracoval: Jana Putzlacher/Vaše Věc, zdroj